Fňuf, já vím, trvalo to věky. Snad je tu ještě někdo, kdo na tenhle příběh nezanevřel 😅
——————

Troye se vrátil až dost pozdě v noci. Snažil jsem se moc nepřemýšlet, kde strávil tolik času, ale když do mého pokoje donesl věci pro číču, tak jsem raději předstíral spánek. Nechtěl jsem s ním teď mluvit, pořád jsem byl uražený, i když bylo vážně pěkný mít tu malou chlupatou kouli u sebe.  Tiše jsem zamručel, když mi Troye přitáhl peřinu až ke krku a pohladil mě krátce ve vlasech.  Slabě jsem se pousmál a pevněji sevřel oči.  Musel vědět, že jsem vzhůru, ale bylo mi to jedno. Ani on nic neříkal.  Zhasnul, nechal otevřené dveře a odešel, nejspíš k němu do ložnice.  Opatrně, abych nezalehnul kotě, jsem se přetočil na druhý bok a sledoval, co všechno přivezl.  Nechtěl jsem vědět, kolik s tím vším za to zvíře dal, ale vlastně bylo docela pěkný, že všechno tak rychle zařídil.  Zavrtěl jsem hlavou a znovu zavřel oči.  Potřeboval jsem se na druhý den pořádně vyspat.  Měl jsem z toho nervy. Z toho, jak Troye zareaguje.  Vyhodí mě i odsud? Vrátí tu kočku? Bude křičet? Doufal jsem v to, že už ho alepsoň maličkato znám a nic takového se dít nebude, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím šílenější věci mě napadaly.

