Svým způsobem jsem počítal s tím, že oběd s Aaronem bude otravný, ale i tak jsem si chtěl vrazit pár facek a nebo raději rovnou utéct ještě dřív, než jsme si vůbec v restauraci sedli ke stolu. Byl otravný. Zvědavý. Chápal jsem, že ho tohle téma zajímá, ale já rozhodně nebyl připravený na to, že mu budu na veřejnosti vysvětlovat detaily soužití s mým Pánem, který byl jen tak mimochodem náš šéf. Byl jsem si ale stoprocentně jistý, že na tohle Aaron přijít nesměl. Nenechal by si to pro sebe. A hlavně jsem pořád nemohl spoléhat na to, že je to vážně tak milej kluk, jako se teď prezentoval. Objednal nám oběma jídlo, aniž by se mě vůbec zeptal, co chci. Neprotestoval jsem, jelikož vybírat si z poledního menu bylo něco, co jsem bytostně nesnášel. I přesto ale bylo zvláštní nechat rozhodovat někoho jiného, než byl Troye. Ano, sice za mě dříve Harry taky vyřešil, co budu mít k obědu, ale to bylo jiné. Bylo to před tím, než mi Troye začal dělat Pána a hlavně dávno předtím, než jsem k němu začal být tolik vázaný.

„Dáš si se mnou sklenku bílého?" položil mi najednou otázku, která se konečně netýkala toho, kolik barev může mít zadek po výprasku důtkami nebo toho, jak vlastně ovlivním, aby se mi nedělo něco, co jsem nechtěl. Vysvětlovat mu systém barev uprostřed plné restaurace bylo vážně boží.

„Přeješ si dostat v práci znovu za uši?" povytáhl jsem obočí a trochu se narovnal. Copak neměl z Troye ani trochu respekt? Já dříve skoro utíkal plakat na záchody, když si mě pozval na kobereček.

„Skleničku bílého vína by nepoznal. Navíc, pak se mi tak nějak líp píše. Ale nutit tě nebudu. Protože pokud tě dostanu do průšvihu, tak už se mnou nikdy na oběd nepůjdeš."

„Tohle je náš poslední oběd tak či tak. Smiř se s tím. Z nás nikdy dobří kamarádi nebudou."

„To znamená, že si se mnou tu skleničku dáš? K tomu jídlu se hodí. Myslím. Teda vlastně vůbec nevím, jaký víno se hodí k jakýmu jídlu, ale červený je hnusný, takže bude muset fungovat tohle."

„Ty prostě jen chceš, aby Troye křičel i na někoho jiného, huh?" povzdechl jsem si a napil se vody. Jestli si teď dám víno, tak usnu dřív, než výtah dojede do správného patra. To bylo bez debat. Opravdu jsem se potřeboval vyspat.

„Naopak," zamručel a upravil si kudrnaté vlasy tak, aby mu nelezly do obličeje. „Jen bych rád, kdyby ses konečně uvolnil. Nebo tvůj dominant snad taky chodí na oběd do téhle restaurace? Pracuje snad někde poblíž? Vyzvedává tě hned po práci? Musíš mu kouřit hned v autě?"

„Ne," zastavil jsem ho dřív, než stihl pokračovat. Možná by bylo lepší být bez oběda. Protože tohle bylo k zešílení. „Rozhodně nepracuje nikde poblíž. Dojíždím za ním," zalhal jsem a znovu se napil vody. Nesnášel jsem lhaní, ale zároveň jsem mě a Pána musel držet v bezpečí od týhle zvědavý časovaný bomby.

„Proto jsi furt tak nevrlej, to dává smysl. Jsi jen nevyspalej, protože dojíždíš daleko pro dávku rozkoše," pokýval chytře hlavou. Nic jsem mu na to neříkal. Potřeboval jsem, aby tomu věřil. Od objednání vína už jsem ho ale zastavit nedokázal. A co bylo horší, opravdu mi v tu chvíli přišlo vhod. Troye mě zabije, jestli tohle zjistí.

