„Kam mě to vezeš!“ zoufale se ho ptala, když už s ním jela v autě nejméně hodinu. Vyjížděli z města a to ji poněkud zneklidňovalo. Ruce měla položené v klíně zaťaté v pěst a obličej skloněný.
Dory mlčel. Kdyby byl mluvil byla by stokrát radši.
Prostě ji jako nějaký pytel brambor narval do auta a víc neříkal.

„Dory, prosím. Moc moc tě prosím. Odvez mě domů, jsi naštvaný, nevíš co děláš.“

Žádná odezva. Zkoušela se dotknout i jeho tváře, ale pokaždé ucukl. Jak moc mu musela ublížit? Pořád před ním utíkala, odcházela, když chtěl, aby zůstala a mlčela, když ji prosil, aby mluvila.

Podívala se z okénka. Kolem jen les. Musela si v duchu zatleskat. Mohla si za to sama. V podstatě ho k tomu donutila.
Jenomže neplánovala, že vybuchne. Ne, opět myslela jen na sebe a své pocity. 

„Dory!“ Byla vyděšená. Srdce jí zběsile bilo a plíce se stahovaly pod tím nátlakem. Už dál nemohla.

„Klid, už jsme tady.“ zastavil u krajnice. Odpoutal se a pokynul hlavou, aby šla za ním. Ale kam? Všude okolo byl hustý les.
Nechápavě zamrkala a přestože si nebyla úplně jistá vystoupila.

„Jdeš?“ obrátil se k ní, když už byl kus před ní.

„D-do lesa? Už bude skoro tma.“ natiskla se na dveře auta. Ne, ne v žádném případě. Odmítala se hnout.

„Princezno.“ opět mluvil tím tónem, kterým každého uzemnil. „Chceš, abych se zase naštval?“ nadzvedl obočí. Působil děsivě.

„Dobře...“ zašeptala si pro sebe a udělala prvních pár kroků než ho dohnala úplně.

Tehdy si mi dal hned několik důležitých lekcí. Ono, víš...někdy je lepší dívat se na věci z jiného úhlu.