V obchodním centru se to jen hemžilo lidmi. Všude, kam jste se podívali, byly dlouhé fronty a davy lidí, jež se na sebe mačkaly a snažily se v co nejkratším intervalu objevit nejkrásnější vánoční dárek, jenž by potěšil jejich blízké. Mezi početnou skupinu opozdilců, kteří sháněli dárky na poslední chvíli, patřil i mladý blonďatý muž, jenž byl trochu při těle. Takovéhle davy jej začínaly frustrovat, takže měl co dělat, aby po někom neštěkl nějakou nepříjemnou poznámku, jako to míval ve zvyku jeho otec. Mrmlal si pro sebe nabručené výrazy, občas do někoho strčil, jak se snažil procpat vpřed, a samozřejmě si tím od dotyčných vysloužil zamračený pohled.

Uplynulo už několik měsíců, co se odstěhoval od svých rodičů. Do Zobí ulice se už po konečném pádu lorda Voldemorta nikdy nevrátili. Dudley Dursley si říkal, že je tam nejspíš až příliš mnoho nepříjemných vzpomínek, na něž by bylo nejlepší zapomenout. Když nebezpečí pominulo, jeho otec Vernon jim zajistil bydlení v krásném rodinném domku, jenž Petunii uchvátil a Dudleymu vyhovoval. Nyní ale bylo Dudleymu třiadvacet a před nedávnem se rozhodl, že je nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy. Koupil si byt v Londýně a protože neměl ani manželku, ani přítelkyni, jeho úzkostlivá matka jej neustále navštěvovala, aby se ujistila, že má všeho dost, zda má vypráno a uklizeno, zda něco nepotřebuje... Byly časy, kdy Dudleymu její starostlivost dělala dobře a náramně mu vyhovovala, teď mu to už ale poněkud lezlo na nervy.

Očima přejel po výloze v klenotnictví, zda by jej něco nezaujalo. Měli tam vystavené zlaté hodinky s úzkým pásečkem, jež vypadaly decentně a elegantně. Ty by se možná líbily jeho matce. Podíval se na jejich cenu a zhrozil se. Pak odmítavě zavrtěl hlavou. Ne, to si nemohl dovolit. Bude se muset porozhlédnout po něčem jiném, levnějším...

Věnoval hodinkám poslední pohled a rozešel se pryč. Jenže než stihl obrátit hlavu a zase dávat pozor na cestu, omylem do někoho vrazil. Uslyšel hlasité vykviknutí a na stehnech ho začala pálit horká tekutina, jak káva začala prosakovat skrz jeho džínsy.

,,Nemůžete dávat pozor?" ozval se vyčítavý ženský hlas a Dudley vykulil oči, když zjistil, co způsobil. Vylité kafe nebylo jen na něm, ale i na té ženě, která upadla na zem a kolem ní byly pohozené tašky s nákupem. Lidé je obcházeli velkým obloukem a nevěřícně nad tím kroutili hlavami.

,,Promiňte, to jsem nechtěl. Jste v pořádku?" zeptal se jí Dudley a napřáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Žena, přibližně v jeho věku, na něj upřela své tmavé oči. Když si ji mladý Dursley tak prohlížel, nemohl si nepovšimnout, že je velice hezká. Byla hubená, ve tváři trochu bledá, měla hluboké oči a krásné, dlouhé a lesklé černé vlasy, jež jí splývaly přes hruď.

,,Ano. Také se omlouvám, že jsem na vás tak vyjela," vyhrkla rychle a když jej chytila za ruku, věnovala mu malý úsměv. Dudley jí pomohl na nohy a pak společnými silami sebrali nákup. ,,Jejda, já jsem vás polila!"

Dursley se uchechtl. ,,Můžu si za to sám, to já jsem do vás přece vrazil. A zřejmě jsme si kvit, protože vy jste politá taky. Když už mluvíme o pití, docela bych si na něco skočil. Můžu vás pozvat na kafe? Přece jenom jsem to vaše rozlil," připomněl jí, když se zatvářila rozpačitě a vypadala, že hodlá protestovat. Krátce pohlédla na hodinky.

,,Ale tak proč ne, jedno kafe bych stihnout mohla," souhlasila tedy nakonec a Dudley se usmál. ,,Ach, zapomněla jsem se představit. Cho Changová," řekla mu své jméno a napřáhla k němu ruku.

Dudley ji přijal. ,,Dudley Dursley."

V očích Cho se cosi mihlo, zkoumavě se na něj zadívala a pak mírně naklonila hlavu na stranu. ,,Říkáte Dudley Dursley? Neviděli jsme se už někdy? Připadáte mi povědomý..." prohlásila zamyšleně.

Muž trochu zrozpačitěl. ,,No, kdybychom se už někdy viděli, tak bych si vás rozhodně pamatoval. Tamhle dělají výbornou kávu a mají i skvělé dezerty. Nepůjdeme si sednout tam?" navrhl jí rychle, aby odvedl řeč trochu stranou. Cho na něj stále hleděla a snažila se přijít na to, proč jí je Dudley tak povědomý.

,,Jistě, to můžeme. Také sháníte dárky na poslední chvíli? Nebo jste to už doma nemohl vydržet, a tak jste se radši šel potloukat po obchodech?" zeptala se, aby mezi nimi nepanovalo nějaké trapné ticho.

Dudley se zasmál. ,,Sháním dárky na poslední chvíli. Ostatně jako vždycky. Říkám si, jak mám spoustu času, a pak jsou najednou Vánoce za dveřmi."

Cho se usmála. ,,No, věřte mi, jsem na tom úplně stejně jako vy. Vidím, že si asi budeme rozumět."

,,O tom nepochybuju."

V tom okouzlení úplně zapomněl na své polité kalhoty.

•••

Co vy a tenhle ship? Shipujete, nebo ne?🤔