Aaronovi to trvalo přesně tři a půl písničky, než to nevydržel a zeptal se mě, zda mi není vedro. Celou dobu jsem byl ve slabé mikině, jelikož se moje tělo ještě pořád nevzpamatovalo z toho, co jsme s Troyem naposledy prožili v herně a já rozhodně nechtěl, aby na mě lidi koukali jako na týranýho kluka. Naštěstí stačilo trochu povytáhnout rukáv a odhalit tak fialové flíčky na mé kůži. Dál už se Aaron neptal, ale dokázal jsem spolehlivě říct, že ho to vystrašilo. Dost pravděpodobně se bál, že přesně tohle s ním chtěl Harry provádět. Jenže čím dýl jsem ty dva pozoroval, tím jsem si byl jistější, že Harry byl ve vztahu totální vanilka. Nepřekvapovalo mě to. V klubu byl vždycky naprosto profesionální a nikdy neudělal jedinou chybičku. Nikdy na nikoho nic nezkusil. Ani polibek. Nic. Přetáhnul jsem si pak znovu rukávy přes klouby prstů, začal s úsměvem kývat hlavou do rytmu a opřel se o Troye. Zrovna hráli písničku, kterou jsem si pamatoval z auta, a připomínala mi naše rande na pouti. Nedokázal jsem se přestat usmívat a bylo jediný štěstí, že si mě v tu chvíli nikdo pořádně nevšímal. Musel jsem vypadat jako úplný pitomec, ale bylo mi to jedno. Měl jsem u sebe Troye, jediného člověka, na kterém mi v tu chvíli záleželo.

„Ty vůbec nekouříš?" zeptal jsem se hned, jak jsme se s Troyem po koncertě dostali před arénu a čekali na Harryho s Aaronem, který si vzpomněl, že by si chtěl taky něco na vzpomínku koupit.

„Příležitostně si dám s tátou doutník, on vždycky vybere nějaký dobrý. Ale jinak ne," zavrtěl hlavou a přitáhl si mě za ruku víc k sobě, aby do mě nevrazila opilá slečna, která zrovna procházela kolem.

„To je vlastně ještě lepší," zavrněl jsem nadšeně, dopil zbytek piva v kelímku a s tichým zajásáním ho hodil do vedlejšího koše. Dlouho jsem se necítil mezi lidmi takhle dobře. Všechno se zdálo být na dobré cestě, takže jsem předpokládal, že teď je ta správná chvíle se Pána zeptat na něco, co jsem sám dlouhou dobu považoval za šílenost. Ten večer jsem si byl ale jistý, že je to dokonalý nápad a že ho musíme zrealizovat.

„Proč, proboha?" zasmál se zmateně a šel se mnou trochu stranou, abychom nepřekáželi ostatním lidem, kteří zrovna vycházeli z arény. Bylo opravdu pěkný vůbec nic neřešit. Kdybych v tu chvíli zapomněl na vlastní existenci, tak by mě Troye jistě dopravil v pořádku domů.

„Chtěl bych, aby sis mě označil," uculil jsem se a pokusil se o štěněčí pohled. Potřeboval jsem, aby na to kývnul.

„Obojek ti nestačí?" povytáhl obočí a narovnal mi ho na krku tak, abych měl očko přesně pod bradou. „Co víc bys chtěl? Mám ti to vytetovat na čelo?"

„Ne," zasmál jsem se nervózně. „Chtěl bych, abys mě spálil. Aby mi ta značka zůstala už napořád," prohodil jsem tiše a zadíval se raději do země. Znělo to divně, vyslovit to takhle nahlas. Chtěl jsem to, zoufale moc, ale sám jsem si moc dobře uvědomoval, jak špatně to zní.

„Na to zapomeň," zavrtěl hlavou a v ten samý moment zmizel i úsměv z jeho tváře.

„Tak nad tím alespoň zapřemýšlej!" zaskučel jsem a našpulil ublíženě rty. Chápal jsem, proč to zavrhl. Troye byl v herně hodně drsný, ale vždycky se postaral o to, aby na mém těle nezůstaly žádné jizvy, zatímco já po nich v tichosti prahnul.

