Nepamatoval jsem si, jak jsem se dostal zpátky do postele. A vzhledem k tomu, jak odporně mi ráno bylo, jsem to snad ani vědět nechtěl. Nejhorší ale nebyla ranní kocovina, ale to, že jsem si nebyl jistý, jestli to nakonec předchozí den dopadlo dobře nebo jsem urputně pokračoval a ještě víc si to u Troye posral. V posteli jsem ležel sám, ale soudě podle rozházených peřin tomu tak nebylo celou noc, což bylo asi dobré znamení. Nechtěl jsem, abychom se s Troyem hádali kvůli takové blbosti. Doufal jsem ale, že bude příležitost si o tom někdy v klidu popovídat. Věděl jsem sice, že pokud to opravdu nechtěl, tak nemám šanci ho přemluvit, ale nechtěl jsem to jen zamést pod koberec a nechat to tam hnít. Jestli si mě nechtěl označit takhle, budeme muset najít něco jiného. Potřeboval jsem na mém těle mít něco, co už mě s ním bude na vždy spojovat. Bylo sice krásný mít obojek a ten přívěšek, který mi dal, ale pořád to nebylo ono. Byly to věci, které mi mohl klidně někdo vzít.

Vypil jsem sklenku vody, která na mě čekala na nočním stolku, a neochotně se vyhrabal z postele. Potřeboval jsem pořádnou sprchu. A ránu po hlavě.

„Dobré ráno," zabroukal jsem tiše a zůstával radši v bezpečné vzdálenosti. Věděl jsem, že mi Troye teď rozhodně nic neudělá, ani mě nepošle za trest do herny, ale i tak jsem se cítil líp pár metrů od něj.

„Ahoj, ožralo," zasmál se a položil na stůl dva hrnky s kávou. Úlevně jsem vydechl, sednul si ke stolu a vzal pro jistotu hrnek do obou rukou. Nesnášel jsem, jak jsem se po alkoholu celý třásl.

„Chtěl bych se omluvit. Za ten včerejšek. Neměl jsem to na tebe takhle vyvalit," šeptl jsem a napil se kávy. Jo. Přesně tohle jsem teď potřeboval. A kdyby si mě Troye vzal na klín, taky bych se nezlobil. Připadal jsem si teď hrozně zranitelný, což nejspíš nedávalo vůbec žádný smysl vzhledem k tomu, co jsem po něm před pár hodinami požadoval.

„To načasování bylo nešťastné, s tím souhlasím," pokýval hlavou a položil přede mě připravené tousty. „Moje odpověď by ale nebyla jiná, ani kdyby ses mě zeptal doma. Opravdu je to pro mě limit, Connore, a byl bych rád, kdybys to respektoval a neurážel se kvůli tomu."

„Choval jsem se jako vůl, omlouvám se," šeptl jsem a sklonil pohled ke stolu. Bylo mi pěkně trapně. „Mohl bych ale vědět proč? Je to pro mě důležité, vážně bych jen chtěl pochopit, proč jsi to nechtěl ani probrat. Tedy, chápu, proč jsi to nechtěl probírat na místě plném cizích lidí, ale teď bychom si o tom možná promluvit mohli?" zvedl jsem k němu opatrně oči a snažil se v jeho obličeji přečíst, jak moc jsem ho tím rozhodil. Možná jsem měl s tímhle ještě počkat a zkusit to až ve chvíli, kdy na to Troye alespoň částečně zapomene.

„Nejdříve se nasnídej. Nepříjemnosti až  po tom," zamručel a kousnul si toustu. „Vysvětlím ti to, ale nebudeš už to nikdy vytahovat. Slibuješ?" povytáhl obočí.

