Seděla na lavici u nohou postele s bílými nebesy, měla kolem sebe omotaný kus plátna a z vlasů jí stékaly kapky vody na ozdobné polštářky. Dívala se do prázdna a snažila se utřídit v sobě myšlenky z posledních několika hodin. Pokaždé když jí něco řekl, označil ji nebo její rodinu za krutou, nebo je obvinil z tyranie. Nakonec ji od sebe odstrčil, jako kdyby ten netvor tu byla ona a ne on. Nerozuměla ničemu, ale stále jí hlavou zněla věta: "Jsi taková jak se o tobě povídá. Jsi krutá!" Proč jí to řekl, kdo by tohle mohl o ní tvrdit. Žila sice v přepychu a bohatství, ale nikdy se nad nikým nepovyšovala. Ano všechno co kdy chtěla dostala a nikdo jí neodporoval, ale krutá nebyla. Proti nikomu nevyužila svou moc koruny a nenechala nikdy nikoho potrestat. Chtěl jí snad tím co řekl jen ublížit? Vymyslel si to a teď se ve své knihovně raduje a představuje si, jak se asi tváří po tom co jí řekl. Nebo ho tím co mu prováděla trýznila natolik, že jí musel ublížit, aby jeho mužnost neutrpěla a aby cítil, že má zase navrch a ona ne. Věděla, že na malou chvíli se jí povedlo ho dočista ovládnout. Třeba zrovna to v něm vyvolalo potřebu jí ublížit.
I kdyby v hlavě vymýšlela miliony různých důvodů, jedna věc jí stále dokazovala, že něco je jinak než si celou dobu myslí. Od té doby, co tu je, ji nechal vyléčit, teď jí dal volnost a místo mučení se s ní snaží pouze konverzovat a zatím nedal svou krutou stránku najevo jediným náznakem, zatímco ona mu od samého začátku připomíná, co je on zač. Označila ho za zrůdu a vraha a přesto na ni ruku nestáhl. Zavřela oči a snažila se vzpomenout si na tu noc na bitevním poli, snažila se rozpoznat tu tvář a spojit ji s tou jeho s fialkovýma očima. Vzpomínala jak vtrhli do jejího pokoje, ozbrojení v černém brnění jako ti dva, co ji ráno vyvedli z věže do knihovny, aby se poprvé setkala se svým Pánem. Vzpomínala na svou komnatu v Elzii a vrátila se zpět k té noci. Ti vojáci se k ní otočili, meče v rukou a křičeli na ni, aby šla s nimi. V tu chvíli se jim za zády objevil její strýc s otcem, zabili ty dva muže a táhli ji pryč. Ptala se jich, co se děje, ale ani jeden neodpovídal až potom otec řekl bratru jeho manželky: "Je čas, nesmíš mu ji nechat." Kývli na sebe a strýc ji pevně chytl za ruku a táhl ji chodbami pro služebnictvo až do sklepení, kde byla tajná cesta ven z hradu. Klopýtala, ale on ji držel pevně a pokaždé jen zaskřípal zuby a napomenul ji, ať si pospíší. Ve sklepě byla tma a chlad, měla na sobě jen lehké večerní šaty, akorát se chystali k večeři, když na ně zaútočili. "Kde je moje matka?" Odfrkl si a zvláště škodolibě odpověděl: "Tvůj ženich ji zabil a nejspíš už právě teď zavraždil i tvého otce, zbili jsme už jen ty a já." To jak vyslovil ta poslední slova jí naháněla hrůzu. Střevíčky se jí zasekávali mezi kameny a zakopávala si o lem šatů, měla holé ruce a cítila chlad až jí naskakovala husí kůže. Zuby jí začali drkotat o sebe, čím více se nořili do útrob sklepení. Když se konečně dostali ven, byla celá prokřehlá a udýchaná, srdce jí bušilo a cítila strach a zmatek nad vším co se odehrálo. Otočila se na svého strýce, ten si ji prohlížel pohledem ze kterého ji mrazilo v zádech, měla nutkání před jeho pohledem couvnout, ale držel ji moc pevně. Najednou zaslechla dupot a uviděla několik ozbrojených mužů, jak se k ní blíží. Odhodil ji za sebe a pustil se s nimi do souboje. Klečela na zemi na kolenou a klepala se strachy zatímco pozorovala nelítostný boj. Netušila proč, ale v tu chvíli nedokázala svému strýci přát aby vyhrál, byli v převaze a tušila, že nejspíš prohraje, ale něco v jejím nitru jí napovídalo, že tak je to správně. Jeden z ozbrojených nepřátel ji spatřil jak se po kolenou snaží odlézt pryč a šel za ní. Uslyšela jak na ni volá a bála se otočit, najednou uslyšela zuřivý křik a něco těžkého dopadlo na zem až ucítila ten otřes v zemi, potom ji někdo chytl zezadu za vlasy a odporným slizkým hlasem jí řekl u ucha: "Ty už nikam neutečeš, teď patříš mně!" Potom se jí zatmělo před očima a omdlela po silné ráně do hlavy. Další vzpomínky byli jenom útržky. Boj o život a bolest, pokusy o útěk a další bolest, snaha ublížit protivníkovi a další bolest. Bránila se jak mohla, ale byl prostě silnější než ona a pak už jenom zvuk trhání šatů a jeho zjištění, že není panna