Vážně jsem věřil tomu, že se Andy během dne ozve nebo že se pak objeví za skleněnými dveřmi. Spoléhal jsem na to. Kontroloval jsem během zbytku odpoledne telefon častěji, než zamilovaná puberťačka. Vlastně jsem byl v práci naprosto zbytečně. A Troye kupodivu nějakým způsobem dokázal vycítit, že dnes opravdu není den, kdy bych zvládl jeho rýpání a nechal mě být. Nejspíš musel být vážně moc dobře naladěný. Přitom mi to po tom, co jsem tu usnul, mohl dát všechno slušně sežrat. Což by za normálního dne udělal. Možná bych si měl všechny čtvrtky v kalendáři vybarvit růžově. Vážně byly kouzelné. Tedy, ne pro mě, ale pro Troye, což se svým určitým způsobem taky dalo brát jako obrovská výhra.

Vypnul jsem pracovní notebook a naposledy zkontroloval mobil. Nic. Žádná zpráva. Úzkostně jsem zakňoural a zničeně se protáhl. Chvíli jsem jen zíral do stropu a pak se sklonil, abych se mohl nasoukat do plátěných bot. Přál jsem si celé tohle špatné vzít zpátky. Nechat Andyho, aby si se mnou dělal, co uznal za vhodné a abych pak zbytečně nevyšilovat. Vlastně to byla má chyba. On neudělal nic nového. Možná bych se měl omluvit já jemu. Jo. To bude ono. Dlouze jsem si povzdechl a pozhasínal v kanceláři.  Kolem Troye jsem prošel tak potichu, jako bych tam snad raději vůbec nebyl. Cítil jsem se mizerně. Navíc jsem vůbec nevěděl, co mám udělat, aby mi Andy odpustil.

„Connore, zastavte se na chvíli."

Ten jeho proklatý, arogantní hlas. Už jsem byl skoro pryč. Stačily by dva další kroky a byl bych u dveří. Na chvíli mě napadlo, že bych prostě mohl dělat, že ho neslyším. Jenže to by nesmělo být všude kolem takové ticho. Vyplašeně jsem se přikrčil, nakrčil čelo a vydechl veškerý vzduch z plic. Proč mě prostě nemohl nechat být?

Proč? Proč? Proč?!

Oh, jasně. Vlastně proto, že půlku pracovní doby prochrápu a tu druhou jen tupě civím do mobilu. Nebylo se čemu divit.

„Ano?" otočil jsem se zpět k němu a pokusil se alespoň o trochu milý výraz. Byl jsem v průšvihu, nemohl jsem si teď dovolovat. Vlastně bych si na něj nikdy neměl dovolovat. Jenže - bože, byl tak otravný. A arogantní. A nesnesitelný.

„Možná by bylo lepší, kdybyste si zítra vzal dovolenou. Do Vašeho osobního života mi sice nic není, ale opravdu vypadáte poměrně hrozně. Navíc Vás opravdu nebudu platit za to, že tu celý den nic neděláte. Přitom ty včerejší články byly oba skvělé. Zkuste se zase probrat a začněte něco dělat. Potřebuju Vás tady, ne někde ve Vašem světě," zamračil se a pohledem mapoval celou mou postavu. Připadal jsem si jako malý kluk, který dostává kázání, a já si nepřál nic jiného, než abych ho mohl jednoduše poslat do prdele. Nic mu do toho nebylo. Mohl prostě jen říct, ať zítra nechodím. Stačilo by to.

„Fajn," pokrčil jsem rameny a chvilku jen postával na místě, „v tom případě tedy nashle v pondělí?" přešlápl jsem na místě a vyletěl pryč hned v momentě, co přikývl. Idiot. Nenáviděl jsem ho. Tak moc. Jako by ho snad nikdy nic v životě neprudilo.

Neměl jsem náladu se s nikým potkávat, takže jsem se pro jistotu rozhodl jít po schodech. Scházel jsem je nesmyslně po jednom, jako bych se chtěl dostat dolů co nejpozději. Pořád jsem  doufal v Andyho a jeho omluvu, i když už jsem začínal přicházet k závěru, že je to nesmysl. Jenže já tak moc chtěl. Bylo by to dokonalé. Skočil bych mu jednoduše kolem krku a všechno by bylo zase v pořádku. Rozhodně lehčí, než se omlouvat jemu. Hlavně proto, že jsem ho vlastně neznal. On věděl, jak mi udělat radost. Co mám rád. Znal mě moc dobře. A já jeho vůbec.

