Vydržel jsem až do konce pohádky a vytuhnul přitulený k Pánovi. Ani jeden z nás celou dobu nemluvil, nebylo to třeba. Užívali jsme si to i beze slov. Byl jsem rád, že se večer povedl tak, jak jsem si představoval.

Co se ale zatím zdálo jako méně povedené, bylo ráno. Poplašeně jsem vypískl hned, co mě Troye vzal do náručí a nesl pryč. Trvalo mi několik vteřin, než mi pořádně došlo, co se děje a chytl se ho kolem krku. Byl jsem rozespalý, navíc se mi vůbec nechtělo z vyhřátého pelechu. Pán se ale na nic neptal. Jen mě pevně držel a nesl dolů ze schodů. Důvěřoval jsem mu, ale tohle nebylo úplně bezpečné. Nebyl mezi námi moc velký výškový rozdíl, navíc Pán byl o moc hubenější.

„Kam mě neseš?" zamručel jsem tiše a pevněji se ho chytl kolem krku. "Nemám ještě ani vyčištěné zuby!" zaprotestoval jsem, když už nebylo pochyb, že jdeme do herny.

„Takový prasák a rozhodí ho nevyčištěné zuby? Opravdu, Kocoure?" zasmál se a položil mě před hernou na nohy. „Čekám tě uvnitř svlečeného a vzorného," prohodil otře a nechal mě stát přede dveřmi. Chápal jsem, co se děje a byl jsem za to rád, jen by vlastně nebylo vůbec špatné, kdyby mi dal o trochu více času na probrání. Sám jsem po něm včera chtěl, aby přitvrdil a taky jsem si pamatoval, že mi slíbil ranní výprask.

Dlouze jsem se protáhl a začal se svlékat. Připadalo mi, že pár skřipečků ještě zůstalo na mém pozadí, jelikož ta bolest byla pořád stejně intenzivní. Nebylo to ale na škodu. Alespoň jsem měl něco, na co jsem se mohl soustředit. Poskládal jsem oblečení na sebe, vešel ho herny a klekl si na stejné místo, jako vždycky. Věděl jsem, že Troye tady dole umí být úplně jiný a dost jsem si přál, aby tomu tak bylo i teď.

„Narovnat," upozornil mě hned a zatlačil prsty proti mým zádům. Jen to jedno slovo mi dalo jasně najevo, že to bude přesně tak, jak jsem si přál. Pán mi dnes rozhodně nic neplánoval odpustit. Potrestá mě za každou malou chybu. Pousmál jsem se, pořádně se narovnal v zádech a zvedl k němu hlavu. Pán se tvářil vážně. Dříve bych měl z takového pohledu možná i strach, ale tentokrát už jsem dokázal poznat, že je uvolněný a nezlobí se. I tak mě ale ten jeho výraz poměrně rychle probral. Dávno už jsem zapomněl na to, že bych se rád válel v posteli.

„Chtěl bych pokročit s provazy. Cítíš se na to?" pozvedl zvědavě obočí a přešel přede mě. „Mám v hlavě moc pěkný plán a vážně by se mi líbilo, kdybych tě mohl zase potrápit bezmocí. S rákoskami v kleci to mělo přesně takový efekt, jaký jsem chtěl."

„Můžeme to zkusit, Pane," přikývl jsem a neuhnul ani na chvíli pohledem. Věřil jsem mu.

„Není to složitý úvaz. Mám nůž neustále u sebe, takže tě z toho během několika vteřin dostanu. Neboj se použít barvy, jasné?"

„Ano, Pane," vydechl jsem prudce a zavrtěl se. Začínal se mi stahovat žaludek nervozitou a nedočkavostí.

„Výborně. Měj na paměti, že nic jiného ti dnes nepomůže," uculil se, slabě mě poplácal po tváři a zamířil ke komodám. „Na čtyři, nohy lehce od sebe. To očko v podlaze ať je v úrovni tvých kotníků, budu ho potřebovat."

Neodpověděl jsem. Možná to byla chyba, ale já toho zkrátka nebyl schopný. Jeho slova mi způsobovala husí kůži. Navíc jsem díky klícce až moc dobře věděl o tom, co to s mým tělem dělá. Pořád jsem se ale nedokázal rozhodnout, zda jsem za ní byl rád. Bez ní bych to jistě dokázal lépe ignorovat, ale takhle to naopak podporoval pocit božího ponížení.

