Seděl jsem v tichosti na sedadle spolujezdce a snažil se moc nepřemýšlet nad tím, co mě vlastně čeká v práci. Tušil jsem, že Troye mě jen tak nedá, možná by mě i bránil, ale to bylo až příliš riskantní. Nechtěl jsem, aby o nás dvou někdo věděl. Nebylo to proto, že bych se za Pána styděl, ale tohle zkrátka nebylo správné. Pracoval jsem pro něj, neměl bych mu dělat čubku. Na druhou stranu jsem to ale opravdu chtěl někomu říct. Harry to sice věděl, to ano, ale pořád to nebyl ten typ kamaráda, s kterým bych takové věci chtěl probírat. Jenže vážně bych se mohl přiznat Tylerovi? Držel by před Aaronem hubu? Pochyboval jsem o tom. Neměl jsem to Tylerovi za zlé. Věděl jsem o něm, že mu udržet tajemství dělá problém. Vlastně bylo docela překvapující, že o mé úchylce tomu blbounovi vážně neřekl. Možná jsem se v něm maličko pletl.

„Přemýšlíš, jak se teleportovat do kanceláře a pak zpátky, aniž by si tě nikdo nevšiml?" vyrušil mě Pán a zastavil auto u kraje silnici. Vůbec jsem si nevšiml, že už jsme v ulici, kde mě obvykle vysazoval.

„Jo, tak nějak," pokýval jsem slabě hlavou a otočil se k němu, abych mu mohl věnovat slabý úsměv. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti. Tohle přeci zvládnu. Nikdo mi nebude rvát hlavu. O práci taky nepřijdu, a i kdyby na to došlo, tak by se jistě Troye postaral o to, abych našel bez problému podobné místo jinde. Bál jsem se toho, jak budou ostatní reagovat. Budu jim připadat odporný? Budou si myslet, že jsem duševně chorej? Bože. Odmítal jsem se za tohle stydět. Bylo to už venku, nebyl důvod to víc skrývat. Tím bych tomu nepomohl. Byl jsem rozhodnutý nakráčet tam s hlavou nahoře a ničeho se nebát. Nedat lidem šanci, aby mě mohli zesměšnit.

„Nebude to tak zlé, uvidíš," mrknul na mě a natáhl se, aby mi mohl z krku odepnout obojek. Zamračil jsem se a ucuknul od něj. Chtěl jsem si ho nechat. Teď už to mohlo být stejně jedno.

„Nech," zamručel jsem a palcem přejel po koženém proužku. Miloval jsem ten pocit.

„Connore," povzdechl si. „To není ani maličko rozumné. Vrátím ti ho hned, jak budeme zase dostatečně daleko, to přece víš."

„Vždyť už to stejně všichni vědí, tak proč to schovávat?" pokrčil jsem rameny a zadíval se před sebe. Chtěl mi ho vzít. Styděl se za mě? To přece nedávalo smysl.

„Jsi příliš dramatický."

„Cože?" vyjekl jsem a ublíženě se zamračil. „Tobě se to říká, tvoje fotky nikdo veřejnosti nevystavil!" zavrčel jsem frustrovaně a nevěřícně na něj zíral. Dramatický! Já mu ještě ukážu, jak dramatický umím být.

„Connore, zkus se nad tím zamyslet. Kolik lidí z té budovy reálně sleduje tvůj účet? Kdo z nich krom Tylera a těch dvou v našem kanclu vůbec ví, jak se jmenuješ?" povytáhl zvědavě obočí. Měl jsem chuť ho za to majznout. Měl nejspíš pravdu. V té budově se každý zajímal jen o to, aby byli na místě včas a odvedli dobrou práci. Taky jsem se tam o nikoho nezajímal. I tak mi ale jeho slova tak nějak ublížila. Přišel jsem si nezajímavý. Nudný.

„Nejsem dramatický," zamručel jsem posmutněle, odepnul si obojek a podal mu ho. „Uvidíme se nahoře," šeptl jsem a co nejrychleji vypadl z auta. Cítil jsem se mizerně. Věděl jsem, že je to hloupost, ale ani tak jsem to nedokázal dostat z hlavy. Protřel jsem si krk a zahnul za roh. Potřeboval jsem další kávu. Nebo jsem možná jen potřeboval svůj stereotyp. A taky držet něco v rukách, až budu vcházet do té budovy. To, co říkal Pán, mě možná maličko uklidnilo, ale i tak jsem si byl jistý, že minimálně Aaron tohle vědět bude. A to byla popravdě ta největší noční můra. Aaron a otázky ohledně toho, co vlastně všechno provádím. Dokázal jsem si to živě představit. Zatracené peklo.