Slíbil jsem to, protože jsem byl opravdu zvědavý a to vysvětlení jsem potřeboval. Kdybych ale věděl, co se dozvím, nikdy bych po něm nic takového nepožadoval. Cítil jsem se jako král trotlů, i když samozřejmě nebyla šance, jak bych tohle mohl vědět dopředu. Troye přede mě po snídani předložil fotku chlapce, kterého jsem neznal, ale na té fotografii byl svázaný černým provazem, takže jsem si velmi rychle domyslel, že šlo nejspíš o Troyeho bývalého přítele. Na té fotce by nebylo ani nic špatného, za normálních okolností by člověka jako první do očí praštily provazy, ale tady tomu tak nebylo. Jedna ruka byla z úvazu vynechaná a já od sebe tu fotku jen s povzdechem odstrčil. Tohle bylo kurva nefér! Ta spálenina se táhla od ramene, přes celou ruku a na některých místech byla i na hrudi a i přesto, že to už musela být pěkně stará nehoda, nevypadaly ty jizvy ani trochu hezky. Nedalo se to samozřejmě rovnat s tím, co jsem po Pánovi chtěl já, ale teď už jsem chápal, proč to tak rychle označil za limit.

„Co se mu stalo?" zeptal jsem se opatrně, zvedl se od stolu a sednul si rovnou k Pánovi na klín. Chtěl jsem být co nejblíž u něj.

„Je to ještě z dětství, strhnul na sebe horký olej," prohodil tiše a prsty mi vjel do vlasů. Tohle bylo něco, co uklidňovalo nás oba. Tiše jsem zamručel a víc se o něj opřel.

„Promiň. Nikdy bych to ani nenaznačil, kdybych věděl," šeptl jsem a žďuchnul mu nosem do brady.

„Nemohl jsi to vědět," zavrtěl hlavou. „Když jsme se seznámili, tak už to bylo zahojené, pochopitelně. Ale já s tím měl daleko větší problém jak on. Ne, že by mi připadal nějak odporný, to ani omylem. Ale já se těch míst zkrátka nedokázal dotýkat. Bál jsem se, že mu tím způsobím bolest, i když to už bylo samozřejmě nemožný. Ani tak jsem to ale nedokázal."

„Nemusíš mi to vysvětlovat," ujistil jsem ho a políbil ho na krk. „Pojďme dnešek proválet. Najdu nám nějaký film, co říkáš?"

„Ve skutečnosti máme na dnešek jiné plány, ale stále jsem nenašel způsob, jak ti to říct, aniž bys začal být alespoň mírně hysterický. Ale teď máš kocovinu, tak to risknu," zasmál se.

„Děsíš mě, víš to?" zamračil jsem se.

„Jsem si toho vědom," přikývl a znovu mi prohrábl vlasy. „Moji rodiče jsou na pár dní ve městě. Domluvil jsem s nimi večeři, samozřejmě tě chtějí poznat. Je to dnes v sedm."

„Ty jsi zešílel?! Proč jsi mi nic neřekl?!" vyjekl jsem a rychle se zvedl na nohy. Kurva, moje hlava. Rychlý pohyby mi nedělaly ani trochu dobře.

„Přesně kvůli tomuhle," zasmál se tiše. „Je to jedna večeře, Kocoure. Našel jsem docela pěknou restauraci. Otec bude chtít mluvit o práci a moje mamka je milá, uvidíš," uculil se.

„Proč jsi mi to neřekl dřív? A nezkoušej mi nalhat, že ses to dozvěděl dnes ráno!" varoval jsem ho.

„Čemu by to pomohlo? Akorát bys byl nervózní," pousmál se a taky se zvedl. „Nemusíš chodit, jestli se na to necítíš. Do ničeho tě nenutím. Ale je to příležitost poznat je na neutrální půdě a to je vždy výhoda, to mi věř. Moje matka je blázen do pečení, takže odsud alespoň nebudeš odcházet o několik kilo těžší."

„Jenže co když se jim nebudu líbit? O čem se tak povídá s rodiči tvého chlapa?" zaskučel jsem zoufale a kousl se do rtu. Měl jsem pocit, že budu zvracet.

„Bude to v pohodě," ujistil mě a podal mi nedopitou kávu. „Jsou prima, uvidíš. Navíc, odejít můžeme vždycky," zavrněl nadšeně. On se na to snad těšil?!

„Fajn," zabrblal jsem uraženě. „Ale tohle nebude zadarmo, abys věděl," zamručel jsem důležitě. Darebák. Nechávat si takové důležitosti pro sebe. Na tohle mě klidně mohl připravit dříve. Kdybych věděl, že se mám setkat s jeho rodiči, tak bych se určitě předchozí den tolik nezřídil.