„Červená," vydechl, chytl mě za ruku a rozešel se směrem k Harrymu s Aaronem, kteří zrovna vyšli ven. Povzdechl jsem si a v tichosti ho následoval. Oba jsme pak rychle nasadili úsměvy a zamířili spolu s těma dvěma k parkovišti. Mrzelo mě to. Štvalo mě, jakým způsobem to zavrhnul, i když jsem se na něj nemohl zlobit. A teď, když použil stopku, jsem to ani nemohl nadhodit znovu. Věděl jsem, že tohle musím respektovat, stejně jako by on respektoval, kdybych to slovo použil já. Uvnitř jsem ale soptil vzteky. Bylo to pro mě důležité a on si vůbec nedokázal představit, jak moc. Zlobil jsem se, protože já s ním šel do věcí, kterých jsem se bál. Na druhou stranu jsem si ale byl dobře vědomý toho, že jak s provazy, tak s pouty na mě Troye nepospíchal a vždycky se předem ujistil, že na to už jsem připravený. Tohle ale bylo něco naprosto jiného a o to víc mě to štvalo. Sázel jsem na to, že něco takového připadá Pánovi nechutné a o to víc mi to uvnitř zabodávalo imaginární nůž do srdce.

„Sluší mi to?" vhrkl Aaron hned, co si nasadil mikinu, kterou si záměrně koupil o dobré dvě velikosti větší.

„Náramně," pokýval jsem ironicky hlavou, načež do mě Troye šťouchnul ramenem a věnoval mi nespokojený pohled. Povzdechl jsem si a víc stiskl jeho ruku. Aaron za tohle přece opravdu nemohl. Dneska byl naopak opravdu dobrou společnosti. „Promiň, nejsem zvyklý pít a jsem už strašně unavený. Ale vypadá to opravdu dobře, ta světlá žlutá ti sedí," usmál jsem se a pak se raději hlavou odvrátil směrem k řece, jelikož takhle křečovitý úsměv bych moc dlouho neudržel. V tu chvíli se na mě hrnulo úplně všechno a já neměl ponětí, jak to udržet na uzdě. Pánovo odmítnutí. Aaronova zkurvená žlutá mikina, všechno to, co mi ta barva připomínala, mi hrnulo slzy do očí a já v tu chvíli cítil jen čistý vztek, žádný smutek. Nechápal jsem sám sebe, tyhle pocity jsem sváděl na alkohol, ale kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl, že mi prožene kulku hlavou, s poděkováním bych to přijal. Bylo děsivý si uvědomit, jak rychle se dokázal naprosto dokonalý večer totálně posrat. Chtěl jsem na ně na všechny začít křičet. Poslat je do hajzlu. Troye za to, že použil stopku místo toho, aby mi vysvětlil, kde je problém. Aarona za to, jak rychle mi připomněl všechen ten hnus, který jsem s Andym prožil a Harryho za to, že si moc dobře uvědomoval, co se mnou žlutá dělala, ale i tak mu tu mikinu koupil.

„Nemůžeš být unavený, noc je ještě mladá!" zaprotestoval a oběhl mě, aby se mi nacpal do zorného pole. Znechuceně jsem zavrčel a otřel si rychle oči.

Přikývl jsem, když si mě hned odtáhl stranou a rty naznačil „dobrý?", aniž by to opravdu vyslovil, za což jsem mu byl v tu chvíli neskutečně vděčný. Nechtěl jsem, aby ze mě byl Troye ještě víc nešťastný, ale taky jsem vůbec nevěděl, co se všemi těmi pocity dělat. Věděl jsem, že se chovám jako idiot, ale nedokázal jsem s tím přestat.

„Ale napadlo mě," pokračoval dál a vrátil se na chvíli vedle Harryho. „Mohli bychom zůstat ještě tady, dát si nějaký drink u řeky a jet třeba domů taxíkem? Počkáme s Connorem tady, zatímco vy jako totální samci obstaráte dámičkám pití?"

Musel jsem se zasmát. Věděl jsem, co dělá a bylo to od něj hezký. Nejspíš jsem nikdy neměl kamaráda, jako byl on. Jasně, měl jsem Tylera, který na mě vždy dával pozor, ale tohle by pro mě nejspíš neudělal. Aaron byl s Harrym sotva pár dní. Jistě se těšil na to, až spolu zalezou do pelechu, ale i přesto se snažil získat chvilku, abychom byli sami.

„Kocoure? Chceš ještě zůstat?"

Kousl jsem se silně do rtu. Neměl jsem ponětí, co se v tu chvíli dělo, ale vážně jsem cítil, jak tu rozhodně zůstávat nechce. Byl mnou znechucený. Konečně se to stalo. Konečně jsem to celé podělal. Zeptal se. Znělo to, jako by měl zájem. Jenže já věděl, že to tak nebylo. Chtěl domů. A já v tu chvíli ani maličko.