--

Napsal jsem Pánovi zprávu o tom, že na něj pro jistotu počkám až u pekařství a vypadnul z práce až když jsem si byl opravdu jistý, že Aaron už bude někde s Tylerem. Vážně jsem se začínal obávat toho, že to praskne, což bylo děsivý, protože Troye jsem se vzdát nehodlal. V tuhle chvíli by pro mě bylo milionkrát jednodušší podat výpověď, což jsem ale taky nechtěl, protože jsem si to místo dokázal dokončeně tak nějak užít. Představa toho, že bych si to klidně mohl nakráčet k němu do kanceláře a jen mu klečet u nohou ale naopak nebyla vůbec špatná.

Koupil jsem si v pekárně nějakou sakra nezdravou, čokoládovou srajdu a šel čekat na roh na známé auto. Bylo mi jasné, že dnes nebyla šance, že bychom šli do herny, protože by to ani jeden z nás nezvládl. Pán taky musel být unavený. Naskočil jsem do jeho auta téměř ve stejný moment, co zastavilo a úlevně vydechl. Konečně v bezpečí.

„Vzpomínáš si, co jsem to tobě ráno chtěl, Connore?" zamručel tiše a nechal párkrát zablikat blinkr, než se znovu rozjel. Zakousnul jsem se do sladkého pečiva a tiše zavrněl. Jo, přesně tohle jsem teď potřeboval. Sladké, Pána a hlavně absenci Aarona.

„Snažil jsem se. Dodělám ten článek doma, tedy u tebe, pokud na to spěcháš," zabroukal jsem a znovu si pořádně ukousnul. Připadal jsem si jako ženská ve žraločím týdnu, ale to sladké mi teď vážně hodně pomáhalo. Dokonce bych řekl, že odvádělo o moc lepší práci než káva.

„Doma jsi přeci u mě. Nebo se tam tak ještě necítíš?" povytáhl obočí a zařadil se do rychlejšího pruhu. Překvapilo mě, jak u toho zněl. Nejspíš ho vážně ranilo, že jsem tohle řekl. Jenže já si vlastně nebyl jistý, jaký vztah mezi námi mimo hernu byl. Bylo mi s ním sice opravdu dobře, ale neodvážil jsem se to nazývat vztahem. Na to bylo ještě příliš brzo.

„Jen jsem si nechtěl přivlastňovat tvůj dům," pokrčil jsem rychle rameny a nacpal si do pusy zbytek toho sladkého zázraku. Neměl jsem teď náladu řešit takhle důležité věci. Na to jsem se musel nejdříve pořádně vyspat. A on taky. Nelíbilo se mi vidět ho bez energie. Měl jsem z něj ten stejný pocit jako dříve a ten jsem nesnášel opravdu hodně.

„Nevadilo by mi to," zavrtěl hlavou a ani na malý moment neuhnul zrakem od silnice. Přímo z něj sálala ta snaha udržet pozornost. Nezáviděl jsem mu to ani trochu. Já bych si na jeho místě nesedl za volant ani omylem. Navíc jsem si dovedl představit, jak by vyváděl, kdyby se nám jeho vinou něco stalo.

Protáhl jsem se, když jsme konečně zastavili na konci lesní cesty a následně pomalu vylezl z auta. Byl jsem líný cokoliv dělat. Snad nikdy jsem se tolik netěšil do postele.

„Jsi ochotný jít teď do herny, Kocoure?" prohodil Pán nadšeně a zamknul za námi auto. Zmateně jsem se zamračil a několikrát si protřel oči. Nevěřil jsem tomu, že tohle opravdu řekl. Cožpak neviděl, jak vypadám? Vždyť taky mlel z posledního. Usneme dříve, než se vůbec k něčemu dostaneme.

„Jsem unavený," přiznal jsem a dlouze si zívnul. „Nemyslím si, že teď hernu zvládnu, Troye. Promiň."

