V parku jsme nakonec zůstali až do večera a pozdní oběd jsme si dali v jednom ze stánků za horskou dráhou. Ráno jsem vůbec nevěřil tomu, že bychom tu dokázali strávit tolik času, ale popravdě jsem ani nezaregistroval, že už uteklo tolik hodin. Čas s Troyem letěl jak šílený a bylo mi skoro smutno z toho, že už jsme se vraceli k autu. Troye s kytkou za uchem a já s jednorožčím balónkem, který mi nakonec koupil. Trval jsem na tom, že nemusí, ale nedal si říct. Měl jsem z něj ale radost. Byl vážně pěkný.

„Víš, možná jsi mě i přesvědčil o tom, že ranďata nemusej být tak děsný," zabroukal jsem tiše a čekal, až odemkne auto.

„Opravdu? A to jsem se bál, že Lochneskou se to docela pokazilo," šeptl a otevřel mi dveře.

Tiše jsem se uchechtl a nasedl si. Měl pravdu. Celý den byl opravdu pěkný, až na zážitek na téhle atrakci. To, že jsem dostal balónem po hlavě, to by mi nevadilo. Sám jsem mířil dost mizerně. Jenže skutečnost, že ta rána byla mířená přesně na mou hlavu a navíc doprovázená nadávkami, to už tak super nebylo. Dlouho jsem neviděl Pána takhle rozčíleného. Byl to úplně jiný Troye. Ani v kanceláři nikdy nebyl takhle zlej. Chvíli jsem se i bál, že dá tomu klukovi po tlamě. Naštěstí se mi ho ale povedlo přesvědčit, abychom odešli. Nechtěl jsem Pána s monoklem. Nejspíš bych nerozdýchal, kdyby mu někdo ublížil. A tenhle kluk tam ani nebyl sám. Rozhodně by to nebyla férová rvačka. Předtím mi to ani nepřišlo, ale začalo se mi z toho dělat pěkně špatně. Pitomý lidi. Doufal jsem, že karma tuhle partičku blbců dožene dost rychle.

„Nemohl jsi za to," zavrtěl jsem hlavou a nasedl si. „Mimo Lochnesku to bylo moc prima rande, opravdu," usmál jsem se na něj. Nechtěl jsem, aby si to vyčítal.

„Sakra. Naučil ses to slovo. Teď mi s nim nedáš pokoj," ušklíbl se, zabouchnul dveře a šel si sednout za volant. Počkal jsem, až se posadí a otočil k němu hlavu.

„Rande, rande, rande," zavrněl jsem a stiskl nadšeně jeho stehno. „Byl jsem na rande s Pánem."

„Myslím, že ta rána na tebe byla moc," zasmál se tiše a nastartoval. Nijak už jsem na to nereagoval a pustil hudbu. Věděl jsem, že to nemyslí zle. Znal jsem ho zase o pár chlupů líp. Přidal jsem trochu topení a zavřel spokojeně oči. Pořád jsem tomu moc nedokázal uvěřit. Opravdu jsme měli rande a já nic nepokazil. Všechno šlo hladce. A ani chvíli to mezi námi nebylo trapný.

„Spíš?"

To slovo mě donutilo sebou trhnout. Nejspíš mě vážně probral ze spánku.

„Nevím," zívnul jsem. „Ale jestli ano, tak už ne," zamumlal jsem a posadil se víc rovně. Byl jsem hezky unavený.

„Mluvil jsem s Harrym," dodal po chvilce a odmlčel se, jako by snad čekal, že se budu zlobit.  Vždycky mě překvapilo, když tolik znervózněl. Pořád to pro mě bylo dost nové.

"Ano?" nadhodil jsem a otočil k němu se zájmem hlavu. Troye přikývl, zpomalil a sjel z dálnice do města. 

„Dříve jsme se domlouvali na tom, že bych u něj mohl udělat kurz vázáni pro začátečníky. Mohlo by to být příští víkend," pousmál se a pevněji sevřel volant. Nervózní Troye. Rozkošný.

„A po mně chceš, abych ti dělal figuranta?" zamrkal jsem nechápavě a zavrtěl se na sedadle. Na to jsem se popravdě necítil ani maličko.  Pánovi jsem už sice věřil a úvazy pro začátečníky bych asi zvládl, ale nechtěl jsem, aby na nás zíral někdo další.  Tohle pro mě bylo jedinečný.

„Ne," zavrtěl rychle hlavou. „Spíš jsem se chtěl zeptat, zda jsi s tím v pořádku.  Budu rád, když taky půjdeš. Mohlo by tě to bavit. A naučit se pár uzlů není na škodu," zabroukal a zastavil na světlech. Bylo vidět, že se mu maličko ulevilo.