Koupil jsem dvě oříškové kávy a přidal trochu do kroku. Potřeboval jsem Troye udržet v dobré náladě. Kdyby mě dnes sprdnul za pozdní příchod, tak bych se složil jako domeček z karet. Nemohl jsem ho zklamat. Ničím. Nahnal jsem nový vzduch do plic a odhodlaně došel do prosklené budovy. Ten otrapa byl s Tylerem na recepci, jak jsem čekal. Být na to připravený vlastně docela pomohlo. S nervózním úsměvem jsem je pozdravil a pádil rychle k výtahu. Obával jsem se toho, že na mě ten blbec začne pořvávat přes celou recepci. Věděl jsem, že by toho byl schopný. Stiskl jsem rychle správné tlačítko na výtahu a prudce vydechl, když se nic z mých bláznivých představ nestalo. Oba mi věnovali jen pozdrav zpět. Aaron se zajímal spíš o to, jak přeleželé Tylerovy vlasy byly. Vlastně to bylo docela vtipné. Byl jsem zvědavý na to, jak dlouho můj kamarád tuhle šílenost vydrží. Aaron byl na zabití ve všech směrech. Někdo by ho měl odstřihnout od kofeinu a jakéhokoliv cukru. Pak by byl možná o maličko snesitelnější.

Vystoupil jsem z výtahu a zamířil svižným krokem do kanceláře. Na chvíli jsem zapřemýšlel nad tím, že Aaron možná zase přijde pozdě a dostane od Troye další pojeb. Pousmál jsem se a pak rychle zavrtěl hlavou. Nebylo fér mu tohle přát. Sám jsem věděl, jak nepříjemný Troye umí být. Nechápal jsem, proč bych tohle vůbec někomu přál. Všechna ta zlost na Andyho a podělaný fotky se ve mně jen kupila a já se začínal nenávidět za to, že mě podobné věci vůbec napadaly. Aaron třeba nakonec vůbec nemusel být tolik špatný. Měl bych ho nadopovat meduňkovým čajem a dát mu ještě šanci. To vlastně znělo jako dobrý plán na nový začátek.

„Vaše káva, Pane," usmál jsem se a položil mu větší kelímek na stůl. Nedokázal jsem se přestat usmívat. Seděl tam s tou jeho typickou neprůstřelnou maskou, jako by to byl ten největší necita na světě. Docela jsem si ji za poslední dobu oblíbil, jelikož jsem moc dobře věděl, co se za tímhle skrývá. Jaký umí být, když se takhle tváří.

„Přežil jsi to," poznamenal s úšklebkem a krátce ke mně zvedl hlavu. „A teď mazej k sobě. Za chvíli dorazí ti dva, alespoň jeden doufejme včas. A ty máš práci, dnes to chci mít na stole."

„Pojďme dnes nepracovat. Vždyť je to nemožný," zaúpěl jsem unaveně a zapadnul k sobě hned, co jsem slyšel ty dva. Čím méně nás společně uvidí, tím lépe. Napil jsem se kávy, zapnul svůj notebook a vyčerpaně se sesunul do židle. To po mně vážně dnes chtěl něco, co se bude dát číst? Byl šílenej. Vždyť mu ty písmenka taky musely nesmyslně pobíhat po monitoru. Nebylo možný udržet pozornost.

Dutě jsem zíral na blikající kurzor a tiše mručel. Nebyl jsem ani schopný zvednout ruce a položil prsty na klávesnici. Ani tak jsem ale nedokázal setřást úsměv z tváře. Přesně ta vyčerpanost mi připomínal dění předešlé noci. Líbilo se mi přehrávat si to znovu a znovu v hlavě, i když to nedopadlo ani trochu tak, jak jsem si představoval. Příště musím být lepší.

Zvedl jsem unaveně hlavu, když se otevřely dveře do mé kanceláře a následně jsem tiše zavrčel. A já už si myslel, že se mi tenhle rozhovor vyhne. Nechtěl jsem s ním mluvit. Už vůbec ne ten den. Byl jsem vyřízený. A on opět jak na pérkách.

„Bude pauza na oběd," zabroukal energeticky a znovu si sednul na kraj mého stolu. Neodradilo ho to. Škoda.

