Zůstal jsem u Tylera jen tak dlouho, jak to bylo nezbytně nutné. Jednak proto, že jsem se nechtěl znovu potkat s Aaronem, ale taky proto, že jsem byl opravdu unavený. Byl jsem Pánovi vděčný za to, že pro mě pak přijel a dokonce ochotně čekal pár metrů od domu, dokud jsem se s Tylerem nerozloučil. Obdivoval jsem Troyeův cit pro situaci. Dobře si uvědomoval, že je dobré si od mého nejlepšího kamaráda držet odstup, pokud nechtěl dostat rady, jak se ke mně správně chovat. Ta myšlenka mi přišla docela komická, jelikož jsem si byl dost jistý, že Troye postupoval přesně podle manuálu, který dostal od Harryho. Vlastně bych mu moc nepřál, kdyby to se mnou teď vzdal. Nedokázal jsem se rozhodnout, od koho by dostal větší čočku. Slovní jistě od Tylera, ale u Harryho jsem si nebyl jistý. Na druhou stranu, neudělal nic Andymu, tím pádem byl Troye za předpokladu, že ho netrumfne, poměrně v bezpečí.

„Ahoj," pousmál jsem se a zastavil se jen pár metrů od něj. Líbila se mi ta maličká chvilka, kdy mezi námi bylo úplné ticho, a výraz mého Pána mluvil za všechno. Normální pár by se teď nejspíš políbil, ale my měli něco úplně jiného. Ani jeden z nás nemusel nic říkat, abychom věděli, jak moc jsme se těšili na to, až budeme zase jen spolu a nikdo nebude pochybovat o tom, že se nám vede dobře.

„Co se tak culíš?" povytáhl Pán obočí a došel mi otevřít dveře od auta.

„Přemýšlím," zívnul jsem a promnul si unaveně oči. Vážně jsem se těšil do pelechu, jak už dlouho ne. Troye měl pravdu. Měl jsem zůstat s ním doma. Jenže já bych nejspíš ani neusnul, pokud bych nevěděl, že jsme s Tylerem za dobře.

„Nad tím, zda usneš teď nebo až nastoupíš do auta?" zasmál se tiše a o kousek ustoupil, abych si mohl nasednout. Zavrtěl jsem hlavou, zastavil se u něj a krátce ho políbil na tvář.

„Jestli by ti po tom, co bys mi ublížil, rozbil tlamu spíš Harry nebo Tyler," přiznal jsem s úsměvem, vlezl si do auta a tichým zakňouráním se připoutal. Chtěl jsem si už sundat to ohavný triko, lehnout si na břicho a dopřát mým zádům úlevu.

„To se nikdy nedozvíš. Jsem dostatečně chytrý na to, abych v takovém případě zmizel z města dost rychle," ušklíbnul se, zabouchnul za mnou dveře a došel si sednout za volant. Jen jsem tiše zamručel a nutil sám sebe držet oči otevřený. Byl jsem si vědom toho, že bych usnul přesně ve chvíli, kdy bych je zavřel.

„Nestane se to, viď? Neděláš tohle všechno jen proto, abys mi zlomil moje ledový srdce a potrestal mě tak za to, že jsem chrápal v práci?" vydechl jsem tiše a otočil k němu pomaličku hlavu. Uvědomoval si ten chlap vůbec, jak nádherný prsty měl? Mohl bych se na ně dívat celičký dny. A on se teď musel dívat na cestu, takže jsem si to mohl naplno užívat. Skoro jsem u toho i zapomněl na bolest zad. Krásný ruce byly lékem skoro na všechno.

„To je naposledy, co jsi byl vzhůru déle, jak do půlnoci," zasmál se odlehčeně a krátce mi stiskl koleno. Tiše jsem zamručel a přikývl. Měl jsem výhled na ruce. Na ničem jiným nezáleželo.