Přesunul jsem se přesně tak, jako po mně Pán chtěl a mírně se rozkročil. Trošku jsem za to Pána proklínal. Neměl jsem tohle rád. Čím blíž mohly být moje nohy u sebe, tím lepší to bylo. Začínal jsem mít strach z toho, co chce udělat. Jistě neměl podobně šílený nápad, jako by mohl mít Andy, ale stejně už jsem ten pocit nemohl odehnat pryč. Otočil jsem se po Pánovi a prudce vydechl, když jsem ho zahlédl s provazy a rákoskou v ruce.

„Barva, Connore?" zamručel a položil provaz i rákosku vedle mě. Nevěděl jsem, zda na mě poznal, že jsem nervózní nebo se jen ujišťoval, rozhodně jsem ale nechtěl zpomalovat. Byl jsem zvědavý a přál jsem si vědět, co si pro mě nachystal. Slíbil výprask a o ten jsem nehodlal přijít už jen proto, že s nimi sám od sebe nepřicházel zrovna často.

„Zelená, Pane," dostal jsem ze sebe a olízl si rty. „Musím být rozkročený?" zamrkal jsem a nejistě se ošil.

„Máš pocit, že bych to po tobě chtěl, kdyby to nebylo nutné?" probodl mě nespokojeným pohledem a začal pomalu uvazovat provaz kolem mých zápěstí.

„Ne, Pane. Omlouvám se," zavrtěl jsem rychle hlavou a se zájmem sledoval práci jeho rukou. Líbilo se mi, s jakou ladností váže uzle.

„Omluvy mě teď nezajímají," odsekl a přesunul se k druhému zápěstí. Jeho hlas byl hrubý, ale výraz v tváři ho prozrazoval. Byl spokojený, možná dokonce šťastný. Hádal jsem, že za to mohly provazy, možná ho opravdu tolik uklidňovalo vázat, ale maličko jsem doufal, že měl radost i ze mě. Taky věděl, jak velký krok dopředu pro mě tohle je. Sám jsem byl překvapený, jak klidný jsem dokázal zůstat. Větší problém mi dělaly nohy od sebe, než provazy pevně utažené kolem zápěstí. „Teď se opři hrudníkem o podlahu a dej ruce pod sebe. Zadek ale zůstane nahoře," varoval mě a protáhl provazy pod mým břichem až ke kotníkům.

„Ano, Pane," vydechl jsem a rychle ho poslechnul. Začínal jsem reagovat automaticky. Nedělalo mi žádný problém přemýšlet nad odpovědí nebo nad tím, co bych měl vlastně udělat. Teď to bylo jen to, co chtěl Pán. Na ničem jiném mi nezáleželo.

„Vedeš si dobře," zavrněl, krátce mě pohladil podél páteře a pokračoval se svazováním kotníků. Opravdu nešlo o nic složitého. Úvaz na rukách připevnil k očku v podlaze a díky dalším dvěma očkům pak zafixoval kotníky tak, abych nemohl dát nohy víc k sobě. Tiše jsem zakňoural a nahnal pořádnou dávku vzduchu do plic. Dokud se Pán věnoval provazům, tak to nebylo tolik zlé, protože jsem přesně věděl, kde je a co dělá. Teď jsem se ale musel spoléhat hlavně na sluch a doufat, že jsem se v něm nespletl. Měl by mě teď dokonale naservírovaného.

„Tvůj zadek bude teď tolik citlivý, Kocoure," zavrněl nadšeně a během chvilky dopadla na můj zadek první svižná rána rákoskou. Nedokázal bych zůstat potichu, ani kdybych opravdu chtěl. Ta bolest byla bláznivá. Rákoska uměla být sama o sobě pěknou sviní, ale pokud se ta bolest podpořila ještě tou včerejší ze skřipečků, vzniklo něco naprosto nepopsatelnýho. Tahal jsem zoufale za provazy a pomalu přestával vnímat vlastní bolestné sténání. Všechen zvuk postupně odezníval. Vnímal jsem jen zběsilý tlukot mého srdce a to, co všechno se mnou bolest dokázala udělat. Nesnažil jsem se uklidnit. Pořád jsem se pral s provazy a třásl se dokonalou slastí. Tohle bylo to, o čem Pán mluvil a já mu byl neskonale vděčný. Nesnášel obyčejné výprasky a tohle se mezi něco takového rozhodně nedalo řadit.

„Pane," zakňoural jsem zoufale, když rány z ničeho nic ustaly. Chtěl jsem ještě. Zároveň jsem ale netušil, jestli na mě Troye předtím nezkoušel mluvit. A on by nikdy nepokračoval, pokud by to nebylo bezpečné.

