Z mojí připravené snídaně se nakonec stal brzký oběd. Tohle byla rozhodně nejdelší doba, kterou jsem s Troyem v herně při hře strávil. Nepatřilo to sice mezi moje neoblíbenější zážitky, tím bylo stále vázání na molu, ale rozhodně to bylo to neintenzivnější hraní, které jsem s ním zažil. A přitom to celé začalo tak nevinně. Po tom, co mi připnul pouta na ruce, jim dlouhou dobu nevěnoval žádnou pozornost. Nechal mě, abych si na ně zvyknul a snažil se mě rozptýlit jinými podněty, což se mu jako vždy dařilo velmi dobře. Poručil mi, abych se přesunul na čtyři a pokáral mě za to, jak pomalu jsem postupoval. Ten den mě napomínal hodně. Nebyl jsem z toho ale nijak smutný. Bylo tomu přesně naopak. Byl jsem rád, že mě opravoval za každou malou chybičku. Byl bych nešťastný, kdyby ke mně začal být v herně shovívavější. Miloval jsem, jak neústupný uměl být. Pořád mě mrazilo z toho, když jsem si vzpomněl na naše úplně první minuty v herně. Tenkrát jsem k němu sice neměl téměř žádnou důvěru, ale i tak bylo žhavý, jak se mnou jednal. A já přesně tenhle jeho roleplay naprosto zbožňoval. A teď o to víc, když jsem věděl, jak skvělým přítelem uměl mimo sklepní prostory být.

Nejdříve jsem dostal přes zadek dlaní. Udělal to jen několikrát, aby mě připravil a pak jeho dlaň vystřídala rákoska. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, která to je. Zbožňoval jsem ho za tuhle volbu. S touhle věcí nebylo třeba švihat nikterak silně. Každá rána s ní byla štiplavá a bolest odeznívala mučivě pomalu. Tentokrát mě ale Pán nenechal, abych se z každé rány vzpamatoval. Mou kůži předtím zahřál dlaní a rákoskou mě pak nešetřil ani při nejmenším. I přesto, že jsme si předtím vyměnili role, jsem si byl jistý, že Troye nebyl tolik hrubý proto, že by si chtěl zpět vydupat svoje místo, ale proto, aby mě potěšil. A přesně tak tomu bylo.

Troye si dal záležet na tom, aby jeho další krok přišel až ve chvíli, kdy jsem byl v mé hlavě na tom správném místě. Obvykle mi to ani netrvalo tak dlouho, ale tentokrát jsem byl nervózní. Bál jsem se, co si na mě s pouty vymyslí. Nechtěl jsem, abychom teď došli k tomu, že bych musel použít stopku i přesto, že na tom nebylo absolutně nic špatného. Chtěl jsem ale, abych si na pouta zvykl stejně, jako na svazování a nehledal v nich už žádnou zradu. Pokud bych měl zastavit nějakou hru v budoucnu, tak už by to pro mě samotného tak hrozné nebylo.

První, s čím přišel, byly tři páry svorek s řetízkem. Z těch jsem obavy neměl. Miloval jsem je a byl jsem rád za to, že při hraní věnoval mým bradavkám tolik času. Zbylé dva páry skončily na citlivé kůži hned po nimi. Musel jsem se pousmát nad tím, jak si počínal. Věděl, že pouhými bradavkami by mě moc nerozptýlil. Byl jsem mu vděčný za to, jak moc dával mé hlavě zabrat. Dal mi jen chvíli na to, abych si na ten pocit zvykl a pak mi poručil, abych se snížil v loktech natolik, aby se řetízky dotýkaly země. Nepřemýšlel jsem nad tím, co měl v plánu. Byl jsem mu plně odevzdaný. Během chvilky spojil řetízky zámečkem, který následně přicvaknul do očka v podlaze. Bylo jich tu hned několik a mě vždycky fascinovalo, jak dobře Pán zná každý milimetr herny, jelikož měl vždy všechno naplánované s naprostou přesností. Teď využil celkem tři očka. Jedno na zámeček a ke zbylým dvěma přicvaknul pomocí velkých karabin pouta na mých zápěstích. Uvítal jsem, že nohy mi nechával volné. Nepochyboval jsem sice o tom, že bych s ním zvládnul i to, ale v téhle pozici, kdy jsem klečel na čtyřech, s pokrčenýma rukama, by nebylo nikterak těžké zpanikařit. V tu chvíli mi místnost připadala daleko větší, než ve skutečnosti byla. Uvědomoval jsem si, jak v té pozici musím vypadat a moc dobře jsem věděl, že kdyby Troye chtěl, mohl by cokoliv. Jenže Troye nebyl Andy. Tuhle věc jsem si musel opakovat pořád dokola. Čekal jsem, kdy Pán přijde s něčím, co mi pomůže nad tím nepřemýšlet.

Začínal jsem být nervózní z toho, že se pořád nic nedělo. Troye mi věnoval pár letmých doteků, kterými mi dodal trochu odvahu a zůstával v tichosti v mém zorném poli. Chtěl jsem ho už začít prosit, aby něco udělal, jelikož jsem měl pocit, že tohle v mé hlavě nemůžu udržet dlouho. Vážně jsem měl strach, že se to všechno zbortí a zpanikařím. Přesně takhle nechutně jsem se cítil s Andym pokaždé, kdy jsem věděl, že už není šance, aby k sexu nedošlo. A i přesto, že byl Troye pořád přede mnou, jsem čekal na moment, kdy se to stane. Nedávalo to vůbec žádný smysl, v tu chvíli mě to ale nezajímalo. Potřeboval jsem pomoct, zachránit od toho bordelu, který se mi hromadil v hlavě. Potřeboval jsem připomenout, že tohle je můj Pán a že mi nic nehrozí. Troye si toho nejspíš všimnul, jelikož se na chvíli vzdálil a vrátil se s rákoskou, kterou mi ještě před několika minutami dával naprosto famózní výprask. Štvalo mě, že tak pitomá věc, jako kožené řemínky na mých rukou opravdu dokázala přebít tu všechnu bolest. Kdybych nebyl spoutaný, tak bych cítil, jak pulzuje kůže na mém zadku a na stehnech pod ním, jelikož i na to místo mi Pán věnoval několik ran. Teď už jsem nevnímal ale ani svorky, které pevně svíraly mou kůži.