„Ještě se ti to bude líbit, uvidíš," pousmál se.

„No jasně, tohle je totiž přímo moje oblíbená činnost," povzdechl jsem si zoufale. „Jdu si ještě lehnout. Kdybych zdechnul, tak nezapomeň krmit Harryho," zamumlal jsem a odebral se zpátky nahoru do ložnice. Chtěl jsem si lehnout a už se nikdy neprobudit. Jako by nestačilo, že mi bylo špatně z toho všeho alkoholu, co jsme spolu s Aaronem včera vypili. Zahrabal jsem se do peřin a usnul téměř hned, co jsem zavřel oči. Vážně jsem měl potkat jeho rodiče, sakra. Všechno najednou znělo tolik seriózně.

Prospal jsem skoro celý den a vždycky, když jsem se na chvilku probudil, jsem se modlil, abych mohl ještě spát dál. Když jsem se ale probral a Troye ležel vedle mě, jen jsem nešťastně zaskučel. Měl jsem nahnáno. Fakt jsem tohle nechtěl podělat. Bylo pro mě důležitý, aby si mě jeho rodiče alespoň trochu oblíbili, protože jsem moc dobře věděl, že od těch mých v tomhle podporu nikdy nedostanu.

„Nezdechnuls, to je dobré znamení," zasmál se tiše a lehnul si blíž ke mně. Přehodil jsem si přes něj ruku a tiše zamručel.

„Naopak, jsem úplně zdechnutej. Jen ti přeskočilo a mluvíš s mrtvolou," zabroukal jsem a malíčkem mu přejížděl po žebrech. Chtěl jsem zůstat v posteli. Znělo to o moc líp, než ty plány, které jsme na večer měli.

„Nemusíš chodit, jestli opravdu tolik nechceš," ujistil mě.

„Chci je poznat. Jen si nepřijdu připravený," povzdechl jsem si tiše, převalil ho na záda a vyhrabal se nad něj. Alespoň kocovina už mi dala pokoj.

„Na tohle nikdy připravený nebudeš, Kocoure. První setkání nikdo nemá rád," zabroukal a jednu ruku si založil za hlavu, zatímco druhou mi položil na stehno.

„Vybereš mi něco, co mi bude slušet? Chci udělat dojem," pousmál jsem se, vyhrnul mu trochu triko a s úsměvem líbal jeho hrudník.

„Co to děláš?" zasmál se nervózně, ale ani se nehnul. Zvedl jsem k němu s úsměvem oči, jazykem polaskal jeho bradavku a pak ho políbil.

„Snad sis nemyslel, že budu jediný, kdo bude dnes večer napjatý?" zamrkal jsem nevinně a zavrtěl se na něm.

„Seš hajzl," zasténal zoufale, vpletl mi prsty do vlasů a prohloubil náš polibek. Zavrněl jsem mu spokojeně do úst a po chvilce se odtáhl. „Slez, nebo půjdeš nahatej."

„To bych ale dojem udělal stoprocentně," zamyslel jsem se, pomalu z něj slezl a protáhl se. „A najdi prosím něco, pod čím můžu mít obojek?" otočil jsem k němu se zájmem hlavu.

„Kocoure, o tom už jsme mluvili. Nejde to," prohodil tiše a zvedl ke mně oči. Tiše jsem si povzdechl a přikývl. Měl pravdu. O tomhle by rodiče vědět neměli. A na první schůzce by to bylo o moc hloupější. I tak mě to ale štvalo. Miloval jsem pocit, který mi obojek kolem krku dopřával.

„Tak mi tedy prosím najdi alespoň něco, v čem budu fakt pěknej," zabroukal jsem a odpochodoval pomalu do koupelny. Byl jsem nervózní. Možná jsem byl až příliš posedlý tím, aby si mě Troyeovi rodiče oblíbili, ale nedokázal jsem to dostat z hlavy.  S tichým zaskučením jsem si sundal obojek z krku, položil ho na skříňku vedle umyvadla a vlezl si do sprchy. Bez přemýšlení jsem se natáhl po Troyeově sprchovém gelu a šampónu. Pro ten den jsem jeho vůni potřeboval kolem sebe co nejvíc. Možná bych si mohl vzít i nějakou jeho košili, ale nevěřil jsem moc tomu, že by na takový nápad přistoupil.