„Černý díry lidi nezajímají, tak tě teď platí za to, abys lidem hlásil, že můžou na jídlo?" zašklebil jsem se otráveně.

„Moje články lidi hltají, to přece víš," usmál se potěšeně a odsunul kelímek s kávou, aby se lépe vešel na můj stůl. Král všech otrapáků. Definitivně.

„Co chceš, Aarone?" povzdechl jsem si tiše a opřel se do židle. Neměl jsem na něj náladu.

„Myslel jsem, že bychom mohli na oběd společně? Tyler dnes nemůže a ty většinou dřepíš tady, navíc bychom si mohli promluvit."

„Nemám s tebou o čem mluvit," zasmál jsem se tiše a zavrtěl slabě hlavou. „Proč mi nedáš pokoj? To tě tolik žere, že tě někdo nemá rád?"

„Jen si myslím, že jsme nezačali úplně správně. Chci s tebou vycházet," zamrkal a trochu se narovnal. Vážně se teď snažil vypadat ublíženě? Bože. Pitomec.

„Tak se mi přestaň srát do života," odfrkl jsem si a stiskl si pevně kořen nosu. Tolik k novému začátku. Ta únava mě začala deptat. Chtěl jsem do postele a prospat minimálně zbytek týdne. „Promiň. Jen. Není to tvoje věc, okay?"

„Jo, já vím," zamumlal rychle a položil si ruce do klína. „Vážně jsem si myslel, že ti někdo doma ubližuje. Teda, jakože, ubližuje a ty to nechceš. A pak jsem našel tvůj instagram. Nejdříve mi to přišlo zvrácený. Postovat to. Ale Tyler věděl, že bys tohle neudělal ty a pak mi vysvětlil, o co jde. Mrzí mě, že jsem tu na tebe naléhal, ale nemyslel jsem to nijak zle, bál jsem se, že-„

„Takže tys ty fotky taky viděl," šeptl jsem a krátce zavřel oči. Počítal jsem s tím přece. Tak proč mě to teď tolik rozhodilo? Připadal jsem si před ním teď ponížený. Byla hloupost je tam nechávat.

„Asi jsem byl první, kdo je viděl. Nebo jeden z prvních. Byly tam nahraný chvilku, když jsem tvůj účet konečně našel. Chtěl jsem jen vědět víc. O tom, kdo ti tyhle věci dělá, ale to jsem ještě nevěděl, že se ti to líbí, že to není tak, jak jsem si myslel," vydechl rychle a nervózně si pohrával s prsty. Skoro mě až překvapilo, že ho něco dokáže dostat do rozpaků.

„Fajn. Takže už víš, že mě nikdo netýrá a taky víš, o co jde, protože ti to Tyler vysvětlil. Co teda chceš po mně?" zamručel jsem a dopil zbytek kávy. Potřebuju další. Možná raději dvě.

„Vážně jsem tě jen chtěl vzít na oběd. Začít znovu. Vím, že Tyler je tvůj dobrý kamarád. Ale mně se líbí a je mi s ním fajn, dobře? Nenechám ho jen proto, že se ti nelíbím. A zároveň nechci, abys k němu přestal chodit, protože tam teď budu já."

„Je skoro překvapující, že tě tohle zajímá," vydechl jsem a hodil prázdný kelímek do koše. „Když s tebou teď půjdu, dáš mi alespoň pro zbytek dne pokoj? Vážně dnes nemám náladu."

„Slibuju," vyjekl rychle a nadšeně seskočil ze stolu. Byl jako malý dítě. Chápal jsem, proč se Tylerovi zamlouval. Stejně mě ale štvalo, že se kolem něj motal. „Dostal jsi včera přes zadek? Proto dnes nemáš náladu?" zadíval se na mě a zvědavě si mě prohlížel, jako bych snad měl na čele vyrytý nápis největší zvrácenec světa.

„Na tyhle otázky zapomeň. Nebudu to s tebou probírat. Zaprvé to není tvoje věc a zadruhé je to dost osobní, nemyslíš?"

„Nojo, to asi je," pokýval důležitě hlavou a pomalu se rozešel ke dveřím. „Ale budu to brát jako jasný jo. Taky bych byl nepříjemnej, kdybych měl sedět na fialový zadnici."

„Nic nechápeš, Aarone," zasmál jsem se. „Kdybych měl spráskaný zadek, tak bych se tu usmíval od ucha k uchu."