Líně jsem slezl z posledního schodu a vydal se kolem recepce pryč z budovy. Tyler na mě volal, ale já ho ignoroval. Byl jsem až moc zamyšlený nad tím, jak si udobřit Andyho. Navíc jsem na svého blonďatého kamaráda vůbec neměl náladu. Byl to zrádce. Vůbec neměl právo něco Harrymu říkat.

„Con, zatraceně, počkej chvíli!" chytl mě za rukáv a stáhl k sobě. Měl jsem pocit, že ho zlostí praštím. Nechtěl jsem zastavovat. Už nikdy. Frustrovaně jsem vydechl a rozhlédl se kolem. Žádný Andy. Nikde.

„Co chceš?" zaskučel jsem vynervovaně, vytrhl se mu a přál si, aby můj pohled uměl zabíjet. Nechtěl jsem se bavit. Už vůbec ne s ním. 

„Páni, co ti Troye provedl tentokrát?" ustoupil ode mě a zmateně pomrkával.

„Troye?" zasmál jsem se, „Troye nic, Ty. Ale kvůli tobě jsem dnes trávil svou polední pauzu s Harrym, aniž bych o to vůbec stál! Co sis zatraceně vůbec myslel? Vždyť ho ani neznám. Vždycky mi jen zmaloval záda a odešel!" vyjekl jsem nasupeně.

„Jen jsem chtěl pomoc," bránil se a v jeho obličeji bylo znát zmatení. Nejspíš si vážně myslel, že za to budu rád. Pitomec.

„Jenže já jsem se tě o nic neprosil, sakra. Zůstal jsem u tebe jednu podělanou noc. Jednu! Nemáš ponětí, jak to mezi mnou a Andy je. A nemáš nejmenší právo se do toho montovat!" zafuněl jsem a pomalu vycouval pryč. Věděl jsem, že on byl ten poslední, kdo za můj vztek opravdu mohl. Jenže já už toho měl za celý den plné kecky. Potřeboval jsem upustit páru. Uklidnit se. A já věděl jen o jednom pořádném způsobu, jak se opravdu uklidnit.

Hlasitě jsem zakňoural, pokroutil hlavou a automaticky zamířil svižným krokem k našemu bytu. Byl jsem rozhodnutý to všechno urovnat. Potřeboval jsem to. Tak moc. Andyho a bolest. Teď mi bylo popravdě jedno, jestli mě u toho ošuká. Prostě jsem potřeboval vypnout. Zase být v klidu.

Poslední blok už jsem téměř běžel. Byl jsem tolik rozčílený. Mrzelo mě, že jsem po Tylerovi vyjel. Chtěl jsem se vrátit a omluvit se mu. Nebo jsem minimálně věděl, že bych to měl udělat. Jenže já byl až moc zaujatý sám sebou. A uvolněním. Zadýchaný jsem roztřesenými prsty lovil klíče z kapsy a rychle odemykal. Miloval jsem tu známou vůni. Byla tolik krásná a uklidňující.

„Andy?" zakřičel jsem zoufale do ticha a rychle ze sebe skopával boty. Musel tu být. Vždycky byl doma, když jsem se vrátil z práce. Pokud na mě tedy nečekal už tam.

Chvíli bylo kolem úplné ticho a pak jsem uslyšel zanadávání z ložnice. Bylo to dobré. Byl doma. Nervózně jsem postával na místě a čekal, až vyleze ze dveří. Potřeboval jsem mu toho tolik říct. Udobřit si ho. Omluvit se.

„Oh, ahoj, zlato," prohodil to slovo s odporem v hlase a rychle za sebou zacvakl dveře.

„Andy, já," nadechl jsem se, ale on mě zastavil přihlouplým smíchem.

„Ty si vážně myslíš, že na tebe čeká celý svět, viď? Myslíš si, že si klidně můžeš dojít ulevit jinam a já tu na tebe budu čekat jako ten největší kokot," pokroutil hlavou a znechuceně si odfrkl.

„Takhle to není, Andy. Nebyl jsem v Harryho klubu. Nešel bych tam," zamumlal jsem rozhozeně, ruce omotané kolem vlastního těla. Chtělo se mi plakat. On mi nevěřil. Už mě nechtěl. Protože jsem se choval jako idiot a nechtěl s ním spát.

