Den odletu do Severní Karolíny

Doufám, že mám všechno.

Sedím v terminálu a čekám až vyhlásí můj let. Opět jsem si zvolila tmavé sluneční brýle, klobouk a pohodlnější oblečení. Přeci jen budu v letadle sedět pár hodin. S Woodym jsem se neviděla od toho skandálu na BBC. Dokonce jsem ho míjela i ve studiu kam jsem si chodila zkoušet scény. Vůbec se mi neozval.

Držím v ruce mobil a hypnotyzuji ho pohledem. Alespoň jednu smsku třeba jak se má. Je mi jedno o čem by ta smska byla hlavně, že by byla od něj. Stala jsem se na něm úplně závislá. Už dlouho jsem nepotkala někoho jako je on. Naposledy snad na vysoký.

"Je tu volno slečno?"zeptá se mě povědomí hlas. Zvednu hlavu. Usmívá se na mě od ucha k uchu.

"Woody?!"

"Ahoj Honey."sedne si vedle mě.

"Proč ses mi alespoň neozval?!"zeptám se naštvaně.

"Nemohl jsem..."

"Proč?"

"Zařizoval jsem...pohřeb. Ten večer kdy jsme se vrátily z oběda mi volala mamka. Můj táta měl infarkt. A pak jsem viděl zprávy tak jsem si řekl, že ti to řeknu tak jsem ti to řekl. Chtěl jsem se z toho dostat. A nechtěl jsem aby mě někdo litoval."

"Woody to je mi strašně líto."Cítím se trapně za svoje chování.

"To nic."smutně se pousměje.

Obejmu ho. Prostě jsem musela.
Prosíme cestující co odlétají do Severní Karolíny aby si nechali obvati kufry a nastoupili do letadla.

"To je naše."řekne s mírným úsměvem. Zvedne se, přehodí si tašku přes rameno. Zvednu se a popadnu svůj kufr.

"Já to vezmu."řekne a vezme mi můj kufr.

"Děkuju."

Necháme si odbavit kufry, pak projdeme pasovou kontrolou a nastupujeme do letadla. Woody mi galantně přenechal jeho místo u okénka.

Letadlo se rozjede po ranwayi. Chytne se Woodyho ruky. Nesnáším ten divný pocit co mám vždy v břiše při vzlétání a přistávání.

"Bojíš se létat?"

"Něco takového."řeknu se zatnutými zuby snažíc se potlačit divný pocit. Když se letadlo dostává do výšky a letí vyrovnaně trošku se uklidňuji. Ale přesto Woodyho ruku nepouštím. Ba spíš naopak stisk utužuji tím, že si propletu prsty s těmi jeho.

"Nebude vadit, když se o tebe opřu?"zeptám se.

"Ne."mykne rameny. Položím si hlavu na jeho rameno. Na chvilku zavírám oči.

"Elizabeth."třese se mnou někdo."Budeme přistávat."

Otevřu oči. Já jsem usnula. Stále svírám Woodyho ruku. Povoluji stisk a nakonec ho úplně pouštím abych se mohla protáhnout.

"Musím říct, že máš fakt silnej stisk."zasměje se Woody a protáhne si prsty na rukou.

                                ***

"Jak to myslíte, že nám nemůžete dát naše pokoje?!"zeptá se naštvaně Woody.

"Právě procházejí rekonstrukcí. Je nám to líto."

Woody se tam začne rozčilovat. Musím ho krotit.

"Woody můžeme být zatím u mých rodičů. Určitě jim to nebude vadit."říkám když vycházíme ven.

"Opravdu by jim to nevadilo?"

"Ne. A můžu tě o něco poprosit?"

"Samozřejmě."

"Mohl bys prosím zahrát mého přítele? Opravdu už nevydržím ty jejich řeči, že bych si měla někoho najít a bla, bla, bla."

Zasměje se."No myslím, že jsem dobrej herec, takže bych to mohl zvládnout."

"Jste výborný herec pane Harrelsone."

"Děkuji slečno Banksová nebo bych měl říct Mrs. Harrelson?"

"Nevzali jsme se, ale je to skvělí nápad. Před pár dny jsi mě požádal o ruku."

"Vážně to jsem musel být hodně zlýskanej, že si to nepamatuju."

"Přestaň."zasměju se.

"Nemáš prstýnek."

"Ale mám."přendám si svůj prstýnek z pravé ruky na levou.

"Perfektní. I když bych ti dal něco hezčího, ale nevadí."

"Dobře zlato. Zavoláme si taxíka."řeknu.

"To už hrajeme teď?"

"Samozřejmě."

"Tak jo."přitáhne si mě k sobě za pas a políbí mě na tvář. V břiše mám motýlky a to mě drží jen kolem pasu.

Nastoupím do taxíku. Woody dá naše zavazadla do kufru a přisedne si ke mě na zadní sedadlo.

Nadiktuji adresu mých rodičů a už jedeme.