Pandora Lestrangeová seděla sama u jednoho z kulatých stolků ozdobených vánočními světélky, cosi si tiše pobroukávala a zatímco se zasněným úsměvem hleděla na studenty, kteří v doprovodu hlasité hudby tančili na parketu a nebo se opíjeli u baru, bezmyšlenkovitě odtrhávala lístky sedmikrásky. Havraspárská skupina děvčat, jež chodila do stejného ročníku jako ona, se při pohledu na ni poťouchle hihňala a čekala, až si pro ně přijde nějaký tanečník a odvede si je. Pandora si jich nevšímala. Nikdy si jich nevšímala.

„Děvenko, smím si k tobě přisednout?“ ozval se nedaleko od ní tichý hlas a když natočila hlavu, zjistila, že u ní stojí shrbená stařena s bílými vlasy. Okamžitě přikývla a ukázala na místo vedle sebe. Žena se vděčně posadila, plášť měla celý zasněžený a vypadalo to, že mrzne. Pandora k ní přisunula svůj bylinkový čaj, který jí madame Rosmerta trochu zaraženě přinesla. „Uf, tady je ale rušno, což? Děkuji, děvče, děkuji, tady bych se obsluhy dočkala tak za třicet let,“ zamumlala a uskrla si čaje, očima bloudíc k Rosmertě, která byla v jednom kole. „Vidím, že se kolem tebe vznáší aura nejistoty, děvenko. Něco tě trápí?“ ptala se velkoryse. Pandora se zvonivě zasmála a rukou máchla ve vzduchu, jako by od sebe chtěla odehnat neviditelný hmyz.

„Mě že něco trápí? Ale jděte! Mne nic netrápí, jsem šťastná a spokojená!“ vydechla zasněně a pokyvovala hlavou do rytmu hudby. Starší žena se potutelně usmála a natáhla se pro její bledou ručku, jíž sevřela ve svých prokřehlých dlaních.

„Ukaž, zlatíčko. Hm, hm...“ mumlala si pro sebe, zatímco jí prstem pomalu přejížděla po dlani, jako by se z ní snažila cosi vyčíst. Pandora vykulila své stříbrné oči.

„Vy jste... vy jste jasnovidka?“ vydechla ohromeně a zaujatě se k ženě naklonila. Ignorovala okolí, takže naprosto přeslechla hlasitý smích linoucí se z přeplněného parketu.

„Ano,“ zabručela jasnovidka soustředěně. „Kassandra Trelawneyová, potěšení je na mé straně, Pandoro.“

„Vy znáte mé jméno?“

„Hm, hm... odříznutá od své rodiny... vyděděnec ze slavného čistokrevného rodu Lestrangeových... nepochopená, inteligentní... ano, ano, druzí tě nechápou, jelikož jsi jiná, jedinečná... chceš žít v harmonii se všemi bytostmi na světě, hm... máš ráda lektvary a kouzelné tvory... hledáš někoho, kdo tě pochopí, ano, ano...“ pokyvovala hlavou Kassandra a Pandora na ni užasle hleděla, jelikož ji naprosto a bezchybně přečetla. „Chceš vědět, co tě čeká, dítě moje?“

„Já... já nevím. Nerada bych míchala karty osudu. Je to moudré? Moci nahlédnout do své budoucnosti?“ zeptala se jí opatrně. Madame Trelawneyová se krátce zasmála.

„Nikdo přece netvrdí, že ti musím říct vše, co tě v životě čeká,“ odvětila. „Mohu ti vylíčit třeba jen pár let života, budeš-li tedy chtít.“

„Tak dobrá,“ souhlasila nedočkavě Pandora. Když si ve třetím ročníku zvolila jasnovidectví, vůbec jí to nebavilo, přestože profesorku měla ráda. Mnohem raději měla lektvary s profesorem Křiklanem, který vychvaloval její talent, cit a inteligenci a milovala péči o kouzelné tvory s profesorem Kettleburnem.

„Výborně, má milá, výborně,“ zatetelila se Kassandra a plně se ponořila do věštění, na něž před pár lety zanevřela. Nic nebylo zapomenuto; jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. S přivřenýma očima znovu přejížděla po tenkých čarách vepsaných v její dlani a pak se pousmála, načež začala tichým monotónním hlasem odříkávat: „Již brzy potkáš muže, s nímž si okamžitě padneš do noty. Pár let po ukončení školy... ano, budeš hojně cestovat, pátrat po kouzelných tvorech, než se usadíš se svým mužem a budeš se naplno věnovat umění lektvarů. O pár let později k tobě přijde štěstí v podobě malé rozkošné holčičky, která ti bude podobná víc, než si dovedeš představit.“

Pandora pomalu vyprostila svou dlaň z jejího sevření a kulila na ni své velké oči, přemýšlejíc, zda jí právě opravdu vyvěštila budoucnost, nebo si z ní jen udělala dobrý den. Kassandra se spokojeně usmála a natáhla k ní dlaň.