—

Probudil jsem se jen pár minut po půl páté ráno, bez šance znovu usnout. Zvedl jsem se z postele, vzal si kotě do náruče a odnesl ho k Troyeovi do ložnice Pousmál jsem se nad tím, jak teď Pán vypadal. Měl jsem rád ten klid v jeho tváři. Chvilku jsem ho jen sledoval, pak vedle něj položil číču a seběhl potichu schody dolů, abych přichystal snídani. Měl jsem v plánu vypadnout z domu dříve, než se probudí. Nesměl jsem ho dnes moc vidět, alespoň ne do té chvíle, než mu dám podepsat mou výpověď. Začínalo mi z toho být opravdu mizerně. Zvykl jsem si na to vidět ho každý den v práci, vědět, co se s ním děje. Teď bude každičký den v kanclu jen on a princ Krasoň. Někde uvnitř jsem věděl, že Troye nemá o Aarona žádný zájem, ale i tak jsem se bál, aby si ho nechtěl srovnat stejným způsobem, jako to udělal se mnou. Tiše jsem se zasmál a vyndal z lednice suroviny na omeletu. Představa toho, jak Aaron pokorně klečí před mým Pánem mi přišla dost směšná.
Nechal jsem Troyeovi na stole připravenou snídani spolu s kávou a papírkem s poznámkou, že se uvidíme až v práci a šel se obout.  Nechtěl jsem, aby se o mě zbytečně strachoval. 
Do taxíku jsem nastoupil zase až na konci lesní cesty a těžce si povzdechl. Chtěl jsem to mít už za sebou.  Nebyl jsem zvyklý sám od sebe dělat takhle velká rozhodnutí, vždycky tu byl někdo, kdo mi věci zakazoval nebo naopak povoloval. Vždy jsem za to byl rád, ale moc dobře jsem věděl, že i přes to, že v herně nám to s Pánem šlo opravdu dobře, jsem od něj tohle očekávat nemohl.  Bylo to tak asi správně. Naučit se konečně dělat rozhodnutí v osobním životě sám za sebe, umět se o sebe postarat.  Nebát se, co se stane, až si jednou budu muset sám něco vybrat. 
Nechal jsem se vysadit u mé oblíbené kavárny a na chvíli se posadil uvnitř.  Měl jsem ještě dost času, takže jsem tam v klidu posnídal a dopřál si poměrně velkou dávku kofeinu.  Nenáviděl jsem, když se mi pak klepaly ruce a tlouklo zběsile srdce, ale ten den jsem potřeboval něco, co mě bude pohánět dopředu.  Nechal jsem slečně za pultem pár drobných navíc a rozešel se směrem k obří budově.
Proběhl jsem v tichosti kolem spodní recepce a vyhnul se výtahu. Cesta nahoru sice netrvala dlouho, ale ani tak jsem si nebyl jistý, zda bych to v klidu zvládl. Moje tělo teď překypovalo energií, z které jsem měl pocit, že se zblázním. V hlavě mi hrál refrén Enjoy the silence a schody jsem bral rovnou pod dvou. Bylo mi opékáček, že nahoru jsem došel celý zadýchaný, nikdo tu ještě nebyl, takže jsem to ani nemusel před nikým skrývat. Zapnul jsem svůj notebook, zapojil sluchátka a i přes to všechno si došel udělat do kuchyňky další kávu. Nasypal jsem do kávovaru další várku kavových zrn a nesmyslně udělal otočku.  Měl jsem nakonec docela dobrou náladu, nedokázal jsem se přestat usmívat a podléhat tanečním pohybům.  Troye by mě nejspíš přizabil, kdyby mě takhle viděl. Teď na tom ale nezáleželo, bylo brzo, jistě teď možná tak sedal do auta.  Vzal jsem si svůj hrneček a trochu zpomalil, abych se nepolil. Otevřel jsem pak zády dveře do kanceláře a sednul si na židli do tureckého sedu. Byl jsem si jistý, že mi tohle místo bude chybět, ale ohledně svého rozhodnutí jsem nepochyboval. Dal jsem si kávu pro jistotu až na parapet, byl jsem teď až moc roztěkaný na to, abych dával pozor na to, jak moc mácham rukama. Uvelebil jsem se na židli a jako první poslal do tiskárny dva výtisky mé výpovědní smlouvy. Teď už nebylo cesty zpět. Pousmál jsem se a pustil si hudbu do sluchátek. Z toho ticha by mi dost pravděpodobně přeskočilo. Otevřel jsem pak jeden ze svých nedokončených článků a pustil se do práce. Nepředpokládal jsem, že by mě Troye opravdu nechal odejít ze dne na den, ale ta představa byla pěkná. Nemít už dnes večer žádný strachy, že nás někdo odhalí.
Zpozorněl jsem, až když ve vedlejší místnosti někdo rozsvítil zbytek zářivek. Tiše jsem zamručel, vstal opatrně ze židle a protáhl se. Doufal jsem, že tu Troye bude jako první a vyhnu se tak jakémukoliv přihlížejícímu, ale měl jsem smůlu.

„Neříkej, že ses vážně naučil chodit včas," zabroukal jsem hned, co jsem zahlédl Krasoňovu neupravenou hřívu a vzal si rychle vytištěné papíry. Poprvé jsem měl pocit, že mám víc energie než on, konečně bych to mohl být já, kdo by byl tím otravným, ale nechtěl jsem si kazit náladu zoufalými pokusy.