„Ponocování už stejně není nic pro mě," šeptl jsem unaveně a odpoutal se ještě dřív, než Troye zaparkoval u dřevěného domku. Měl jsem pocit, že do té postele už nedojdu. Troye nejspíš dobře pochopil, jak moc unavený opravdu jsem byl, jelikož se objevil u mých dveří ještě dřív, než jsem vůbec stihl vystoupit. Neprotestoval jsem. Nechal jsem ho, aby mě doprovodil do ložnice a vysvlékl mě do spodního prádla. Svalil jsem se ihned na břicho a usnul ještě dřív, než Troye vůbec zhasnul světlo. Být takhle vyčerpaný se mi zamlouvalo. Žádné hloupé nápady nebo špatné myšlenky. Nic. Jen klid. Něco, co jsem dokázal zažít nejspíš opravdu jen s Pánem.

Druhý den jsem se k mému překvapení probudil jako první. Nadšeně jsem se uculil a ještě pár minut zůstal jen ležet, než jsem se přemluvil vylézt z postele, dojít si vyčistit zuby a sejít s čičinou v náručí dolů do kuchyně. Pustil jsem si potichu rádio a dal se do přípravy snídaně. Cítil jsem se opravdu dobře i přesto, že mě záda pořád dost bolela. Nebyla to ale tak otravná bolest jako včera u Tylera. Teď jsem byl jen pár metrů od někoho, kdo mi dopřával pocit bezpečí, aniž by se mnou v tu chvíli vůbec musel být. Opravdu jsem se v Pánově domě začínal cítit jako doma, což bylo docela strašidelný, ale odmítal jsem si přiznat, že by se to mohlo někdy změnit. Teď bylo všechno v pořádku, nebylo třeba zamýšlet se nad milionem scénářů, jak by náš nevšední vztah mohl skončit.

Položil jsem na kuchyňskou linku tác a připravil na něj zatím jen konvici plnou kávy spolu s modrým a černým hrnečkem. Chtěl jsem dnešní ráno udělat maličko speciální, poděkovat Pánovi za to, jak dobře jsem se díky němu cítil. Vážně jsem doufal, že bude ještě několik minut spát a celé překvapení mi nezkazí. Palačinky sice nebyly něčím, v čem bych byl zrovna přeborník, ale komu by po ránu neudělaly radost? A Pán si rozhodně zasloužil něco dobrého. Byl jsem si jistý, že on by si takovou snídani sám nikdy neudělal. Snažil se jíst zdravé věci a držet se ve formě. Já si byl ale jistý, že jedny palačinky z něj váleček na nožičkách neudělají.

Položil jsem pak na tác i připravenou snídani a se vší opatrností ho nesl nahoru do ložnice. Alespoň něco se povedlo, jelikož Troye ještě opravdu spal. Očividně jsem nebyl jediný, koho včerejšek vyčerpal.

„Dobré ráno," zavrněl jsem s úsměvem, položil tác na místo, kde jsem ještě před pár minutami ležel a došel roztáhnout závěsy. Místo odpovědi se mi dostalo jen nespokojeného zamručení, které jsem ale Pánovi neměl nijak za zlé. Chápal jsem, že chtěl ještě spát. Mně ale bylo líto ztratit čas, který jsme mohli strávit společně, když jsme mohli být konečně oba doma.

„Udělal jsem ti snídani do postele. Koukej vstávat nebo ti to sním," zasmál jsem se tiše a stáhnul z něj trochu peřinu.

„Co se děje? Mám narozeniny?" zamručel tiše a líně se posadil. Kdyby po mně teď cokoliv chtěl, udělal bych to jen pro jeho rozkošnost, což jsem mu rozhodně nikdy nemohl přiznat. Nechtěl jsem, aby věděl, že o něm takhle přemýšlím, ale zkrátka jsem si nedokázal pomoct. Čím déle jsem tu s ním byl, tím víc jsem si začínal všímat každých maličkých změn. Teď měl do toho prudiče opravdu hodně daleko.