„Tak se vysvlékni," pobídl mě s drzým úšklebkem, stále opřený dveře, dostatečně daleko ode mě. Jenže já z něj i tak zase začínal mít strach. Poprvé jsem vážně nevěděl, co od něj čekat. A to jsem si myslel, že ho znám. Že je to láska mého života. 

„Proč?" vykoktal jsem a o krok ustoupil. Byl jsem z toho všeho tolik v háji, že jsem zakopnul o vlastní boty. Možná jsem se neměl ani zouvat. Moc nerozvážný nápad.

„Abych zkontroloval, jestli se ten proklatý zmetek nedotýkal něčeho, co je moje," zavrčel a konečně se pohnul. S nakrčeným nosem se na mě zadíval a zkusil mi sundat triko. 

„Nesahej na mě," zavrčel jsem a ucuknul. Uklidnit vlastní dech teď bylo nemožný. Vlastně jsem naopak mohl bouchnout šáňo, pokud bych tohle opravdu zvládnul bez ošklivého záchvatu paniky.

Páni. Jak rychle se dá změnit názor. A já si vážně myslel, že to mezi námi zase může být dobré.

„Ty jsi tam opravdu byl," pokroutil nevěřícně hlavou, chytl mé triko a vší silou mě přirazil ke zdi. „Jsi taková nechutná děvka, Connie. Děláš ze sebe asexuálního chudáčka a přitom šukáš s každým, kdo se ti nabídne," nakrčil nos a volnou rukou mě chytl pod krkem.

„Andy!" zasípal jsem vystrašeně a snažil se mu vytrhnout. Bylo to nejspíš poprvé, co jsem se vážně bál, že mi ublíží. „Dost, prosím," zaskučel jsem přidušeně. K mému překvapení tak vážně udělal a já rychle skončil na zemi. Zaskučel jsem bolestí a rozkašlal se. Trvalo mi nechutně dlouho, než jsem se dostal zpět na nohy. Potřeboval jsem zmizet.

„Nejsmutnější na tom je, že už se mi to ani nesnažíš vymluvit," zasmál se a otevřel dveře do ložnice. „Ale to je v pořádku, Connie, opravdu. Alespoň se nemusím cítit tak špatně kvůli tomu, že jsem si za tebe našel náhradu. Někoho, kdo o mě vážně stojí, víš? Kdo se neštítí se mnou spát," usmál se a znovu zmizel ve dveřích.

Rychle jsem se nasoukal zpět do bot a chmátl na věšák pro první mikině, která mi přišla pod ruk. Pak už jsem jen utíkal pryč. Bylo mi jedno, že s sebou nemám žádné věci. Nebo že nemám vlastně kam jít. Svíral jsem v rukou tu podělanou žlutou mikinu a s pláčem vyběhl zpět na ulici. Kdybych se nechoval jako vůl, mohl bych teď jít k Tylerovi. Možná bych tam mohl jít i tak. On by to pochopil. Tyler ano. Jenže já na to byl až moc hrdý, takže tu byla jen jedna možnost. Popotáhl jsem, vydal se na první křižovatce doleva a přetáhl si kapuci přes hlavu. Bylo mi chladno a smutno. Připadal jsem si zrazený. Ublížený. Nejspíš ještě víc, než kdykoli předtím. Vlastně jsem pořád moc nedokázal věřit tomu, co se právě stalo. Bylo to až moc zmatené. Ten kluk v našem bytě nemohl být Andy. A nemohl mít v naší ložnici nikoho jiného. Prostě nemohl.

Dlouze jsem se nadechl a snažil se trochu uklidnit. Byl jsem z toho až moc poplašený. Vlastně jsem ani nevěděl, co Harrymu říct. Nechtěl jsem mu nic vysvětlovat. Jemu rozhodně ne.

Skoro jsem si chtěl zatleskat, když se mi povedlo dojít až ke klubu a nebrečet. Jenže v ten moment, kdy jsem vešel dovnitř a zahlédl Harryho starostlivý výraz, to celé začalo nanovo. Nemohl jsem přestat. Jen jsem prostě hloupě sesunul k zemi a nekontrolovatelně brečel.

A on se neptal.

Prostě mě jen zvedl do náruče, aniž by se zajímal o pohledy ostatních.

„Hádám, že tohle můžu brát jako malé, bezvýznamné ano na mou nabídku?" prohodil tiše a pomalu mě nesl do schodů, pryč ode všech.