Věděla to. Věděla, že není šťastná a že chce žít jinak. Neměla ale nikoho, s kým by se ty myšlenky mohla podělit.
Život je jako hra. Má své hráče, své rozhodčí a jsou tací, kteří se snaží podvádět. Je proto potřeba umět také správná pravidla.
On je znal a neskrýval, že je jiný. Už od začátku přesně věděl, co chce.

Neznámé číslo: Možná by bylo snazší, se usmát? Co tomu říkáš?

Mia: Že jsi blázen a obtěžuješ mě.

Neznámé číslo: Jednou mi poděkuješ.

Mia: A za co? Že mě sleduješ i do práce?

Neznámé číslo: Ne

Neznámé číslo: Že jsem zůstal

Pracovala jako servírka v kavárně. Snažila se ušetřit každý cent, aby mohla z domu. Bydlela se svou matkou. Možná, že teď na tu ženu vzpomíná jako na člověka. Vztek, který vůči ní cítila sice vyprchal, ale vzpomínky....ty už nevymažete nikdy.

A škola? Myslela si, že našla lásku.
Že má svého vysněného prince. Toho, co by jí splnil každé přání...

Ne...ten pravý na ni teprve čekal.

Mrzí mě to.
Měla jsem si toho více vážit. Toho času, který si mi věnoval.