„Patnáct galeonů.“

„Och, že jsem se nezeptala rovnou, že?“ povzdechla si Pandora a zlehka se zamračila, ale vytáhla z kapsy několik zlatých mincí, které si Trelawneyová hladově shrábla do dlaně. Znovu se ozval smích a křik; to už zaznamenaly obě ženy a ohlédly se na parket, kde skupina svalnatých nebelvírských chlapců strkala do vysokého vyhublého plavovláska, který se zdál být duchem nepřítomný.

„Mazej odsud, Láskoráde!“

„Jo! Tohle není místo pro pošuky, jako jsi ty!“

„Běž si hledat ty svý světlušky jinam!“

„To nejsou světlušky, jsou to strachopudové, dokážou vás úplně zmást, když vám vlétnou do uší a dostanou se vám do hlavy -“ bránil se Xenofilius, ale mladíci se mu jen vysmáli a strkali ho z parketu pryč, az dopadl na stůl a nepěkně si přiskřípl loket a bouchl se do boku.

Pandoře se rozšířily zorničky, strachem i překvapením zároveň. Odhodlaně vstala a křikla na smějící se bandu nebelvírů: „Co to jako mělo být? Vždyť vám nic neudělal! Osm na jednoho, to je tedy odvaha! Myslela jsem, že jste z Nebelvíru, hm?!“ Vyměnili si mezi sebou pohledy a vybuchli smíchy.

„Starej se o svoje věci, Lestrangeová!“

„Jo, do toho ti nic není!“

„Tebe tu taky nikdo nechce! Vemte se s Láskorádem za ruce a odejděte třeba na karamelové pláně!“

„Rovnou se dejte dohromady!“

Xenofilis se vyškrábal na nohy a vrávoravě se rozešel ke dveřím. Pandora se rychle podívala po Kassandře, která měla s úsměvem přivřené oči a vypadalo to, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Havraspárská dívka se k ní naklonila. „Jak se bude jmenovat ten, který bude úplně stejný jako já a nakonec se vezmeme?“ zeptala se dychtivě. Trelawneyová otevřela oči.

„Je to on, děvče. Utíkej za ním, než se ti ztratí. Takoví to často mívají ve zvyku.“

Pandora na nic nečekala, vyběhla z hospůdky ven a oddechla si, když zjistila, že Xenofilius postává hned vedle dveří a objímá si rukama trup.

„Ahoj,“ vyhrkla Pandora, on ji ale ignoroval. „Mluvil jsi o strachopudech. Taky jsem o nich něco málo slyšela. Mohl bys mi o nich říct něco víc? Zajímám se o kouzelné tvory.“

Tím plně upoutala Xenovu pozornost. Překvapeně se na ni zahleděl. „Opravdu?“ ujišťoval se se zájmem. „Pandora Lestrangeová si všimla někoho takového, jako jsem já? Nejspíš jsem dostal i ránu do hlavy. Nebo mě pomátli strachopudové -“

„Nerozumím tomu, proč tě ostatní nemají rádi. Božíčku, jsou tak slepí! Vídávám tě docela často, jsi většinou sám... bála jsem se na tebe promluvit,“ svěřovala se mu Pandora. „Všichni o tobě tvrdili, že jsi divný. Možná jsi. Ale pro mě jsi divný tím hezkým způsobem. Taky jsem divná.“

„A moc hezká,“ vydechl Xeno a Pandoře spadla na nos malá studená vločka. Zvedla hlavu a zjistila, že se nad nimi vznáší jmelí.

„Máš rád tradice?“ zeptala se ho pomalu a očima zabloudila k jeho bledé tváři, jíž mu rámovaly plavé vlasy. Mírně přikývl, zastřeně na ni hleděl. „Myslím, že je plné škrken,“ zašeptala, když se k ní nepatrně sklonil, a prstem ukázala na jmelí. Xena ale zajímala jen ona.

„Co jsou to škrkny?“ zeptal se tiše, když se svými rty skoro dotýkal těch jejích. Pandora přivřela oči a vzala ho za ruce.

„Vlastně nemám ponětí. Ještě jsem je neviděla,“ špitla a i kdyby chtěla dál pokračovat, nemohla by. Xenofilius si ji za pas přitáhl k sobě a vtiskl jí něžný polibek.

🎄🎄🎄

Xeno a Pandora! Skoro na ně zapomínám, když v knihách pro ně nebyl žádný prostor. Snad se vám jednodílovka líbila, před námi je poslední:)
Millie🍪