„Ta čokoláda byla pro případ, že to půjde špatně," zasmál jsem se tiše a ochotně otevřel pusu, aby mi do ní mohl Pán vložit další kus čokolády. Šílel jsem z toho, že jí nelámal po čtverečcích, ale pro tentokrát jsem mu to plánoval odpustit. Vázání v přírodě jsem si představoval mockrát. Ta představa se mi líbila vždycky, ale po zkušenosti s Andym jsem nevěřil, že bych se někdy opravdu nechal svázat a už vůbec ne někde venku. S Pánem ale všechno proběhlo bezchybně. Možná to i pro něj bylo dost speciální, protože mi přišlo, že si opravdu dával záležet. Začali jsme u nohou, což jsem zpočátku moc nechápal, jelikož mi je Pán nesvazoval k sobě, ale během pár minut jsem pochopil, o co mu šlo. Byl to lehký začátek, který nás oba uvolnil a navíc nastolil naprosto božskou atmosféru. Žaludek se mi svíral pokaždé, kdy se mě Pán nějak víc dotknul a já byl vážně vděčný za to, že Troye už veškeré vzrušení mého těla ignoroval. 

Po nohou následoval úvaz na hrudi. Pán mi pomohl si znovu kleknout, což byl moment, kdy jsem naprosto vzdal pokusy zůstávat potichu. Bláznil jsem jen z té představy, jak dokonalé otlaky od provazů budou. Bylo jen štěstí, že Pán byl na fotky podobně ujetý jako já, takže jsem ho pak ani nemusel prosit, aby jeho dílo vyfotil. Věděl jsem, že umí vázat a že je v tom dobrý. I tak se mi ale zatajil dech hned, co mi tu fotku ukázal. Nevěřil jsem tomu, že jsem to opravdu dokázal. Poprosil jsem ho pak, aby mě ještě vyfotil z úplného kraje mola a mobil pak nechal tam. Nechtěl jsem, aby nám kazil naší chvíli. 

„Já myslím, že čokoláda se hodí vždycky," zabroukal a ulomil si další kousek. Seděli jsme tu spolu už několik minut po tom, co mě Pán odvázal. Všechno probíhalo pomalu a v klidu a upřímně jsem nevěřil tomu, že ještě někdy v životě zažiju něco tolik dokonalýho. Měl jsem strach z toho, že sem někdo přijde, i když jsem si uvědomoval, že to bylo velmi nepravděpodobné, ale byla to jedna z těch věcí, která celou situaci zdokonalovala. Strach, Pánova přítomnost, chlad, bolest svalů a otlačených míst. Pod koleny to bylo nejhorší. Neuměl jsem si představit, že bych tohle dělal s někým nezkušeným. Pán věděl, jak postupovat a i celé rozvazovaní byl sakra příjemný proces. Jen natahování nohou bych klidně vynechal. Byl to zvláštní pocit. Jako by mi ani moje tělo už dávno nepatřilo. Pán si sednul za mě tak, abych se o něj mohl opřít a ani se nehnul do chvíle, kdy našel tu proklatou čokoládu. 

„Mám otázku," šeptl jsem váhavě a zaklonil hlavu, abych na něj viděl. Nechtěl jsem tuhle chvíli zkazit. Bylo to to poslední, co jsem si přál. Jenže na tohle jsem se chtěl zeptat už mockrát. Bylo tolik věcí, co jsem chtěl o Pánovi vědět. Nebyl to jen nějakej člověk, který mi jen tak zmaloval zadek. Záleželo mi na něm. A věřil jsem že i jemu na mě. Snášel naši situaci tolik dobře. Přeskočí mi, jestli se to jednou změní. Nemohl jsem o něj přijít. Byl to můj Pán. Jenom můj. Už napořád. Což mě přivádělo k tomu, že bych si ty otázky měl možná nechat na jindy. 

„Nemáš přece zakázaný se mě na něco ptát," zasmál se zmateně a trochu se zavrtěl. Rozhodil jsem ho. A sebe taky. Celý jsem to rozbil. Skvělé, Connore. 

„Zeptám se jindy," zavrtěl jsem hlavou a pomaličku se šoupnul víc na kraj mola, abych si mohl dát nohy do vody. Bylo to ledový, ale odraz tlaků ve vodě byl zatraceně perfektní. Existovalo vůbec něco perfektnějšího, než stopy po provazech? Přál jsem si, aby mohly zůstat navždycky. 