„Pokud ti to nevadí, zůstal bych rád. Je to tu docela pěkný," pokýval jsem rychle hlavou a na malý okamžik se na něj zadíval. Tohle byl náš první konflikt od doby, co byl mým Pánem a vypadalo to, že ani jeden z nás nevěděl, jak tohle řešit.

„Ne, že tu budete provádět nekalosti," varoval mě, pokusil se o úsměv a pustil mou ruku. Přikývl jsem a rychle zmizel za Aaronem. Spoléhal jsem na to, že Harry alespoň trochu vycítil, že se něco děje a zdrží Troye, jak jen dlouho to půjde. Byl jsem si jistý, že následující den si budu chtít za takové přemýšlení nafackovat, ale v ten moment jsem vážně potřeboval alespoň pár minut bez něj.

„Co ti udělal? Byl na tebe nějak hnusnej?" vyhrkl Aaron hned, co jsme si sedli na kraj řeky a nohy spustily dolů z kamenné zídky. Pro jistotu jsem se otočil, abych se ujistil, že jsou už oba pryč, ale už jsem je ani nikde neviděl. Zamyslel jsem se nad tím, zda se jen neschovali za nějakou loď, aby slyšeli, co si tu povídáme, ale pak jsem se zamračil sám nad sebou. Chlast mě dělal fakt paranoidním.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a dlaně si položil na stehna, abych si zoufalostí nemačkal modřiny na rukou. Bolest mě uklidňovala. Věděl jsem, že by mi bylo líp, kdybych to udělal, ale na druhou stranu jsem chtěl, aby tohle byla jen Pánova volba. A to i přesto, že mi bylo smutno z toho, jak mě odmítl. Pořád to byl můj Pán. Nemohl jsem z toho kvůli jedné neshodě dělat konec světa.

„Podívej, já vím, jaký umí být. V kanceláři to s ním není zrovna růžový a od tý doby, co jsi pryč, je to ještě horší," zabroukal. „Takže jestli se k tobě choval takhle, tak chápu,-"

„Já jen fakt neumím pít. Chovám se pak úplně jak ženská před krámama," zarazil jsem ho rychle a zadíval se před sebe. „Jen jsme se na něčem neshodili. O nic nejde."

„Takhle nešťastnýho jsem tě nikdy neviděl. Nevěřím, že se nic nestalo," zamručel a na chvíli se odmlčel. „Jestli tě hodně naštval, můžeš jít zase k Harrymu. On tam pro tebe ten pokoj pořád má. A bude mít už asi napořád."

„Já ho nechci opouštět, Aarone. Je mi s ním dobře. Miluju ho. Jen to nemůže být pořád dokonalý, to je celý," prohodil jsem a pořádně se nadechl. Čerstvý vzduch asi pomáhal. A Krasoň možná maličko taky. A já nahlas řekl, že ho miluju. „Co ty a Harry, jak to jde?"

„Tohle nechceš poslouchat," zasmál se.

„Ale jo, chci," ujistil jsem ho. „Vlastně jsem zvědavej."

„Jako fakt? Na nás dva?" zašklebil se a žďuchnul do mě.

„Jo. Vypadáte spokojeně," pousmál jsem se a na chvíli k němu otočil hlavu, abych ho ujistil o tom, že opravdu chci slyšet, jak se společně mají. Nepřetvařoval jsem se. Vážně mě to zajímalo. Harry pro mě udělal hodně. A Aaron vlastně taky, i když mi ze začátku fakt pil krev. Záleželo mi na tom, aby se měli dobře, a hlavně jsem byl fakt zvědavej na to, jak jsou schopní společně fungovat.

I tak jsem ho ale přestal poslouchat hned po pár větách. Nedokázal jsem se soustředit na to, co říkal. Jediné, co mi blikalo v hlavě, byl Troye a to, jak ho přesvědčit o tom, aby udělal, co jsem chtěl. Musel jsem mu to vysvětlit, aby pochopil, co to pro mě znamenalo.

Jenže jsem absolutně netušil, kde začít.

A už jsem vůbec nechtěl, aby všechno krásný skončilo jen kvůli mojí paličatosti.

-

Hah, měla jsem v plánu milou kapitolku, ale Connor si nějak dělá, co chce. Je to bídak. Nebo ne?