Harry mě nakonec po pár dlouhých minutách ticha pozval na oběd do blízké restaurace, za což jsem mu byl neskutečně vděčný, jelikož můj žaludek už poměrně žalostně volal o jakékoliv jídlo. Možná bych ale mnohem radši dál hladověl, než byl tak blízko někomu, od koho jsem nevěděl, co čekat. S Tylerem byli dobří kamarádi, to ano. Trávili spolu poměrně dost času, díky čemu jsem se taky v klubu objevil i já, ale nikdy to nebyl jen Harry a já. Ne mimo klub. Až teď. A já z toho byl neskutečně vyplašený, i když bylo až přespříliš jasné, že to byla Tylerova práce. Harry by se sám od sebe nezajímal. Byl jsem pro něj jen zákazník. Možná trošku speciální zákazník, ale nic jiného. Nikdy by sám od sebe nepřišel a já na to spoléhal. Tohle bylo jako proklatě zlý sen a já neměl ponětí, jak se chovat. Nejlepší mi přišlo mlčet a prostě čekat, co z něj vypadne, čehož jsem se paličatě držel až do momentu, než jsme se usadili ke stolu.

Byl to proklatě hloupý moment, ale já měl pocit, že byl za těch pár děsných dní ten nejlepší. Jakoby kolem nás někdo postavil neprůstřelné sklo a nikdo na mě nemohl. Jen on. Tolik v bezpečí. Otřásl jsem se a dlouze se nadechl ve snaze dostat všechen ten zvláštní pocit pryč. Harry tu nebyl proto, aby mě chránil před zlým světem. Dokonce tu nebyl ani proto, aby mě chránil před Andym. Možná prostě jen chtěl, abych zase začal chodit a platil mu. Ale to bezpečí. Bylo tolik pohodlné. Byl proti mně obrovský. Připadal jsem si za ním neviditelný. Jako by byl jen Harry a pak už nic. Dokonalé.

„Co budeš jíst, Srnče?" promluvil konečně a já sebou jen leknutím škubl. Musel jsem se kvůli té přezdívce znovu zasmát. Byla milá a zvučná. Harry mi nikdy neříkal jménem. Tvrdil, že potřebuju něco, co rychle upoutá mou pozornost zpátky, protože se často moc ztrácím ve své hlavě. A tohle oslovení to zvládlo vždycky. Možná to bylo tím výrazným „r" ve slově, což mi popravdě nedávalo moc smysl, jelikož v mém jméně bylo taky. Jen nejspíš neznělo tolik hezky. Tak či tak jsem měl tu přezdívku rád. Uklidňovala mě, aniž bych věděl proč.

„To je jedno. Cokoli, upřímně," pokrčil jsem rameny a udržoval pohled na svých rukou. Nechtěl jsem se mu dívat do očí. Popravdě jsem se na něj nechtěl dívat vůbec. Byl jsem až moc zmatený.

„Páni," zamručel nespokojeně a trochu se zavrtěl, pravděpodobně proto, aby získal trochu více mé pozornosti. „Copak se stalo s tím statečným klukem, který tenkrát pyšně odkráčel z mého klubu? Dokonce jsi i působil sebevědoměji, když ses ukázal poprvé, jako to ustrašené srnče. Takhle tě neznám," poznamenal tiše. Měl jsem chuť po něm vyjet a prostě ho postat do háje. Jenže z něj, na rozdíl od pana dokonalého šéfa, jsem měl až přehnaný respekt. Neříkám, že ne oprávněně. Byl jsem dost paličatý, když jsem do jeho klubu začal chodit. Nedal jsem mu svojí podřízenost zadarmo. A on stejně tak nešetřil mě. Bylo fajn narazit na někoho, kdo tak rychle věděl, jak mě srazit k zemi natolik, abych se vedle něj cítil dobře. Nikdy jsem vlastně nepochopil, jak to udělal.

„Víš moc dobře, co se stalo, Harry," zafuněl jsem a nejistě se při vyslovení jeho jména přikrčil. „Jinak bys tu nebyl. Tyler ti to všechno vyžvanil, tak ze mě prosím alespoň nedělej úplného pitomce," zabrblal jsem a poplašeně se ošil.

„Brzdi," varoval mě a napřímil se. Bylo děsivý, jak velký výškový rozdíl mezi námi i takhle v sedě byl. „Chci ti pomoc, Srnče. Ne z tebe dělat pitomce. A ne, Tyler mi jen řekl, že teď nejspíš nebudeš mít kde bydlet, takže mě prostě napadlo nabídnout ti jeden z těch bytů nahoře," prohodil s naprostým klidem. Chtěl jsem se propadnout do země. Nebo být opravdu neviditelný. Oh bože. A já si myslel, že se opravdu zajímá. Ne, opravdu vážně nebudu středem vesmíru. Jak hloupé.

„J-já," zakoktal jsem a poprvé k němu opatrně zvedl pohled, „omlouvám se. Jen jsem myslel, že chceš, abych k tobě zase docházel. Že ti Tyler řekl, co se stalo s Andym. Ale jo. Asi teď úplně nemám kam jít. Jen - no - neříkal jsi, že jsou ty byty nahoře jen pro zaměstnance?" vypadlo ze mě nerozvážně. Byl jsem tak moc nervózní. Připadal jsem si hloupě. Možná by mi tohle Harry vůbec nenabízel, kdyby ho Tyler nepoprosil.

