Elizabeth Po'V

Utřu si slzy.

"Jaký je?"zeptám se Woodyho. Stydím se, že jsem ještě neviděla svého syna a to jsem ho nosila devět měsíců pod srdcem."Woody jsem špatná máma."řeknu a oči se mi znovu zalijí slzamy.

"Ne, ne, ne Elizabeth to nemůžeš vědět."uklidňuje mě.

"Já to vím...Ještě jsem neviděla vlastní dítě, nevím v kolik se narodil já o něm nevím nic. Kromě toho, že se jmenuje Louise."

"Elizabeth uklidni se. Ani já o něm zatím nic nevím a víš proč? Protože je to ještě miminko. Budeme ho poznávat až bude vyrůstat. A narodil se v 19:56."usměje se na mě.

Doktorka přiveze toho malinkého cizince u něho jsem prozatím neměla tu čest ho poznat. Opatrně ho vyndá zabaleného v zavinovačce.

"Tak nastavte náruč maminko."usměje se doktorka. Nastavím ruce a ona mi ho opatrně předá. Je tak maličký. Tenhleten prcíček mi způsobil takovou bolest? To snad ani není možné. Na hlavě má chomáček hnědých vlasů po Woodym.

"Je dokonalý."zašeptám.

"Jako ty."řekne Woody. Opatrně prstem Louiho pohladí po tvářičce.

"Je tak malinký."kouknu se na Woodyho s úsměvem.

Prstem ho pohladím po ručičce. Jeho malé prstíky obejmou můj prst.

Maličko zakňourá a otevře oči. Vykulí na mě ty modrý očíčka. Pak se začne kroutit a kňourat.

Kouknu se na Woodyho.

"Klid."pousměje se."Asi má hlad. Dojdu pro doktorku aby přinesla sunar."

Přikývnu. Oba moc dobře víme, že kojit nemůžu. Je vůbec zázrak, že jsem Louise donosila, ikdyž se narodil o čtyři dny dříve, ale to nic neznamená.

"Ty seš můj malej brouček viď."zacukruju. A pak se rozpláče. Ajaj. Kde je Woody s tím sunarem?!

Konečně se vrací s malou flaštičkou a s odměřenýmím sunarem uvnitř. Pak má v ruce ještě celou krabici sunaru a nějaký papírek.

"Tady."podá mi flaštičku."A tady máš sunar plus papírek, kde máš napsáno kolik mu máš kdy dávat."

Přikyvuji a obracím svou pozornost zpět k Louimu. Vypije skoro celou flaštičku asi desetinka mu tam zbyde. Položím flaštičku na stolek vedle postele. Už aby mi z rukou vyndali všechny tyhle hadičky.

"Elizabeth?"

"Hm?"

"Můžu si ho taky pochovat?"

"Jo jasně."

Nastaví mi nemotorně náruč.

"Opatrně. Musíš mu držet hlavičku. Tak přesně takhle."

"Vážně je malinkej."usměje se."Elizabeth děkuju."

"Za co?"

"Že jsi na svět přivedla našeho syna."