„Dokud bude vstávat včas Tyler, tak je to asi v cajku," pousmál se a lehce naklonil hlavu.  „Takhle vypadáš sám sebou, sekne ti to," mrknul na mě a sednul si k počítači.  Překvapeně jsem na něj několik vteřin zíral a pak se raději vrátil k sobě do kanceláře.  Najednou jsem neměl hrozný vkus? Vážně jsem toho kluka nechápal.  Napil jsem se kávy, položil připravené papíry na stůl a nervózně pochodoval sem a tam. Kde se Troye coural? Jistě, měl ještě dobrých deset minut. Jenže on tu byl vždy s předstihem. Nedovolil by si přijít pozdě, už jen proto, že by pak nemohl křičet na mě. Nebo vlastně na Aarona. Teď už jen na Aarona. Ušklíbl jsem se a dopil zbytek hrnečku. Vlastně mi toho kluka bylo docela líto. Sám jsem věděl, jak nepříjemný umí Troye být. Nechtěl jsem, aby to teď všechno odnášel on, i když jsem ho opravdu nedokázal vystát. I tak by ale byla škoda, kdyby přišel o svou věčně dobrou náladu.
Popadl jsem oba výtisky mé výpovědi hned, co jsem si byl jistý, že je Troye konečně na místě. Pořádně jsem se nadechl, zhoupnul se na patách a napočítal do deseti. Nechtěl jsem tam hned vletět, hučet do něj dříve, než si vůbec sedne ke stolu. Slyšel jsem, jak zdraví Aarona, nezněl zrovna moc nadšeně, ale nehodlal jsem už udělat ani krok zpátky. I kdyby byl dnes jeho nejhorší a nejzlejší verzí, tak neucouvnu. Nesměl jsem.
„Dobré ráno," pozdravil jsem ho nadšeně a zamířil přímo k jeho stolu. Ten pohled, jakým se na mě díval, se mi ani maličko nelíbil. Bylo to, jako bych dostal přímý kopanec do žaludku.

„Connore," šeptl a několikrát těkl pohledem mezi mnou a Aaronem. Díval se na mě, jak kdybych udělal něco naprosto nepřípustného. Tušil, co chci udělat? To byl nesmysl. Harry by mě jistě nenaprášil. Nervózně jsem zakňučel a ošil se. Ne. To by mi neudělal. Ani náhodou. A i kdyby ano, vážně by to mého šéfa tolik pohoršilo?

„Ano?" zamrkal jsem a pro jistotu se taky zadíval na Aarona. Co bylo sakra špatně? Nepolil jsem se kávou, neměl jsem na sobě pyžamo, nic jsem přece zatím nepokazil.

„Aarone, dojděte si někam na snídani," prohodil Troye neurčitě a srovnal si papíry, které byly do té doby poházené po stole.

„Snídal jsem," odsekl rychle.  Cítil jsem, jak ze mě nespouští pohled.  Skoro jsem měl pocit, že by tu zůstal jen proto, abychom byli na Troye dva. Možná bych se nezlobil.  Takhle nervózní jsem z Pána nebyl pěkne dlouho.

„Tak mi dojděte pro kávu, hned," zavrčel otráveně a věnoval mi další nespokojený pohled.  Tiše jsem zakňučel, sklonil hlavu a nadskočil leknutím, když za sebou Aaron prásknul dveřmi. Dořve mě tu teď jak malého kluka a já pořád nevěděl proč.  Odmítal jsem si přiznat, že by mě Harry takhle zradil. 

„Co tě to sakra napadlo, definitivně jsi zešílel?" vydechl prudce, vstal od stolu a několika rychlými kroky se dostal ke
mně. Instinktivně jsem se přikrčil a zavřel oči.  Nechápal jsem, kde se ve mně najednou vzal všechen ten strach. Byl to můj Pán, staral se o mě, nedal by mi tady přece jen tak pár facek.
„Zase ti ho vrátím, když budeš hodný, Kocoure," prohodil o něco klidněji. V tu chvíli jsem totálně ztuhnul. Úplně mi vypadlo, že k Harrymu jsem včera odcházel i s obojkem. Měl jsem ho na sobě tam dlouho, že jsem zapomněl na to si ho sundat.

„Troye," polkl jsem těžce a zvednul k němu rychle oči. Jak krásný by bylo si teď kleknout. Jenže Aaron se mohl kdykoli vrátit. Možná poslouchal za dveřmi. Nepřekvapilo by mě to. „Zapomněl jsem na něj. Sakra. Strašně se omlou-,"

„Omluvy si schovej do herny," přerušil mě a schoval obojek k němu do šuplíku. Promnul jsem si nespokojeně krk a povzdech si. Připadal jsem si najednou tak nekompletní. „Takže, proč jsi ráno tak zmizel? To se pořád zlobíš kvůli tomu kotěti?"