A mně vlastně taky. Nechtěl jsem ho zklamat, ale vážně bych do toho nešel.

„Nebude ale nahatej?" povytáhl jsem obočí.

„Budou to jen úplné základy, Kocoure. Nechci teď s nikým jiným nic intimního.  I tak ale chci mít jistotu, že ti to nevadí," pousmál se.

„Tak jo. Alespoň budu vědět, jak tě svázat, až mi budeš zase kupovat drahý kočky," uculil jsem se a odpoutal se hned, co jsme dojeli na konec lesní cesty.  Těšil jsem se do pelechu jak dlouho ne. „Věděl jsi, že rande se ukončuje odnesením Kocourů do postele?"

—

Druhý den ráno jsem se vzbudil v posteli sám. Nešťastně jsem zakňoural a ještě chvíli zůstal ležet, než jsem se donutil se alespoň posadit. Moje plány o tom, jak vstanu dříve a připravím všechno na mojí verzi randění byly v čudu. Troye byl vzhůru a soudě podle té dokonalé vůně právě připravoval snídani. S tichým povzdechem jsem vylezl z postele a došel si dát rychlou sprchu. Potřeboval jsem se pořádně probrat. Možná bychom nakonec mohli zůstat v posteli. To by vlastně taky nemuselo být špatné. Jenže já se tolik těšil na to, jak se bude Troye tvářit na můj nápad. Nemohl jsem nás o tohle připravit. Oblékl jsem si jeho černý župan a sešel s úsměvem dolů ze schodů.

„Dobré ráno," zabroukal jsem nadšeně a šel rovnou za ním, abych si mohl vzít kus papriky, kterou zrovna krájel. Měl jsem rád, když připravoval snídani on. Vždycky bylo na stole tolik barev. Uměl udělat zdravou snídani tak, abych to jedl i já - a to bylo opravdu dost obdivuhodné.

„Řekl sis, že budeš provokovat už od rána?" povytáhl obočí a plácnul mě přes ruku. „Počkej alespoň, až to dám na stůl."

„Jenže já jsem strašně hladový," zaprotestoval jsem, kousnul ho do ramene a začal připravovat kafe. Byl jsem zvědavý, jak to mezi námi teď bude fungovat v herně. Nevnímal jsem ho jako menší autoritu, ale rozhodně jsem byl v jeho přítomnosti o dost uvolněnější. Navíc mě opravdu bavilo ho provokovat. Zbožňoval jsem jeho pohled. „Navíc, to tak po prvním rande je, víš? Dáváš tím takový souhlas k používání tvého oblečení," zašklebil jsem se a položil na stůl modrý a černý hrneček.

„Měl jsem tě radši zavřít do klece a jet sám," zasmál se a začal skládat snídani na stůl. Tiše jsem se zasmál a pokýval hlavou. Ani Troye už nepůsobil tolik křečovitě. Byl jsem si jistý, že tohle byla dost novinka pro nás oba. Současně jsem se učili fungovat jako pár i mimo hernu a skoro bych i řekl, že nám to šlo.

„Až se nasnídáme, půjdeš si dát sprchu?" navrhnul jsem a nandal si na talíř pořádnou porci zeleniny.

„Smrdím snad?" zasmál se a nalil nám oběma kávu. „Nebo by ses chtěl přidat?" povytáhl obočí a slabě naklonil hlavu.

„Ohromně vtipný," zabrblal jsem a slabě se zamračil, když jsem viděl to malé zklamání v jeho očích. Zavrtěl jsem se na židli a slabě si povzdechl. „Chtěl bych, aby to bylo překvapení. A když zůstaneš tady dole, tak budeš vědět, co chci dělat a to zase nechci já. Takže do sprchy budeš muset sám," pousmál jsem se a odolával touze se zvednout a sednout si k němu na klín. Bylo mi to líto. Nemyslel jsem to tak. Byl jsem si jistý, že dát si s ním sprchu by pro mě už nebylo žádným problémem, ale dneska jsem měl jiné plány. Dokonce bych i řekl, že lepší, pokud jsem Pána znal natolik dobře, jak jsem si myslel.

„Doufám, že to bude stát za to. Jinak taháš do postele dnes ty mě," zasmál se, v klidu dojedl svou snídani a odešel i s hrnkem kávy nahoru. Úlevně jsem vydechl, dojedl svou porci a nejdříve poklidil kuchyň. Sprchu bych si s ním mohl dát druhý den ráno, než pojede do práce.