„Omluvy nejsou na místě," zavrtěl hlavou a pověsil klíčky na věšák vedle dřevěných dveří. „Ale chtěl jsem tvé únavy využít. Zjistit, kam až můžu zajít. Mám rád tuhle psychickou bezmoc," pousmál se.

„Můžeme to zkusit, pokud chceš. Jen si nemyslím, že vůbec budu schopný udržet pozornost."

„No právě. To je na tom přesně to hezký," uculil se. Očividně mě měl pořád čím překvapit. Nečekal jsem, že zrovna tohle bude něco, co ho bude tolik brát.

„Zkusme to," přikývl jsem. „Navíc, nemyslím si, že hernu opravdu dokážu odmítnout," zasmál jsem se tiše a podrbal se na krku. Proč jsem z něj byl zase tolik nervózní, zatraceně?!

„Pořád máš barvy, mysli na to," zavrněl a nadšeně stiskl zuby moje ucho. „A teď se mazej připravit. Mysli na to, jak moc chceš potěšit Pána, hm?"

Olízl jsem si rty a rychle přikývnul, což byl nejspíš jediný pohyb, který jsem byl schopný vykonat s takovým nadšením. Dolů ze schodů jsem šel velmi pomalu a dával si pozor na každý pohyb. Kdybych si teď nabil tlamu na schodech, tak by z nějakého hraní sešlo, tím jsem si byl jistý. I přesto, že si chtěl Pán teď hrát, jsem věděl, že nepůjde za žádnou z mých hranic. Vždycky se soustředil na to, abych si to v herně naplno užíval. Obdivoval jsem ho za to, jelikož já mu nebyl moc schopný něco takového poskytnout. Našlo se už sice pár věcí, které mu také udělaly radost, ale nebylo jich zase tolik. Možná proto jsem teď tak ochotně šel do herny a kleknul si nahý na své místo na chladné podlaze. Pokud tohle byl další způsob, jak Pána opravdu potěšit, tak jsem byl odhodlaný udělat všechno proto, aby to vyšlo. Byl jsem sice šíleně unavený, ale věřil jsem tomu, že něco ještě moje tělo dokáže. Kdybych alespoň předtím Aaronovi vymluvil to víno.

„Ještě nespíš, to je dobré znamení," zabroukal Pán hned, co vešel do herny a tiše zamručel. „Narovnej se. Nebudu ti teď nic tolerovat jen proto, že jsi unavený, Kocoure," prohodil ostře a prstem zatlačil na místo na mých zádech. Rychle jsem se narovnal a zpevnil se tak, jak po mně chtěl. Věděl jsem sice, že byl rád, když mě mohl pokárat a potrestat, ale tentokrát jsem mu k tomu nechtěl dávat zbytečné příležitosti. Znal jsem se. Byl jsem mnohem větší hysterka, když jsem byl unavený.

„Omlouvám se, Pane," dodal jsem rychle a zvedl k němu hlavu. Bylo těžké v tu chvíli zůstat potichu. Všechno bylo tolik intenzivní. Ten dokonalý pocit mnou v tu chvíli projel takovou silou, že se mnou skoro zacloumal. Nebyl jsem si sice jistý, jestli jsem to mohl celé házet jen na vyčerpání, ale rozhodně jsem vnímal všechno úplně jinak. Dostávalo mě jen to, jak na mě Pán koukal. Visel jsem pohledem na jeho očích a čekal na jakýkoliv povel. Byl jsem ochotný pro něj udělat cokoli. Kdyby mi teď řekl, ať skočím z okna, tak bych se nad tím ani nestihl zamyslet.

„Roztáhni ruce. Dlaněmi nahoru," poručil a došel ke komodám. Automaticky jsem ho poslechl a nespouštěl z něj pohled. Byl jsem zvědavý, s čím přijde. Nechal jsem obě dlaně natažené a pomaličku vydechl. Teď jsem si docela přál, aby použil provazy. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem byl schopný takhle vydržet.