Zavrtěl jsem hlavou a rychle před něj předložil oba výtisky výpovědi. Nedokázal jsem to říct nahlas.

„Hm," zabroukal tiše, chvíli jen zíral do textu na papíře pak ke mně zvedl hlavu, „takže je to kvůli té kočce."

„Ne," zamračil jsem se a nervózně přešlápl. „A i kdyby to mělo být kvůli tomu, co se stalo včera, tak za to nemůže číča ale to, že si mě chceš kupovat, protože žárlíš na Harryho."

„Fajn, udělal jsem chybu, jsem žárlivej blbec," rozhodil rukama a zoufale se na mě zadíval. Snad nikdy jsem ho takhle neviděl. Vážně to přiznal? A bylo mu to líto. "Teď, můžeš si prosím vzít tohle a roztrhat to?" natáhl ke mně ruku s výpovědí. Zavrtěl jsem rozhodnutě hlavou a udělal odvážně krok dopředu. Už nevypadal, že by mě chtěl rozsápat na tisíc kousků.

„Jo. To seš. Nelíbí se mi, že tohle děláš. Nikdy jsem s nikým nezažil to, co s tebou. Nechci o to přijít, tak to prosím nekaž takovýma debilitama."

„Nesluší ti, když mluvíš sprostě," zasmál se, chytl mě za boky a naznačil mi, abych si sednul k němu na klín. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem udělal, jak chtěl. Teď už to stejně bylo jedno. „Neblázni, Connore. Není třeba tu končit kvůli tomu, co se stalo. Neměli bychom míchat pracovní a soukromý život."

„No právě," usmál jsem se a přejel mu prsty po krku. Byl jsem rád, že na to poukázal. „Byl bych rád, kdybys to podepsal. Ke dnešku. Nechci už se bát toho, že nás někdo uvidí. Chci, abys byl můj Pán. Naplno. Aby bylo jedno, jak moc se Aaron zajímá. A chápu, pokud nestojíš o to, aby to o tobě lidi věděli, ale já už to zpátky nevezmu," zamrkal jsem a nervózně se ošil.

„Hm.  A proto jsi sem dnes přijel sám, bez Pána a ještě bez dovolení v obojku, huh?" uculil se, položil oba papíry na stůl a bez váhání je podepsal. Zvědavě jsem naklonil hlavu a usmál se.  Tolik moc se mi ulevilo.

„Na ten obojek jsem opravdu zapomněl.  Nikdy bych tě vědomě nevystavil tomu, že nás kdokoli prokoukne.  Jen pak nechci plašit, až se to vážně stane, jelikož, asi to úplně není legální, provádět tohle se šéfem."

„Každýmu může být jedno, co s tebou u sebe doma provádím," zabroukal a vyndal obojek ze šuplíku.

„A ten výprask tady na gauči by Pán vysvětlil přesně jak?" uculil jsem se a snažil se působit co nejvíc nevinně.

„Možná bych ho měl hned dnes zopakovat.  Mám pocit, že mi vlčíš pod rukama."

„Vždyť nás Aaron načape," zasmál jsem se tiše a zavrtěl se na něm. Líbila se mi ta představa.  Vážně jsem teď potřeboval, aby Pán udělal něco, co mě dostane na to správné místo v mojí hlavě. Navíc, podnikat věci mimo hernu bylo vlastně docela vzrušující. 

„Neodmlouvej a padej zamknout," pobídl mě hned, co mi připevnil obojek zpět ke krku. 

„Pane," usmál jsem se potěšeně a zvedl se na nohy.  Cítil jsem se tolik zvláštně.  Šťastně. Asi. 

„Mrskni sebou nebo si u večeře nesedneš."