Pozhasínal jsem pak v kuchyni všechna světla a s tichým broukáním seběhl dolů do herny. Na chvíli jsem nad svým nápadem zapochyboval, ale odmítal jsem to vzdávat. Potřeboval jsem vědět, jak si povedu. A hlavně - a to bylo důležitější, jsem chtěl udělat radost Pánovi.

Vyndal jsem ze skříně menší sportovní tašku a nejdříve do ni vložil nůžky a lahev s vodou, kterou jsem si připravil už v kuchyni. Bezpečnost především. Nechtěl jsem, aby se cokoliv pokazilo. Otevřel jsem pak jednu z dřevěných komod a nakládal do tašky všechny černý provazy, který jsem našel. Popravdě jsem se ještě nevyznal v tom, které Pán používal radši a tak jsem pro jistotu vzal všechny. Tím jsem nemohl nic zkazit. Vrátil jsem se nahoru a do postranní kapsy tašky jsem vložil ještě tabulku oříškové čokolády. To pro případ, že by to přece jen nevyšlo.

Dal jsem tašku do chodby a šel se nahoru obléknout. Troye byl ještě pořád ve sprše, což mě donutilo se zasmát. V tomhle byl poctivý. Věděl, že jsem nechtěl, aby mě viděl nebo slyšel. Vážil jsem si toho. Hrál tuhle pitomou hru se mnou, i když vlastně vůbec nic nešlo. Sundal jsem si jeho černý župan, otevřel sprchový kout a pořádně se natáhnul, abych mohl vypnout vodu.

„Tak pojďte, veličenstvo," pousmál jsem se, ucouvnul o pár kroků dozadu a nabídnul mu župan. Troye neváhal ani chvilku. Věnoval mi krátký úsměv, vylezl ze sprchy a ruce strčil do rukávů. Nadšeně jsem se uculil, zavázal mu župan a krátce ho políbil na tvář. „Díky."

„Děkuješ mi za to, že si měl mohl obléknout do županu?" nadhodil, rozcuchal mi vlasy a hned na to mě pleskl po zadku. Hlasitě jsem vypískl a pokroutil nad ním hlavou.

„Mám všechno připravené. Stačí se jen obléknout," zabroukal jsem a zabalil se rychle do svého županu. Upřímně jsem nechápal, jak někdo mohl nahotu brát s naprostou parádou. Nevěřil jsem tomu, že bych se někdy přestal stydět.

„Je třeba oblékat se nějak královsky?" zeptal se se zájmem a přešel do ložnice.

„Ne. Klidně pojď v teplákách. Nikdo nás neuvidí," zamručel jsem a začal se oblékat. Na chvíli jsem přemýšlel nad něčím fakt upnutým, aby Pánovi oblečení nepřekáželo, ale nakonec jsem se rozhodl, že jsem nechtěl zůstat plně oblečený. Chtěl jsem cítit provazy přímo na své kůži. Žádný hadry navíc. Jen boxerky. Těch jsem se vzdávat nehodlal.

„A sakra. Teď je tu ta chvíle, kdy mě zabiješ a zakopeš v lese," zamumlal si pro sebe a oblékl si džíny a šedé triko. Slušelo mu to.

„Uhodls," přikývl jsem, natáhl si mikinu přes hlavu a hnal se zase dolů. Těšil jsem se. Troye měl zatím opravdu dobou náladu a já si byl jistý, že tímhle mu ji ještě o trochu zlepším. Přehodil jsem si popruh tašky přes rameno a zasmál se nad tím pohledem, který mi Pán věnoval.

„Ne. Nezabiju tě. Neboj," ujistil jsem ho a vyšel ven. „Klíčky nebudeš potřebovat. Jdeme pěšky," upozornil jsem ho hned, co jsem viděl, jak bere klíčky od auta z věšáku. Zasloužil jsem si díky tomu další dost nepěkný pohled. Znovu jsem se zasmál a pobídl ho k tomu, aby šel. Užíval jsem si tu jeho nervozitu, i když dělal všechno proto, aby to na sobě nenechal znát. Já už ho měl ale přečteného. Věděl jsem, že se mu moc nelíbí nemít nad věcmi kontrolu. Plánoval jsem ho to ale odnaučit.

Vedl jsem ho lesní cestičkou směrem k jezeru, které jsem našel, když byl v práci a spokojeně se usmíval. Troye se na nic neptal, ale dobře jsem věděl, jak moc chtěl. Trošku jsem zpomalil, přehodil si tašku na druhé rameno, abych mohl být Pánovi blíž a spokojeně zamručel.

„Uvolni se trochu. Tu cestu si máš taky užít," žďuchnul jsem do něj a pořádně se nadechnul. Bydlel v lese. Musel mít rád přírodu. A dost pravděpodobně věděl i o tom jezeře. Takže to nakonec nebude až takové překvapení. Začínal jsem maličko litovat toho, že jsem se na to nevykašlal. Mohli jsme si klidně užít hernu.