a následně se probudila až zde ve věži v kruhovité místnosti a značkami po těle. Když na tu noc vzpomínala a snažila se vzpomenout si na jakoukoliv podobnost v hlase nebo zjevu s tím mužem, co se jí zmocnil a s Pánem tohoto hradu, nenašla nic. Ani její vlastní duše nesouhlasila s tím, že by to měla být stejná osoba. Pokud to tedy nebyl on, co to bylo za muže? Byl to násilný voják, který zatoužil po zraněné princezně? Po tom úderu do hlavy, když se probudila z mdlob na bitevním poli, nedokázala přes mlhu v očích rozpoznat tvář útočníka. Ale jedna věc se jí přeci jen zdála najednou být jasnější. Brnění... Vojáci Pána tohoto hradu měli černé brnění, ale brnění muže, který se nad ní skláněl odráželo plameny hořícího města, nebylo černé jako noc, ale stříbrné jako hladina moře. V tu chvíli ji bodlo v žaludku tak prudce, až se málem pozvracela na podlahu. Rytíři jejího otce měli stříbrné brnění. Ten muž co se jí zmocnil byl někdo z jejich vlastních, její voják, ten který ji měl chránit. To zjištění v ní vyvolalo zoufalství, začala se třást a rukama se objala kolem ramen. Po tváři se jí řinuli slzy a s nimi pravda o zradě. Zradil ji vlastní lid, lid který vzkvétal pod vládou jejího otce ji zradil a téměř zahubil. Stiskla čelist a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Spatřila tam ženu s nenávistí ve tváři, ženu která tíhla po pomstě. Její smaragdové oči se zbarvily až téměř do černa a plamen v místnosti pohasínal až nakonec zhasl úplně. Ještě před chvílí modrá obloha potemněla a místnost s ní. Dýchala zhluboka a vzduch vytlačovala ven z úst skrz zaťaté zuby. Sledovala svůj odraz v zrcadle a své žhnoucí oči, pocítila vztek, jaký ještě nikdy před tím, hlava ji rozbolela jakoby v sobě dlouhá léta potlačovala něco, co se teď dožadovalo pustit ven. Rozhodla se tomu nebránit, nebojovat s tím a uvolnila to sevření, otevřela dveře uvnitř své duše aby vypustila ven co v ní dřímalo. Nebe rozčísl blesk a spustila se náhlá silná bouře, vítr burácel a bušil do oken, zrcadlo se roztříštilo a křišťálová karafa se sklenicí pukla. Víno teklo po podlaze, ale ona to nevnímala. Cítila jak jejím tělem proudí síla a potřeba ničit. Venku zuřila nemilosrdná bouře, blesk uhodil a po něm další, hrom zaburácel až se celý hrad otřásl v základech. Za okny spatřila světla od plamenů, zahrada hořela. Dýchala zrychleně a srdce jí bušilo jako o závod. Ztratila nad sebou kontrolu a z bouře se stal nelítostný zabiják pustošící vše živé. Plameny ničili a hromy buráceli. Najednou kdosi vtrhl do její komnaty, uslyšela něčí křik a najednou tma. Upadla do bezvědomí. Tak rychle jak bouře přišla, tak rychle odešla, plameny pohasli a temná mračna zmizela. Slunce se objevilo zpět na obloze a ukázalo tu pohromu, co bouře a oheň způsobili. Polovina zahrady byla zničená a stoupal od ní dým a pach spáleniště. Hradní věž utržila ránu od blesku a v její střeše a boční zdi zela díra. Vesnice také utržila několik škod, ale zatím ještě netušili jak moc velkých. Goren se rozhlídl po jejích komnatách a jeho oči spočinuli na jejím těle ležícím na podlaze. Svraštil obočí a přistoupil k oknu, aby se zadíval ven na výsledek. Pomyslel si, jestli udělal dobře, když ji sem přivedl, ale v tuhle chvíli už neměl na výběr, je tu a on musí odčinit co způsobila. Věděl, že je to všechno jeho vina, kdyby ji sem přivedl dřív, dokázal by tomu všemu zabránit. Zadíval se na strom uprostřed své zahrady. Jeho spodní větve byli suché a mrtvé. Zavřel oči a stiskl si konečky prstů kořen nosu. Pak vydal rozkaz. "Odveďte ji do komnat vedle mých." Podíval se na ženu v kápi, která Alrenu ošetřovala. "Kolik máme času?" Žena se zadívala na svého pána a odpověděla: "Nevím, týdny možná dny. Má kouzla to zpomalí, ale ne nadlouho, musíš jednat rychle." Přikývl a poslal ji aby šla společně se sluhy a postarala se o Alrenu. Počkal až odejdou a zadíval se na komnatu. Zbili z ní pouze trosky, zrcadla a okna byla rozbitá, nábytek spálený a místo postele s nebesy tu zbyly jen ohořelé kusy dřeva. Povzdechl si a otočil se k odchodu, mezi dveřmi se ale ještě ohlédl, chtěl si pečlivě zapamatovat to, co může způsobit jedna osoba, žijící ve lžích. Zavřel za sebou dveře a zamkl. Tu místnost si nechá jako připomínku, až zase jednou ztratí hlavu a nechá se očarovat její smyslností.