První, co jsem udělal, když jsem dostal silnou ránu rákoskou přes levou paži, bylo, že jsem se v rukou zkusil znovu narovnat. A v tu chvíli mi došlo, co udělal. Pochopil jsem, proč to celé trvalo tak dlouho a v tichosti jsem obdivoval jeho preciznost. Zámek, který držel řetízek svorek přicvaknutý k zemi, mi nedovoloval, abych se znovu zvednul. Musel jsem nechat ruce pokrčené, protože i po malém pohybu jsem narazil na odpor řetízku, který zatahal za svorky. Zavřel jsem oči a dlouze vydechl, abych se s tím pocitem srovnal. Po té chvíli, kdy jsem v téhle pozici byl, mě začínaly pálit svaly na rukou. Měl jsem na výběr. Mohl jsem si ulevit, mohl jsem se zase plně postavit na ruce a natáhnout je, ale znamenalo to, že se natáhne řetízek a dostaví se silná bolest. A čím déle byly svorky připnuté ke kůži, tím větší bolest způsobovaly. Bylo by bolestivé, i kdyby se jich někdo jen dotknul.

Troye počkal, až se s tím vším srovnám a pak pokračoval v ranách rákoskou. Spoléhal jsem na to, že se bude mému zadku vyhýbat, jelikož jsem nevěřil tomu, že by zvládl pojmout více ran, ale bylo tomu přesně naopak. Během několika minut jsem ani nebyl schopný vnímat, co všechno mě vlastně bolelo. Začínala se mi z toho všeho motat hlava a bylo to poprvé, co jsem se opravdu soustředil na to, jak dýchat. Myslel jsem na to, že to musím zastavit dříve, než z toho pocitu omdlím, ale chtěl jsem si to užívat co nejdéle.

Nejúžasnější na tom všem bylo ale uvědomění toho, proč k téhle hře vůbec pouta potřeboval. Byly mou kotvou. Něčím, co mi pomáhalo nechat ruce na místě. Nebyl jsem žádný svalnatec a Troye moc dobře věděl, že v takové pozici nemůžu vydržet dlouho. A nemít možnost rukama pohnout do stran bylo opravdu velkou úlevou. I tak bylo ale náročné se na nich udržet. Jenže představa toho, co by udělaly svorky, kdybych si na ně plnou vahou lehnul, mi byla dobrou motivací, proč se na rukou udržet.

Pán ale naštěstí nedovolil, aby muselo dojít k použití stopky. Ani u konce mě ale nešetřil. Nejdříve mi odepnul svorky. Nebyl jediný nebolestivý způsob, jak je sundat a Troye se o něj ani nepokoušel. Naopak jsem měl pocit, že mi chtěl dopřát poslední vlnu rozkoše. V tu chvíli jsem už brečel. Ne kvůli tomu, že by toho na mě bylo moc nebo snad dokonce kvůli bolesti, ale úlevou. Štěstím z toho, že jsem to opravdu dokázal. Lehnul jsem si na podlahu hned, jak jsem si byl jistý, že jsou svorky nadobro pryč. Nezajímalo mě, že mě kovové očko v podlaze tlačí do hrudníku. Bylo to nic proti tomu, nakolik mě pálily ruce. V ten moment jsem nevěřil tomu, že bych v té pozici vydržel zůstat byť o vteřinu déle. Trhaně jsem dýchal a ani se nesnažil stírat si slzy z tváří. Na tohle tu byl Pán. V tu chvíli nebylo na světě nic dokonalejšího, než jistota toho, že se o mě postará.

Pousmál jsem se, když odepnul karabiny a zvedl mě do náruče, s pouty stále kolem mých zápěstí. Parchant. Musel na sebe v tu chvíli být tolik pyšný. A já chápal proč. Tohle pro mě byl další obrovský krok dopředu. Jen jsem doufal, že teď nebude používat pouta při každé příležitosti. Provazy pořád byly mým favoritem. Spoléhal jsem na to, že by mu to ale jeho láska k vázání nedovolila.

Přitulil jsem se k Pánovi hned, jak si vedle mě lehnul na postel. Obdivoval jsem jeho cit pro to, jak moc dobře uměl odhadnout situaci. Zůstával potichu, jelikož si byl nejspíš dobře vědom toho, že bych ho v tu chvíli stejně nevnímal. Mít ho u sebe jsem ale považoval za nutnost. Měl jsem pocit, že bych umřel, kdyby se ode mě v tu chvíli vzdálil. Přesto, že jsem už ležel na měkké matraci, jsem se pořád třásl z předchozího zážitku. Nesnažil jsem se to utlumit. Věděl jsem, že to časem odezní, že moje tělo jen potřebovalo čas na to dát se zase do pořádku. Tlukot Pánova srdce ale pomáhal. Soustředil jsem se jen na něj a pomalu zase srovnal vlastní dech. Zavřel jsem pak oči a ani se během chviličky upadnul do tvrdého spánku.

Za tohle bych klidně položil vlastní život.

-

Hah, tohle je moje historicky první kapitola bez jakékoliv přímé řeči. Došlo k tomu tak nějak náhodou, tak snad to nebylo úplné nůďo.