„Jsi velmi dobrý posluchač, to na tobě mám opravdu rád," přikývl, mírně se pousmál a pomalu se opřel do židle. „Ano, máš pravdu. Říkal jsem, že byty nahoře jsou jen pro mé zaměstnance a pořád to platí. Potřeboval bych někoho na recepci," odmlčel se a já toho využil. Tohle jsem nemohl. Ani náhodou.

„Mám svojí práci," vyhrkl jsem rychle a v panice zašermoval rukama, jako bych snad doufal, že tím zaplaším všechno špatné. „Nemůžu chodit přes den do práce a nechat se tyranizovat Troyem a pak do noci vysedávat u tebe v klubu. To nejde," zaskučel jsem. Navíc. Co kdyby mě tam někdo potkal?

„Nemohl bys mě nechat domluvit?" povzdechl si a nespokojeně pokroutil hlavou, čímž mě totálně uzemnil. Nevzmohl jsem se ani na jediné slovo. To, jak se mnou jednal. Až moc mi to připomínalo ty všechny návštěvy u něj. To, jak mě vždycky dokázal srovnat a uklidnit. To, jak dokázal každou ránu vést tolik přesně. Tiše jsem zakňoural a jen slabě přikývl. Choval jsem se nevychovaně. I na moje poměry.

„Omlouvám se," šeptl jsem po chvíli hloupého ticha. Nenáviděl jsem ten fakt, jak moc po mně tu omluvu vyžadoval. Pomalu si mě skopával zpátky pod sebe. Rovnal si mě podle jeho představ a já to i přes všechnu snahu o ignoraci neskutečně miloval.

„Jde mi jen o víkendy a jeden večer v týdnu, Srnče. Potřebuju taky občas vydechnout a nechci na to místo nikoho, kdo o mém klubu nic neví. Ty jsi spolehlivý a navíc až moc dobře víš, jak to tam chodí. Nebudu tě k ničemu nutit, ale bylo by dobré, kdyby ses nad tím alespoň zkusil zamyslet," pokusil se alespoň o malý úsměv a konečně odchytil číšníka, kterému nadiktoval naší objednávku. Teď už mi bylo dvojnásobně jedno, co mi objednal, protože i přes to, jak moc hladový jsem byl, se můj žaludek začal strachy tvářit, že vlastně vůbec neexistuje.

„Nemyslím si, že je to moc dobrý nápad, Harry," broukl jsem tiše a zoufale si podepřel dlaní bradu. Vlastně to naopak znělo až moc lákavě. Pohodlně. Jenže já to chtěl zvládnout sám. Navíc jsem si byl jistý, že se Andy omluví a bude to všechno v pořádku. Poblázněně jsem věřil tomu, že na mě zase bude čekat před prací, až skončím.

„Jak myslíš, opravdu tě do ničeho nenutím," zamručel a začal se zvedat, přičemž položil peníze na stůl. Nechápal jsem to. Vždyť nám ještě ani nedonesli jídlo. „Pořádně se najez, jasné? Vypadáš, jak kdyby ses tu měl za chvilku složit. A promysli si to, prosím. Popřípadě víš, kde mě najít," prohodil lehce a jen se ke mně sklonil, aby mě obranářsky políbil do vlasů. Vždycky to po scéně dělával. Miloval jsem to. Připadalo mi to jako pochvala.

„Ty nebudeš jíst?" zvedl jsem k němu hlavu a nechápavě na něj zamrkal. Tohle bylo moc divné. Nechtěl jsem, aby odházel. Byl moje ochrana. Líbilo se mi to.

„Ne, musím se vrátit, bohužel," pousmál se a oblékl se zpátky do lehkého kabátu. „Opatruj se, Srnče. A srovnej se. Tohle nejsi ty. Oba to víme," věnoval mi krátký úsměvem a zamířil k východu. Jen jsem nespokojeně zamručel a víc se přikrčil, abych zahnal ten ošklivý pocit samoty. Přál jsem si utéct a někam se zahrabat. K Andymu, nejlépe. Do bezpečí.

Tiše jsem poděkoval, když mi konečně donesli moje jídlo. Plátek masa a neskutečné množství kukuřice. Krátce jsem zavřel oči a s úsměvem pokroutil hlavou. I Harry byl očividně moc dobrý posluchač. Nechápal jsem, kdy jsem před ním tuhle svou ujetou do žluté vůbec zmínil. Měl jsem za to, že Andy byl první, komu jsem se to snažil vtloukat do hlavy.

Dlouze jsem vydechl a s přihlouplým úsměvem se pustil do jídla. Neměl jsem v plánu tu Harryho nabídku přijmout. Nepotřeboval jsem jeho pomoc, ani ten pokoj. Byl jsem rozhodnutý prostě dostat Andyho zpátky. Potřeboval jsem znovu cítit to bezpečí. Stejně jako s Harrym. Jenže Harry by tu pro mě nikdy nebyl tolik, jako Andy. Věděl jsem, že ne. A dokud byl na scéně Troye, tak nehrozilo, že bych to zvládl sám.

--

Trrrm. Hrozně se omlouvám, že mi to s tímhle příběhem tolik trvá a je to celé takové "zdlouhavé" a otravně nudné. Brzo už tam přidám nějakou akci. A hlavně. Troye. Slibuju.

^^

N.