„To nevím. Máš?" zasmál jsem se a posadil se do jeho křesla. Dokud se pořádně neprobere, tak se klidně můžu drze dívat. Věděl jsem, že vůči němu mimo hernu nemusím být submisivní, ale měl jsem to tak rád.

„Ne," zamručel a nalil do obou hrnečků kávu. „Ty?" zamračil se zmateně a podal mi modrý hrneček. Ochotně jsem se pro něj natáhnul a zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen jsem ti chtěl udělat hezké ráno. Za to všechno, tak nějak," zamumlal jsem a radši se napil. Tohle mi nikdy moc nešlo, přiznávat city nahlas. Měl jsem se na tu snídani vykašlat.

„Hm," zamručel tiše a vzal si palačinku a borůvkovou marmeládu. „Komu se tohle stane, že dostane snídani do postele za to, že zbije svého přítele," uculil se, namazal palačinku a podal mi ji dříve, než jsem stihl začít protestovat. Usmál jsem se, poděkoval, odložil hrneček na noční stolek a nadšeně se do palačinky zakousnul. Chtěl jsem, aby tohle už trvalo věčně. Nechtěl jsem o to přijít. Nikdy. Měl jsem Pána, s kterým jsem se měl úžasně, aniž bychom měli sex. Něco se muselo posrat a tušil jsem, že už to nemůže trvat moc dlouho. Tohle všechno bylo až moc úžasný na to, aby to tak doopravdy zůstalo.

„Možná bych ti to mohl nějak oplatit, co říkáš?" povytáhl zvědavě obočí, odložil prázdný tác na stranu a zády se opřel o čelo postele.

„Chceš mě zbít ještě víc?" uculil jsem se a trochu se v křesle předklonil. Řekni ano, prosím.

„Jo. To bych chtěl," pokýval s úsměvem hlavou. „Teď jsem ale myslel, že bychom spíš společně mohli někam vyrazit. Poznat se i jinak, než v herně."

„Doufal jsem spíš v ten výprask," povzdechl jsem si tiše. Nebyl jsem si moc jistý, jestli je to dobrý nápad. Při hrách bylo všechno jednoduchý. Zkrátka jsem dělal, co po mně chtěl a všechno bylo dokonalý. Sice už jsem tu s ním nějakou dobu bydlel, ale moc poznávacích konverzací jsme neměli. Většinou se o mě staral nebo jsme koukali na filmy.

„Dobře víš, že tvoje tělo teď potřebuje pauzu," mlasknul nespokojeně a znovu se napil kávy.

„Jo. Je pěkně trapný," protočil jsem otráveně oči a přelezl si váhavě k němu na postel. „Kam bys chtěl jet? Hádám, že Harryho klub to tentokrát nebude?" zamrkal jsem a lehce naklonil hlavu.

„Co třeba Zoo? Máš rád zvířata, ne?" nadhodil vesele.

„Zoologická je klišé, to neumíš vymyslet něco originálnějšího?" uculil jsem se a olízl si rty. Bavilo mě ho zlobit. Možná to byl dobrý nápad. Vypadnout a upustit páru. Taky ho zítra vezmu na výlet. Na rozdíl od něj jsem ale moc dobře věděl kam. Už teď jsem se nemohl dočkat. Doufal jsem, že z toho bude taky tak nadšený!

„Zmetku," zasmál se a plácnul mě přes tvář. Zavrtěl jsem se a nevinně na něj zamrkal. „Co třeba nějaký zábavný park?"

„Ale jen v případě, že mi vystřelíš něco pěknýho," našpulil jsem rty a trochu se k němu naklonil.

„Pokud nezastřelím dřív tebe, tak by to asi šlo," přikývl.

„Prima," usmál jsem se, vrazil mu rychlou pustu a utíkal pryč z pokoje.