„Teď uvidíme, jak moc se umíš pro Pána hecnout, Kocoure," zapředl potěšeně a do každé dlaně mi položil závaží. Nebyla nikterak těžká, nebylo to něco, co by mě donutilo dát ruce rovnou dolů, ale už jsem začínal chápat, co zamýšlel. Byl jsem si jistý, že nechat ruce nahoře i bez nich by bylo náročné. Těžce jsem polkl a znovu zvedl oči k Pánovi. Tušil jsem, že tohle nebude všechno.

„Ty ruce zůstanou přesně takhle. Pokud uvidím, že jdou dolů, připnu ti na kůži tyhle krasavce," zamával mi před obličejem balením železných svorek. „Navíc, za každý viditelný pohyb ti pak vyměním závaží za těžší. Rozumíš tomu, co po tobě chci?"

„Ano, Pane," přitakal jsem rychle a zadíval se na svou levou ruku. Byla to jen chvilka a já už začínal cítit unavené svaly. „Rozumím."

„Hodný kluk," zavrněl a prsty mi krátce přejel po tváři. Bylo to zvláštní gesto. Nečekal bych ho od něj ani za mák. „Teď mi ukaž, jak moc se pro Pána dokážeš snažit."

Tiše jsem zaskučel a snažil se v klidu a pravidelně dýchat. Věděl jsem, že se vyloženě těší, až to pro mě bude moct udělat těžší. Líbil se mi ten jeho zápal pro to udělat zase něco jiného a využít situace. Bylo šílený, jak moc mě tahle hra vzrušovala. Zaúpěl jsem, když se Pán zadíval směrem k mému klínu. Byl potěšený tím, co vidí, ale nic dalšího nepodnikal. Stál kus ode mě a střídavě sledoval mé ruce a klín. Styděl jsem se. Styděl jsem se za sebe jako snad nikdy.

„Snažíš se. To se mi líbí," zapředl a roztrhl balení svorek. „I tak, Connore. Nemůžu ti to odpustit, to už je minimálně pět centimetrů," vydechl potěšeně a přicvakl mi na každou ruku dvě svorky jen kousek od zápěstí. A to jsem si myslel, že na bradavkách dokážou napáchat nejvíc bolesti. Zavřel jsem prudce oči, abych se s tím pocitem vůbec dokázal vyrovnat. Pán byl bastard, jelikož svorky samy o sobě taky něco málo vážily, takže s dalším přidaným závažím pro mě tuhle hru udělal téměř nevyhratelnou.

„Oči na Pánovi, Kocoure. Nepodváděj," mlaskl Pán a chytil pevně mou bradu. Otevřel jsem rychle oči a zoufale se zadíval do těch jeho. Maličko mě uklidnilo to, jak krásně teď vypadal. Byl spokojený. A já miloval, když byl potěšený jen díky mně. Po té nepovedené noci jsem přesně tohle potřeboval.

„Nezvládnu to," zafňukal jsem tiše. Ruce se mi teď už klepaly a vůbec jsem je nebyl schopný udržet v jedné poloze nebo je zvednout tak, jak je Pán chtěl. Nedokázal jsem zastavit ty hloupý slzy. Rozhodně jsem ale nebrečel proto, že by mě něco bolelo. Štvalo mě, že to nedokážu. Že nevydržím, když už jsem konečně dokázal udělat Pánovi radost.

„Máš barvy, Connore," připomněl mi a krátce se rty otřel o ty moje. Měl jsem pocit, že se mi na několik vteřin úplně zastavilo srdce. Tohle nikdy předtím neudělal! A já zoufale moc chtěl, aby to zopakoval. Chtěl jsem jeho rty. Chtěl jsem jeho chválu. 

„Pane," zaskučel jsem. „Prosím."

„Jen Pánovi řekni, co chceš, Kocoure."

„Líbej mě. Prosím," vydechl jsem a znovu zvedl ruce nahoru. Jestli mě teď odmítne, tak mě může rovnou odvést na psychiatrii. Neunesl bych to. Naštěstí se ale nic takového nestalo. Teď naopak nikterak nepřemýšlel on. Nenechal se přemlouvat. Prostě udělal to, o co jsem ho žádal.