„Pomalu," šeptl a rychle přeřízl provazy. „Nevěděl jsem, že to půjde i takhle. Jinak bych to nehnal tak daleko," zaskučel tiše a pomohl mi přesunout se o kus vedle.

„Co?" zamrkal jsem zmateně a zadíval se na něj. Nechápal jsem, co se děje. Proč se mi omlouval? „Krvácím nebo tak? To nevadí. Není to poprvé, zahojí se to," pousmál jsem se spokojeně.

„Ne, kocoure, i když do toho taky nebylo daleko," zavrtěl hlavou a pohledem ukázal na místo, kde jsem byl ještě před chvíli svázaný. Svraštil jsem zmateně nos a podíval se stejným směrem. Znechuceně jsem se zamračil a ošil se. Teď už jsem rozumněl jeho omlouvám, ale rozhodně jsem nerozuměl tomu, jak se tohle mohlo stát. A Pán očividně taky ne.

„Nevěděl bych o tom, kdybys to nezmínil," zasmál jsem se zoufale a položil si hlavu k němu do klína.

„Měl jsi orgasmus, aniž bys o tom věděl?" podivil se a prohrábl mi vlasy.

„Divný, já vím. Nikdy předtím se to tuším nestalo, taky tomu moc nerozumím," šeptl jsem a zavřel oči. „Pojďme prosím dělat, že se to nestalo, dokud mi to celé nedojde a nezačnu ti tady dělat scény," šeptl jsem a políbil letmo jeho koleno.

„S tím nemám nejmenší problém," vydechl a zvedl mě. „Teď tě ale vykoupeme. Ta klícka musí taky na chvíli pryč."

„Využíváš toho, že jsem teď otupělej a nechám tě udělat cokoliv?" zasmál jsem se.

„Přesně tak."

-

Pán mi pomohl se vykoupat, zbavil mě klícky a odnesl mě do jeho ložnice. Byl jsem si jistý, že bez jeho pomoci bych se ani nezvedl na nohy. Byl jsem krásně vyčerpaný a můj zadek tepal bolestí. Ležel jsem na břiše v měkkých peřinách a přihlouple se usmíval. Nesnažil jsem se přemýšlet nad tím, co se dole v herně vlastně stalo. Nezajímalo mě to. Dostal jsem parádní výprask a to bylo jako jediné opravdu důležité.

Z mého klidného zírání před sebe mě vyrušil až Pánův zvonící mobil. Jsem chtěl vrazit pár facek komukoliv, kdo zrovna teď rušil. Přišlo mi, že je ten zvuk nechutně ostrý.

„Harry?" prohodil Troye tiše a vrátil volnou rukou do mých vlasů, aby mě mohl hladit. Boží. „Ne, ten funguje, jen má jiné číslo. Potřebuješ s ním mluvit?"

Zamračil jsem se a otočil hlavu k Pánovi. Harryho jsem měl rád, ale neměl jsem teď moc náladu s ním něco řešit. Beztak mi jen chtěl vynadat za to, že jsem se nerozloučil. Nešťastně jsem zakňoural, když Troye přikývl a natáhl ke mně ruku s telefonem. Nechtěl jsem. Ani maličko.

„Děje se něco?" zívnul jsem a přitiskl si telefon víc k uchu.

„Měl bys dát svým přátelům vědět, když si měníš číslo a nikdo kromě mě neví, kde jsi," prohodil nespokojeně a na chvíli se ozvalo šumění, než na mě vyštěkl můj blonďatý kamarád.

„Ty zatracenej pitomče, víš jak jsem se o tebe bál?"

„Nic se neděje Tylere. Co tě to popadlo? Ani mi běžně nevoláš," protočil jsem oči. Nerozuměl jsem tomu, proč tolik šílí. Měl jsem to číslo chvilku. Zítra bych mu o tom řekl.

„Tvůj instagram. Hned."

„Vždyť víš, že už tyhle nesmysly už několik měsíců nepoužívám," povzdechl jsem si znuděně.

„Stejně tak, jako vím, že tyhle fotky jsi tam rozhodně nenahrál ty. Ale nenapadlo mě rychlejší řešení, jak je dostat pryč. Nahlásil jsem je, ale zatím se nic nestal-"

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Až moc rychle mi došlo, co se děje. Zkurvený Andy! Nechal jsem ležet mobil v peřinách a hnal se rychle dolů do obývacího pokoje, kde jsem ten svůj videl naposled.