„Copak jsi něco provedl?" zamručel a sednul si rychle vedle mě. Ta starost mě potěšila. Ujišťoval mě o tom, že bylo dobré rozhodnutí za ním tenkrát po té šílené esemesce přijet. 

„No, teď už je to asi jedno," povzdechl jsem a slabě pokroutil hlavou. Štvalo mě, jak rychle všechna ta dokonalost vymizela. Nebo alespoň pro mě. Možná jsem se bál té odpovědi. A třeba i zbytečně. Bylo to ale něco, co jsem potřeboval sám pro sebe uzavřít. Pochopit, proč se to vlastně dělo. A rozhodně bylo lepší pravdu znát, i kdyby byla sebevíc šílená, než si vymýšlet v hlavě bláznivé scénáře. A že jsem jich měl požehnaně. 

Neujetější byl asi ten, kdy by Troye opravdu skončil jako sub. Když mě Harry donutil je v klubu sledovat, tak mi sice došlo, že o tohle rozhodně nešlo, ale stejně jsem to nedokázal vyhnat z hlavy. Neodsuzoval bych ho. Jen jsem potřeboval vědět, jak to je. Taky jsem si ale velmi dobře uvědomoval, že já bych žádné změny tímhle směrem schopný nebyl. 

„Ty a Harry," zamručel jsem tiše a kousl se silně do tváře. Překvapilo mě, jak jednoduché bylo to otázku vyslovit. O to divnější bylo, že jsem měl tendenci se přikrčit hned, co jsem to opravdu řekl nahlas. Nebál jsem se, že by mi Pán jednu natáhnul nebo by začal křičet. Takový nebyl. Rozhodně už ne se mnou. „Potřebuju pochopit, o co tam šlo. Proč jsi za ním chodil."

„Víš, je vlastně celkem zvláštní, že jsme tam na sebe nenarazili mnohem dřív," vydechl tiše a taky si dal nohy do vody. Působil v klidu. Možná mu ta otázka nakonec tolik nevadila. Což byla obrovská úleva. 

„Harry si nikdy nebere moc lidí v jeden den. V tomhle ohledu to nedává smysl. Tedy, pokud jsi taky trval na něm," zvedl jsem hlavu a krátce ji k němu otočil. Potřeboval jsem si ujistit, že je vážně v pohodě. Nechápal jsem, čeho jsem se tak bál. Nebylo přece nic špatného na tom se zeptat. Jenže celý ten způsob, jakým jsme se tam potkali. Jak mě pak Troye dostal do herny donucením. Nedokázal jsem se přes to pořádně přenést, i když jsem se opravdu snažil. Byl jsem zpětně rád, že se to tak stalo, protože jinak bych s ním pravděpodobně nikdy nikam nešel, ale pořád jsem se cítil dost mizerně, jen co jsem si na tu chvíli vzpomněl. 

„Našel jsem ten klub celkem náhodou a byl to fajn únik z reality a zároveň něco, co jsem znal. A do toho jsi byl v kanceláři ty, což taky zrovna moc nepomáhalo," zasmál se a žduchnul do mě ramenem. „Původně jsem ale neplánoval nic víc, než že si tam dám kávu, s někým pokecám. Tak trochu jsem doufal, že tam narazím na někoho, s kým si třeba padneme do noty. Neměl jsem náladu seznamovat se na blind, tahat někoho na rande, vysvětlovat, co vlastně chci."

„A nakonec to stejně nemáš," zasmál jsem se a opřel se o jeho rameno. Vážně s tím byl v pohodě. A já se tolik bál. Pěkně hloupý. Nejspíš bych se měl vážně naučit mluvit s ním narovinu. 

„Jsem náhodou celkem spokojený s tím, co mám," zabroukal. Potěšilo mě, jakým způsobem to řekl. Nikde uvnitř jsem nevěřil tomu, že mu tohle vážně stačí. Že sex nepotřebuje. Nedávalo mi to smysl. Ale slyšet ho takhle mluvit bylo vážně pěkný. 

