ALTERNATIVNÍ KONEC Č. 7, část 4

Autor: Wertscha

XXX 

Kapitola 4: Na to nejlepší se člověk načeká

Stali se z nich přátelé. A i když by to ještě před pár lety usilovně odmítal, byl za to nakonec rád. Potter se z toho šoku docela rychle oklepal. Nedokázal se udržet a znovu se tiše zachechtal, jako vždycky, když na to vzpomínal.

***

Druhý den po tom, co ho poslal spát, přišel Potter do kanceláře a tvářil se zmateně.

Bez výrazu ho sledoval a bavil se. Byl si jistý, že včera už Potter nedokázal usnout. Kruhy pod očima toho byly němým důkazem.

Och ano, tohle bude zábava.

„Dobré ráno," pronesl Potter opatrně a očividně se snažil zjistit, jestli se mu ten včerejšek jen zdál, nebo byl vážně osloven křestním jménem.

„Nejsem si jist, zda je dobré," ušklíbl se a brkem, kterým doteď psal, ukázal na stoh pergamenů na Harryho stole.

„U Merlinových zpocených kou... Eee, radši nic," Potter zmlkl, když si uvědomil, kdo proti němu sedí, a zhroutil se na židli.

Sledoval ho a bavil se. Možná by vážně nebylo špatné držet si ho u sebe.

Mávl hůlkou a hrnek s kávou se poslušně přemístil před Pottera.

***

Trvalo týden, než se Potter zeptal. Už se skoro bál, že proslulého nebelvíra opustila odvaha.

„Profesore, co to má znamenat?" vyhrkl, když před ním přistál další bylinkový čaj, a divoce při tom gestikuloval rukama.

Trochu se pousmál. Na tohle čekal. Věděl, že to Potter bude chtít rozebrat.

„To, jak jste to výřečně nazval, pane Pottere," spustil a použil svůj nejlepší učitelský tón, „znamená, že jsem došel k názoru, že když se mi nesnažíte vyznávat ze svých citů - a neopovažujte se s tím znovu začínat - není vaše společnost zas až tak otravná, jak bych předpokládal."

Potter zíral. Nechápal.

Nečekaně.

„Prostě na mě můžeš mluvit, když pečlivě zvážíš témata. A nemusíš odmítat pozvání na skleničku, kterého se ti od mých kolegů pravidelně dostává."

Sledoval ho a čekal, jestli pochopí.

Trvalo to.

„Znamená to, že bysme mohli být přátelé," zeptal se Potter nejistě, „Severusi?"

Pokrčil rameny. Nevěděl, jestli to bude fungovat.

„Uvidíme."

***

Pozvedl obočí, když před ním přistála další sklenička. Od Pottera.

„Myslel jsem, že bysme si třeba mohli připít. Však víš, na spolupráci, úspěšně vyřešený případ a tak," zamumlal Potter a svezl se vedle něj.

Ušklíbl se.

Naklonil se k Potterovi.

„Nesnažíš se mě tak náhodou opít a zneužít?" zavrčel mu přímo do ucha.

„Co? Ne, to ne! Já..." začal Potter překotně popírat a mával rukama.

Bylo tak snadné ho rozhodit.

Zachechtal se a pozvedl sklenici k přípitku.

„Já si na tyhle tvoje vtípky asi nikdy nezvyknu," zavrčel Potter a hodil do sebe panáka.

***

„Pottere, ty idiote, cos to zase nacvičoval?" vyštěkl, sotva vešel do pokoje v Nemocnici Svatého Ignáce, kde hrdina kouzelnického světa ležel jak placka a tiše sténal. Na odpověď nečekal, seslal na toho sebevražedného magora několik kouzel, prohlédl si záznamy umístěné v nohách postele, připleskl Potterovi ruku na čelo, aby zjistil, jestli nemá teplotu, samozřejmě, to kdyby náhodou diagnostické kouzlo i záznamy lhaly, naposledy se na něho zadíval a aniž by cokoliv dalšího řekl, vypochodoval z místnosti.

Vrátil se za dva dny, vybavený všemi možnými lektvary, včetně jednoho, který sám urychleně vyvinul. Doufal, že to bude fungovat.

