Seběhl jsem dolů ze schodů a rychle sebral mobil z gauče. Zavřel jsem na chvilku oči a několikrát se pořádně nadechl. Bál jsem se, co na svém instagramu najdu. Pořád jsem moc nevěřil tomu, že Andy něco takhle šíleného opravdu udělal. Navíc to nedávalo smysl. Ani se pořádně nesnažil získat mě zpátky.

Odemknul jsem telefon a nejistě rozklikl ikonku instagramu. Očekával jsem nejhorší a jediné, co mě udržovalo v klidu bylo to, že pokud tam dal nějaké fotky, kde jsem byl celý nahý, tak již jistě byly pryč. Drtil jsem silně svůj spodní ret mezi zuby a překliknul rychle na svůj profil. Přibylo tam pět nových fotek. Kupodivu jsem se nepletl. Na žádné z nich jsem nebyl nahý. I tak ale ten bastard moc dobře věděl, co udělat, aby dosáhl svého. Na všech fotkách jsem byl spoutaný, dvě z nich byly těsně před hraním, na ostatních třech bylo dost dobře vidět, co přesně s mým tělem prováděl. Zoufale jsem zaskučel a rozkliknul jednu, na které jsem měl zadek zřízený od koženého pásku. Tu hru jsem si pamatoval, byla to jedna z našich posledních. Andy mi zavázal oči, do téhle doby jsem ani nevěděl, že ta fotografie existovala.

„Connore."

Ucuknul jsem sebou a otočil se na Troye, který zrovna scházel z posledního schodu.

„Musím jet za ním," vydechl jsem prudce a proběhl i s mobilem v ruce zpátky nahoru. Nepřemýšlel jsem nad tím, co si oblékám. Nakonec jsem skončil ve svých džínech, Pánově triku a s každou ponožkou jinou.

„Connore," zkusil to znovu a omotal kolem mě zezadu ruce. „Vyřešíme to spolu, okay? Není dobrý nápad, abys teď někam jezdil. Nejdříve dáme ty fotky pryč, dobře?" prohodil tiše a stiskl mě trochu pevněji. Mluvil na mě tak, jako by čekal, že začnu být každou chvíli hysterický. Nic takového se ale nedělo, což překvapovalo i mě. Měl jsem vztek, to ano. I tak jsem ale chtěl vysvětlení. Chtěl jsem s tím hajzlem mluvit a vrazit mu pár pořádných facek. Nesměl jsem teď začít šílet. Musel jsem to zvládnout tak, aby Andy viděl, že už nejsem ten bezbranný blboun.

„Viděl jsi je?" zamračil jsem se a opřel se o něj.

„Slyšel jsem, o čem Tyler mluvil," zamručel a tiše si povzdechl.

„Nebudu je mazat," šeptl a otočil se, líbaje ho letmo na tvář. „Chci s ním mluvit. Odvezeš mě?" kousl jsem se nejistě do rtu a zvědavě na něj zíral.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jsi rozrušený. Navíc to je přesně to, co chce," zavrtěl hlavou.

„Ne. Chce, abych se zhroutil, brečel a nikdy už nevylezl z postele," zabroukal jsem a slabě se pousmál. „Vezmu si taxi," oznámil jsem mu rychle, došel do svého pokoje pro peněženku a znovu běžel ze schodů. Moje srdce stále bilo jako splašený. Měl jsem pocit, že v tu chvíli dokážu cokoliv a můj ex mě rozhodně nijak neděsil.

„Odvezu tě, paličáku," upozornil na sebe Pán a došel za mnou. „Ale vůbec se mi nelíbí, že za ním chceš jít. Mohl bys ho udat. Za to vydírání a za tohle vlastně taky. Nemusíš tam za ním jezdit."

„Chci tam jet," zabroukal jsem a rychle se obul. „Ale jsem rád, že jedeš se mnou," zavrněl jsem a usmál se na něj. Vážil jsem si toho, jak se mnou teď jednal. Nebyly tu od něj žádné rozkazy a toleroval moje rozhodnutí, i když bylo nejspíš úplně šílený. Teď už bylo spaní ve sklepě jasnou volbou. Pán si zasloužil na pár následujících dní naprosto bezchybnou čubku a já mu přesně tohle hodlal dát. Možná tohle byla i jeho práce. Než jsem přijel do Pánova domu, tak jsem tolik odvážný nebyl.

Nasedl jsem do auta a rychle se připoutal. Měl jsem spoustu zpráv od svých známých, od lidí z práce, i v komentářích toho bylo poměrně hodně, ale nehodlal jsem se tím zatím zabývat. Potřeboval jsem si udržet odhodlání a zůstat odvážný. Věděl jsem, že by mi stačilo pár urážlivých slov a bylo by všechno tohle fuč. Ani tak jsem ale ty fotky zatím nehodlal dávat pryč. Většina už je stejně viděla, to jsem zpátky vzít nemohl. Nikdy jsem nechtěl, aby o mojí subčí dušičce vědělo tolik lidí. Ne vyloženě proto, že bych se za sebe styděl, ale spíš kvůli tomu, že o tomhle stylu života mělo spoustu lidí pochybné myšlení. Nechtěl jsem být osočovaný za něco, co se mě netýkalo. Nebyl jsem s Pánem proto, že by si mě vydržoval a už vůbec mě do žádných věcí nenutil. Bylo to jiné, než si tolik lidí myslelo, což mě vlastně rozčilovalo ze všeho nejvíc.

„Zabiju ho, jestli na tebe sáhne," vydechl Troye prudce a rozjel se směrem do města. Musel jsem se nad tím pousmát. Líbilo se mi, že by se za mě pral.