„ A Harry? Jak jsi se dostal do herny s ním?" zamrkal jsem zvědavě, posadil se trochu víc bokem a přehodil si přes něj nohy. Nebylo to teď sice stejně boží, jako když mě rozvázal, ale už zase jsem se s ním cítil fakt hezky. Jo. Čokoláda asi fakt měla něco do sebe za každé situace. 

„Na tom není nic záhadného. Trávil jsem tam většinou čas až do noci a hrával na kytaru. Občas se našel někdo, s kým jsem si fakt hezky pokecal. A mezi nimi byl i Harry. Nosil mi kafe a zkrátka jsme se dali do řeči," pousmál se a prsty přejížděl po otlačených místech kolem mých kotníků. „Měl jsem o sobě pochyby, po předchozím vztahu. O tom už jsme spolu mluvili. A Harryho znáš velmi dobře, takže víš, že nic nenechá jen tak," zasmál se. Nejspíš na to vzpomínal rád. 

„Jo. To máš pravdu," zasmál jsem se. „Takže ti nabídl, že tě bude učit?" povytáhl jsem zvědavě obočí.

„To ani ne," zašklebil se a podal mi poslední kousek čokolády, který jsem s úsměvem přijal. Teď se fakt hodila. „Nabídl mi, že mi ukáže, jaké to je. Mělo to něco do sebe, i když se mi jeho nápad fakt nelíbil. Nikdy mě tohle nelákalo. Skoro bych i řekl, že se mi to trochu příčí. Když jsi nás viděl, tak už Harry věděl, jak se mnou pracovat a já věděl, že neudělá nic hroznýho."

„Krom toho, že před tebe postaví tvýho zaměstnance, aniž bys o tom věděl," zasmál jsem se uvolněně. Ta situace byla neskutečně absurdní.

„Taky o tom nevěděl. Ale kdyby ano, tak nevěřím, že by ho to zastavilo," ušklíbl se. „Harry mě toho naučil hodně. Některý věci bych nikdy nepochopil, kdybychom o nich jen mluvili. Zopakovat bych si to ale nechtěl."

„Sakra. A já už doufal, že bychom se mohli vyměnit," zamrkal jsem a po chvíli vybuchnul smíchy. Ta představa byla směšná. „Byl bych děsnej Pán," poznamenal jsem, natáhl se pro provaz a s úsměvem ho Troyeovi omotal se vší opatrností kolem krku. 

„Každý preferuje něco jiného. Bez toho by to nešlo, ne?" pousmál se, sundal ze sebe provazy a hned na to i triko. „Půjdeme plavat?"

„Vždyť je to děsně studený!" zaprotestoval jsem a odmítavě vrtěl hlavou. Ne. Ani mě nehne. 

„Seš hroznej srab," pošťouchl mě a zvedl se, aby se mohl úplně vysvléknout a skočil do vody. 

„A ty magor," uculil jsem se a radši se šoupnul víc dozadu, aby mě nemohl stáhnout k sobě. „Navíc, není moc bezpečné tahat mě do vody, když jsi mě před chvílí svazoval, Pane," našpulil jsem rty, ale svojí narážky jsem litoval hned, co jsem viděl jeho výraz. I kdyby mu někdo prostřelil hlavu, tvářil by se líp. 

No tak, Troye. Byla to sranda. Pochop to, prosím. 

„Až tě budu chtít utopit, udělám to mnohem zajímavějším způsobem," prohodil po chvíli a vylezl zpátky na molo. Pochopil to? Nebo se zlobil? Neměl jsem tušení, jestli se ho to opravdu tak dotklo nebo si jen držel vážnej výraz, aby mě vyděsil. 

„Troye,"zakňučel jsem. „Nemyslel jsem to tak. Vím, že bys nikdy neudělal nic, co by mě mohlo ohrozit," šeptl jsem a začal se hrabat na nohy. 

„Na omluvy je pozdě," zavrněl a rozešel se směrem ke mně.

„Troye!" vyjekl jsem a začal utíkat pryč z mola. „Neopovažuj se! Neodpustím ti, jestli mě tam fakt hodíš!" zaječel jsem, když mě během chvíli doběhl a pevně chytl kolem pasu.

„Zacpi si nos, kocoure."

„Troye, ne, prosím! Nesnáším ledovou vodu! Nedělej to! Budu už hodnej, fakt!,"

„Jak si přeješ," zavrněl a stáhnul nás oba do vody.