Většinu protestujícího personálu zahnal jediným pohledem. Na ten zbytek stačilo, aby zavrčel.

„Když ho nedokážete uzdravit vy, musím se o to postarat já."

A pak mu prostě zachránil život, jako už tolikrát.

***

„Severusi, zachraň mě," zašeptal mu Potter do ucha a vypadal, že se pokouší za ním schovávat.

Naklonil hlavu na znamení, že poslouchá.

„Chtějí mě donutit zpívat," vyjekl Harry a přikrčil se, když se přiblížil Ethan, který se rozhodl tu karaoke šílenost organizovat.

„A proč bych měl zachránce kouzelnického světa opět zachraňovat?"

„Protože mě vážně nechceš slyšet zpívat?"

Děsivě se usmál a vstal, zrovna ve chvíli, kdy se Ethan podíval jejich směrem.

„Harry!"

Pobaveně sledoval, jak Ethan Brooks táhne vzpouzejícího se Pottera na pódium.

„Severusi, Severusi," zaslechl za sebou známý hlas. „Takhle obětovat vlastního přítele."

Protočil očima.

„Není to můj přítel," zavrčel. Nebylo to poprvé, co to Grant vytahoval.

„Jistě," přitakal starší muž poněkud blahosklonně. Vážně mu s postupujícím věkem začínal připomínat Brumbála. Občas čekal, že mu nabídne citronový bonbon a čaj.

Děsivé.

„Ano, jistě," potvrdil a snažil se tvářit neochvějně.

„Jistě. A proto ho právě hltáš očima." Grant se sebou vypadal náramně spokojeně.

„Nevyvozuj něco, co zde není. Jen se bavím jeho zoufalstvím," oponoval Severus zaníceně, ale nedokázal odtrhnout pohled od Pottera pokoušejícího se o zpěv. Merline, tohle měl ten kluk použít na Voldemorta!

„Ale víš, že by stačilo jen říct a mohlo by být?" zeptal se Grant vážně a stiskl Severusovi rameno.

Merline, zde už chybí jen aby mu narostl plnovous!

***

Otevřel dveře a zůstal zírat na Pottera. Nenavštěvovali se. Nikdy. Vždy se scházeli jen v práci nebo v hospodách. Nikdy ne u někoho z nich doma. Tak co...

Potter se na něj zahleděl smutnýma očima a pozvedl láhev whisky.

Aha...

Ustoupil od dveří a nechal Pottera vejít dál.

„Minerva," hlesl Harry a přeskočil mu hlas.

„Vím."

Nenutil ho pokračovat. Samotného ho ta zpráva zasáhla, ačkoliv nemohl tvrdit, že to nečekal.

Přivolal skleničky a pokynul Potterovi ke křeslům stojícím u krbu.

„Díky," zamumlal Harry, když si nalil prvního panáka. „Nechtěl jsem být sám. Minerva... Hodně pro mě znamenala. Po válce, no, dost mi pomohla, abych si ujasnil, co dál."

„Byla to pozoruhodná žena," podotknul na adresu své kolegyně. Ač spolu ve škole měli spoustu sporů, měl ji vlastně docela rád.

„To byla," podotkl Harry se smutným úsměvem a pozvedl sklenici k přípitku.

Rozhostilo se ticho, přerušované jen praskáním ohně a žbluňkáním whisky v pomalu se vyprazdňující lahvi. Ani jeden neměl potřebu promluvit, stačilo jim, že nebyli sami.

***

Zíral na ten dopis a přemýšlel, jestli nedostal Potter úpal. Přece jen léto na Novém Zélandu bylo od toho v Británii velmi odlišné.

Ne, rozhodl se nakonec. Potter zde byl už dost dlouho, aby si zvyknul. To prostě jen zešílel.

Vzal do ruky brk.

Šachy, Pottere? Tolik toužíš prohrát?

Sroloval pergamen a s úšklebkem ho podal sově, které mu nedočkavě poskakovala na stole. Iritující pták.

Ale no tak! Nejsem tak špatný. Zkus to a uvidíš.

Zaskočilo mu. Přemýšlel, jestli si Potter uvědomoval, jak by si to taky mohl vyložit.