„Jsme oba nervózní cestovatelé, co na to říct," zamručel tiše a kopnul do kamínku na cestě. V duchu jsem se nad tím musel zasmát. Nervóza jeden. Kdyby jen věděl, jak pěkný to nakonec bude.

„Užiješ si to. Slibuju," ujistil jsem ho a přidal do kroku, když jsme se konečně blížili k cestičce, která vedla přímo k jezeru. Taky jsem z něj začínal být nervózní. A to ráno všechno začalo tak dobře. Možná bychom neměli pít tolik kávy. Začínal jsem se bát, že oba dostaneme infarkt ještě dřív, než vůbec dojdeme k molu.

„Jdeme se koupat?" zamrkal, když jsem položil tašku na molo a začal si sundávat mikinu.

„Nemáš snad radost?" poškádlil jsem ho, došel za ním a tahem za ruku ho donutil, aby taky vlezl na dřevo nad vodou. „Podívej se do té tašky. Koupání je naplánováno na jindy," usmál jsem se, vysvlékl se do spodního prádla a zbytek oblečení poskládal na kraj mola. Chvíli jsem sledoval, jak se bude Pán tvářit, ale pak jsem šel po molu dál a kleknul si skoro až na jeho konec. Bylo ještě trochu chladno. Kdybych tam v tu chvíli nebyl, myslel bych si, že mi to bude vadit, ale opak byl pravdou. Bylo to docela vzrušující. Měl jsem diskomfort rád. Navíc takhle bude moje kůže o dost citlivější. Usmál jsem se, spojil vzorně ruce za zády a narovnal se. Byl bych radši, kdybych mohl teď Pána sledovat, ale chtěl jsem teď udržovat svou roli. Bylo by to k ničemu, pokud bych se na to místo v mé hlavě nedostal. Navíc jsem nechtěl, aby mě dnes Pán za cokoliv káral. Chtěl jsem si to užít se vším všudy.

„Dojímáš mě. Uvědomuješ si to vůbec?" prohodil poměrně ostrým hlasem a prsty se dotknul mých ramen. Udělal to nejspíš jen proto, aby mi dal najevo, že už je zase u mě. Sám pro sebe jsem se pousmál a nevýrazně přikývl. Měl radost. Trefil jsem se. Stejně jako já už chtěl ale zůstat ve své roli. Tak, jak jsme to měli oba rádi. Líbilo se mi, že to ani jeden z nás nemusel říkat nahlas. Na krátký moment jsem zaklonil hlavu, abych na Pána viděl a věnoval mu spokojený úsměv. Ještě se mě provazy ani nedotkl a já měl pocit, že tu situaci neustojím. To krásný napětí mezi námi narostlo tak rychle, že jsem ho ani nestihl zpracovat. Olízl jsem si rty a snažil se ignorovat ten tlak v podbřišku. Ne. Dneska mi to můj chtíč nezkazí. Bude to jen o tom pěkném. A já věděl, že Troye to tak udělá. Obdivoval jsem ho. Měl pro tohle cit.

Znovu jsem se narovnal a zaposlouchal se do ticha a klidu kolem. Slyšel jsem jen tiché šplouchání vody, jak narážela do pilířů mola a občas se z dálky ozvaly nadávající kachny. Tyhle zvuky mě uklidňovaly. Stejně tak i Pánův dech. Naklonil jsem se automaticky trochu dozadu hned, co se mě pod ramenem poprvé dotkl provaz. Měl jsem co dělat, abych zůstal potichu. Nikdy předtím jsem nejspíš nic neprožíval tolik intenzivně. Umíral jsem touhou po tom, aby se mě Pán dotýkal a Troye to velmi dobře věděl. Chválil mě jemnými doteky a pokládal provaz na mou kůži s dokonalou přesností. Postupoval pomalu, nikam se nehnal a já si byl jistý, že si tohle celé užívá stejně jako já. Předtím jsem se bál, že budu panikařit, ale teď nebylo po nějakém strachu ani stopy. Naplno jsem Pánovi důvěřoval a užíval si každičkou vteřinu. Všechno bylo perfektní. Chlad, ticho, vlhké dřevo, které mě začínalo tlačit do kolenou. Tohle jsem si chtěl definitivně zopakovat.

Ne.

Chtěl jsem takhle zůstat. Už navždycky.

Věřil jsem tomu, že k euforii mě někdo může dovést pouze bolestí.

Ten den jsem se přesvědčil o tom, že pár jemných doteků a tlak provazů dokážou ještě něco dokonalejšího.