Osprchoval jsem se, zabalil se do hebkého županu a vrátil se zpátky do pokoje. Byl jsem odhodlaný tohle zvládnout. Při nejhorším už je třeba nemusím nikdy vidět. Možná ani s Troyem nezůstanu do konce života. Z té myšlenky se mi udělalo nevolno natolik, že jsem si musel sednout. Děsil jsem se představy, že bych si tímhle musel procházet s někým dalším. Vysvětlovat mu všechny okolnosti a doufat, že na ně přistoupí. Navíc, s Troyem mi bylo nakonec opravdu dobře i mimo hernu, což bylo něco, čemu jsem dlouho dobu vůbec nevěřil.

„Tak jo, jsem připravený," pousmál jsem se a začal se oblékat do věcí, které byly připravené na posteli. Obyčejné tmavě modré džíny a modrá košile. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je to správná volba. V tomhle jsem Pánovi důvěřoval. On sám si vzal to samé, jen v černém, což mě vlastně nikterak nepřekvapilo. Na chvíli jsem se zamyslel nad tím, jak by asi vypadal v něčem žlutém a v zápětí jsem tu myšlenku se zaklepáním hlavy zase zahnal. Žlutá už pro mě neznamenala to samé, co dříve. Připomínala mi všechny ty věci, které jsem si s Andym prožil a i když jsem se snažil, nedokázal jsem mezi nimi najít nic pěkného.

„Nebuď tak nervózní, Kocoure. Naši jsou celkem prima, uvidíš," pousmál se a upravil mi řetízek na krku tak, aby byl vidět přívěšek. „Slibuju, že si pak hernu užijeme. Můžeš si říct o cokoliv, okay?"

„To zní jako slibná odměna," usmál jsem se, chytl se ho kolem krku a nadšeně ho políbil.

„Mhm," zabroukal. „Alespoň budeš mít celý večer nad čím přemýšlet. V tuhle chvíli mě vlastně maličko mrzí, že není  nic, čím bych tě mohl během večeře trápit," uculil se a stiskl silně můj zadek. Dříve jsem tohle bytostně nenáviděl. Přišlo mi to jako něco naprosto odpornýho. Jenže u Pána jsem věděl, že to bylo jen něčím, co potřeboval udělat sám pro sebe. Možná byl taky nervózní, i když to nedával ani maličko najevo.

„Na to bych stejně nepřistoupil, nechci si udělat ostudu," zamručel jsem a dal si peněženku a mobil do kapsy. Byl jsem připravený. A taky už jsem se těšil, až tohle budeme mít za sebou.

„Jsi nudný," prohodil s úsměvem a pomalu odešel z ložnice. Zasmál jsem se a zavrtěl nad ním hlavou. Nebral jsem si to osobně. A i kdyby to tak opravdu myslel, nehodlal jsem si to připouštět. Potřeboval jsem si udržet odhodlání a dobrou náladu.

Seběhl jsem dolů ze schodů, podrbal ještě Harryho na hlavě a obul se. Nevěřil jsem tomu, že se tohle vážně děje. Neměl jsem ponětí, o čem si s Troyeovými rodiči budu povídat. Spoléhal jsem ale na to, že Troye nelhal a o tohle se opravdu postará jeho matka. Prošel jsem kolem Pána ze dveří a sednul si do přistaveného taxi. Snažil jsem se nemyslet na to, kam vlastně jedeme, i tak ale moje hlava vymýšlela šílenější a šílenější scénáře. Umřu, jestli se jim nebudu líbit. Co když nebudou chtít, abychom spolu byli? Ne, to byl jistě nesmysl, o tomhle nemohl nikdo rozhodovat.

Cesta probíhala v tichosti, za což jsem byl i vzhledem k okolnostem docela rád. Potřeboval jsem ticho, abych se s tím celým uvnitř sebe nějak popral a připravil se i na ty nejhorší možnosti. Jenže co vlastně bylo nejhorší?