„Nedám se," ujistil jsem ho a schoval mobil do kapsy. „Ale máš moje plný povolení," zasmál jsem se tiše a zadíval se na Pánovy prsty na volantu. Vlastně jsem teď byl za tuhle malou úchylku docela rád. Opravdu mě uklidňoval jen ten pohled. Nevnímal jsem, v jaké části města se nacházíme nebo jak dlouho vůbec jedeme. Jen jsem sledoval hubené prsty a zkoumal každičký jejich kousek. Dokonalé.

„Budu potřebovat adresu," vyrušil mě a já na chvíli zvedl hlavu. Byli jsme jen blok a budovy, ve které jsme oba pracovali.

„Přejeď přes řeku, jsou to hled ty byty nad nádražím," zabroukal jsem tiše a protáhl se. Nevěděl jsem, co Andymu řeknu. Chvíli jsem přemýšlel jen nad tím, že mu jednoduše vrazím facku, flusnu do ksichtu a odejdu. Jenže tím bych nejspíš jen ukázal svou slabost. Navíc jsem opravdu chtěl tomuhle všemu porozumět.

„Jen neudělej žádnou hloupost, dobře?" zamručel a zaparkoval hned na začátku ulice. „Můžu jít nahoru s tebou."

„Ne," zavrtěl jsem rozhodnutě hlavou, odpoutal se a políbil jeho prsty, které byly stále na volantu. Bylo mi opékáček, jak moc divný to bylo. Potřeboval jsem to udělat. „Zvládnu to sám. Jako velký kluk," usmál jsem se na něj a rychle vystoupil. Pořádně jsem se nadechl a rozešel se ulicí dál. Byla to hned čtvrtá bytovka. Nikdy jsem si neuvědomoval víc, jak moc jsem to místo vlastně nenáviděl. Bylo to tu odporný. Stiskl jsem zvonek s Andyho příjmením a nadšeně se pousmál, když se během chvilky ozvalo krátké zabzučení. Vlastně mě docela překvapilo, že mě pustil bez problémů dovnitř. Možná mě opravdu jen chtěl zpátky. Pitomec.

Vyběhl jsem schody a lehce naklonil hlavu, když jsem k nemu do bytu našel otevřené dveře. Byl šílenej. Zamyslel jsem se nad tím, jestli jsem si Pána vážně neměl vzít s sebou. Nemohl jsem vědět, co se mnou Andy zamýšlel udělat, naopak jsem ale moc dobře věděl, že má o moc větší sílu. Zapnul jsem ještě nahrávání zvukové stopy na mobilu a pomalu prošel dveřmi. Ať už se mělo stát cokoliv, chtěl jsem na to mít důkaz a to hlavně pro sebe. Andy pro mě dříve znamenal opravdu hodně. Věřil jsem tomu, že je to partner na celý život a tuhle nahrávku jsem chtěl mít jen pro jistotu, kdyby mě něco tak šílenýho zase někdy napadlo.

„Přišel jsi," zavrněl spokojeně. Stál jen kousek ode dveří, celý oblečený ve žlutém. Zlostně jsem zavrčel a zavřel za sebou dveře. Nemuseli jsme dělat divadlo celému patru.

„Pro vysvětlení," přikývl jsem a napřímil se. Nehodlal jsem mu ani na chvíli ukázat, že jsem se ho bál.

„Copak to není jasné, Connie? Jsi můj. Patříš ke mně," pousmál se. „Navíc, Sivana přece nenávidíš. Musíš s ním trpět."

„Ty seš šílenej," zasmál jsem se a rychle zavrtěl hlavou. „Ty si vážně myslíš, že se k tobě po tomhle všem vrátím?"

„Budeš muset," přikývl. „Nebo snad chceš, aby se všichni dozvěděli, že provádíš s vlastním šéfem, huh? Chceš, aby přišel o místo? Jen kvůli tobě? Takový přece nejsi."

„Nic mezi námi není," odfrknul jsem si. Do tohle mu mohlo být úplné hovno. Nebyla to jeho věc.

„Vím úplně všecičko, Connie. Copak ti nebylo divné, že jsem věděl o tom tvém nedorozumění s Aaronem? Myslel si, že je to on," zasmál se a zavrtěl hlavou.

„Jede v tom s tebou?" zamračil jsem se. Nepřekvapovalo by mě to.

„Ne, zlato," zabroukal a udělal pár kroků dopředu. Neucouvnul jsem. Nesměl jsem. Nemohl vědět, o kolik má navrch . „Vždycky jsem moc dobře věděl, co se s tebou děje, pokud jsi u sebe měl mobil. Hlídal jsem si tě už tenkrát, když jsi chodil k tomu kretenovi do klubu. Nemohl jsem riskovat, že s ním budeš něco mít. Takhle jsem slyšel všechno," uculil se a došel až úplně ke mně. Měl jsem pocit, že se pozvracím. Nikdy mi z nikoho nebylo tolik špatně. Nevěřil jsem tomu, že mě celou tu dobu vážně odposlouchával.

„Lituju každý chvíle, kterou jsem s tebou strávil," zavrčel jsem zhnuseně a sebral všechnu odvahu. Čekal jsem šílený věci, ale ne až takhle. Bylo mi z něj fyzicky zle. Přitáhl jsem si ho víc k sobě a dal mu kolenem pořádnou ránu do koulí. Nechtěl jsem. Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem to potřeboval udělat. Navíc si to zasloužil. „Teď teprve poslouchej. Budeš mít co," usmál jsem se a rychle zmizel, zatímco co se svíjel v bolestech. Hodlal jsem tohohle jeho zvrácenýho odposlouchávání využít. Chtěl jsem, aby litoval toho, že o mě přišel. 

--

Fňuf, krásnou neděli všem ^^ 

N.