Nejspíš ne. Přemýšlení nikdy nebyla Potterova silná stránka.

Fajn. V osm u mě. Vezmi něco na pití.

Tohle by mohla být zábava.

***

„Šach mat!" vyjekl Harry a zatvářil se vítězoslavně, zatímco se Severus mračil na šachovnici.

Tomu spratkovi to trvalo čtyři hry, ale nakonec ho porazil.

„Tak jaký jsem?" dožadoval se ten idiot s širokým úsměvem.

„Musím uznat, pane Pottere," nasadil Severus profesorský výraz, „že vaše schopnosti při hře v šach jsou relativně dostačující."

„No to byla pochvala," vyprskl Harry smíchy a začal skládat figurky na jejich místa. „Hrával jsem šachy s Ronem. Když jsem přišel do školy, tak jsem to vůbec neuměl. Ron mě to všechno naučil. Byl opravdu dobrej. A nedal mi pokoj, dokud jsem ho nedokázal porazit. Což teda trvalo pěkných pár let," zasmál se a přebral si od Severuse panáka.

„Aspoň něco užitečného pan Weasley v životě dokázal," zkonstatoval suše a pozorně Pottera sledoval. Tušil, že navážet se do jeho přátel by mohlo být na hraně.

„No, rozhodně bych to zařadil mezi jednu z těch těžších věcí, co dokázal," ušklíbl se Harry. „Těžší už by bylo jen donutit Hermionu, aby přestala číst," zachechtal se.

Protočil očima.

„Dodnes jsem nebyl s to pochopit, jak ti dva spolu mohli tak dlouho vydržet," zkonstatoval, zatímco táhl bílým pěšcem.

Vážně nerad hrál s bílýma, ale existovala nepsaná úmluva, že kdo prohrál, dostal v dalším kole výhodu začínat. A při tom musel hrát bílýma. A on prohrál. Což doteď úplně nechápal. Nerad prohrával!

„To je jednoduché," zachechtal se Harry a posunul svého pěšce. „Milují se."

„Ale jsou každý úplně jiný. Slečna Grangerová byla vždycky pilná studentka, někdo, kdo tíhne k vědění a ke knihám. A pan Weasley, no, pokud se na obalu knihy nenacházelo slovo famfrpál, tak to nepovažoval za literaturu, a za nejdůležitější znalost považoval znát cestu ke kuchyni."

„No právě! Doplňují se," pokročil Harry rameny. „Mít stejné zájmy s kamarády je fajn, ale mít úplně stejné zájmy s partnerem je o ničem. Věř mi, něco o tom vím."

***

„Ne, slečna Grangerová mě nikdy neměla ráda. O panu Weasleym ani nemluvě," oponoval tvrdošíjně Harryho tvrzení, že jeho přátelé ho respektují. „Na tvé svatbě mě málem zabili pohledem. Oba."

„Nooo," začal se Potter vytáčet a těkal očima po místnosti, očividně ve snaze vyhnout se tématu.

Věděl, že toho bude litovat, ale nedokázal se nezeptat. Vlastně už ani netušil, jestli to dělá proto, aby potrápil Pottera, nebo jestli už zcela masochisticky trápí sebe.

„Ven s tím. O co šlo?"

„Nemyslím, že je to něco, co chceš slyšet."

Protočil očima. To si taky domyslel.

Ušklíbl se.

„Mluv!"

„Sám jsi to chtěl," zamumlal Potter odevzdaně. „Oni oba věděli, co k tobě cítím," vydechl a vyděšeně se na Severuse podíval.

Klidně ho sledoval. Tohle sdělení ho nemohlo překvapit. On taky věděl, co k němu Potter cítil. Počkat! Ten spratek použil přítomný čas! Ještě pořád?

„No a Hermiona se bála, abych si to s tou svatbou nerozmyslel, když tě uvidím. A Ron byl přesvědčený, že jsi tam přišel, abys všechno zničil. On měl Toma opravdu v oblibě. Vždycky mu sehnal nějaké volné lístky na zápas," uchechtl se nakonec a zhluboka se napil whisky. „Vlastně se jim nedivím. Stačilo by říct a já bych to celé odpískal," přiznal tiše s pohledem upřeným na dno sklenice.

***

„Co tě žere, Severusi?" zeptal se ho Grant a zněl vážně nekompromisně.

Protočil očima. Teď mu nedá pokoj, dokud nedostane odpověď. Dědek jeden zvědavej.

„Potter," připustil a dál se tvářil, že si pohledu svého bývalého šéfa nevšímá.

„Nepovídej."

Poznal sarkasmus, když ho slyšel. Zavrčel. Tenhle rozhovor nechtěl vést.

„Víš, že to z tebe dostanu, tak laskavě nezdržuj, rád bych přišel domů včas. Naposledy nebyla moje žena zrovna nadšená."

Odfrkl si. To byl ten problém s ženskýma.

„To abys šel."

„Zapomeň. Můj přítel se tváří jako umírající velryba, je mojí povinností být mu nápomocen."

Koutky úst mu cukly potlačovaným úsměv. Jaká sakra velryba? Radši nechtěl vědět, kde tohle Grant vzal. I po těch letech zde ho Nový Zéland, a hlavně lidi na něm, občas překvapoval.

„Severusi," zkusil to Grant jinak. Blahosklonně. Už zas. „Co se děje?"

„Nic. Tedy kromě Pottera. Je všude. Ráno pošle dopis. Během dne se zastaví v kanceláři, protože má cestu okolo. Večer přijde na skleničku a šachy. V noci se mi o něm zdá," vyhrkl a prudce zmlkl. Vážně doufal, že se jako bonus nezačne červenat.

Sledoval Granta, který ho pečlivě studoval. Netušil, co od něho čekal. Možná, že by ho mohl politovat. Možná, že by mu mohl pomoct se přestěhovat daleko od Pottera. Možná...

„Tak mu řekni, ať se k tobě nastěhuje."

Ne, tohle vážně nečekal.

***

Sledoval Pottera a vůbec nevnímal, co mu ten rarach vykládá. Merline, i ve svém už dost pokročilém věku neuvěřitelně mával rukama.

Zavrtěl hlavou. Teď nebyl čas studovat Potterovu řeč těla. Nepochopil to doteď, tak nemělo smysl se s tím zdržovat. Nerozuměl lidem tolik jako Grant.

Přimhouřil oči a snažil se soustředit na Pottera. Na jeho oči, když se na něj dívá. Grant tvrdil, že je v nich jasně vepsaná skrytá touha. Že Harry jen čeká, až Severus něco řekne. Nebo něco udělá. Ale že ho má pořád rád.

Bylo mu jasné, že teď je to na něm. Konečně, on sám Potterovi zakázal, aby se mu znovu vyznával. Ale co mu má jako říct? Že za těch šest let, co jsou přátelé, zjistil, že není tak neschopný idiot za jakého ho pokládal? Že když ho konečně poznal, tak ho začal mít rád? Že se do něho po všech těch letech, kdy to tak tvrdošíjně odmítal, konečně zamiloval?

„Děje se něco, Severusi?"

Jemný hlas protkaný obavou ho vytrhl ze zamyšlení. Na rameni ucítil lehký dotek dlaně. Otevřel oči a zadrhl se mu dech. Potter se k němu nakláněl.

Nedokázal se zastavit.

Nedokázal odolat.

Předklonil se a lehounce spojil jejich rty.

Dával mu šanci vycouvat. Připraven snést odmítnutí. Přece jen mu to trvalo mnoho let.

Potter zasténal a klesl mu do klína.

Vypadalo to, že odmítnutí se nekoná. Ale on stejně potřeboval...

„Řekni to," zachraptěl, když se mu povedlo odtrhnout se od těch sladkých rtů. Marně přemýšlel, proč nelíbal Pottera dřív. Proč dobrovolně o tolik přicházel. „Řekni to, jestli to ještě platí. Teď je správný čas."

Doufal, že Harry pochopí. Chtěl to slyšet. Tentokrát vážně chtěl. Poprvé v životě.

Pochopil.

„Miluju tě, Severusi!" zašeptal a znovu spojil jejich rty.

Konečně!