„Connore, tak se pohni," zavrčel Pán nervózně a trochu víc do mě strčil, aby nás oba dostal dovnitř a mohl za námi zavřít dveře.

„Omlouvám se," vydechl jsem rychle a nejistě se za ním otočil.  „Jsem jen trochu nervózní.  Nikdy jsem tu s Pánem nebyl, takže nevím, co dělat," zamrkal jsem a silně se kousl do rtu. Troye ale nevypadal naštvaně. Dokonce ani neměl ten jeho typický neutrální výraz. Usmíval se. Vážně jsem mu v některých situacích nerozuměl.

„Běž přivítat Harryho, hm? Vypadá, že se na to těší. A rovnou nám vezmi něco k pití," zabroukal tiše a krátce mi prohrábl vlasy.  Líbilo se mi, jak se nenechal ani maličko rozhodit. Přesně tohle jsem potřeboval.

Rychle jsem přikývl a rozešel se směrem k recepci. Harry ze mě ani na malý moment nespustil pohled, ale překvapivě mi to nevadilo.  Pořád jsem z něj sice měl respekt, ale teď tu byl někdo jiný, před kým bych měl směřovat pohled na podlahu. Bylo maličko divné, jak jinak jsem tohle místo najednou vnímal. Jen kvůli Pánovi. Bláznivý.

„Ahoj," zabroukal jsem nadšeně a zhoupnul se na patách.  Nedal jsem mu ani chvilku na to, aby nějak zareagoval a pověsil se mu kolem krku. "A díky," vyhrkl jsem a stiskl ho trochu silněji.  Kdyby nebylo Harryho, tak bych Troyeovi nikdy šanci nedal.

„Taky tě rád vidím, Srnče," zavrněl a krátce mě pohladil po zádech.

„Obsloužím se sám, můžu?" zamrkal jsem zvědavě a o kousek poodstoupil. Harry jen přikývl, načež jsem zmizel dozadu do kuchyně. Zapnul jsem rychlovarnou konvici a začal připravovat kávu pro Pána a sobě čaj. Byl jsem si jistý, že s kofeinem v těle bych se tady zbláznil. Už takhle se mi hodily hlavou stupidní myšlenky, za což jsem sám sebe nenáviděl. Všechno šlo přeci dobře.  Naskládal jsem hrnečky na červený tác a se skousnutým rtem se vracel zpět za Pánem. V tu chvíli jsem se soustředil jen na to, abych ani jeden hrneček nerozlil.  V práci jsem sice kávu nosil často, ale tady to bylo o dost jiné.  Tady jsem chtěl být ukázkový.  Udělat Pánovi radost a navíc ukázat Harrymu, jak moc mi tohle celé prospívá.

„Tvá káva," pousmál jsem se a postavil hrneček před Pána. Ten se jen trochu překlonil v křesle a hravě se ušklíbl.

„Zvládl jsi ji tentokrát nepřesladit, že ano?" zasmál se tiše a ani na chvilku ze mě nespustil pohled. Několik vteřin jsem na něj jen nevěřícně zíral a snažil se nahnat co nejvíc vzduchu do plic. Byla to pitomost, naprostá banalita, ale já si v tu chvíli připadal neskutečně ponížený, i když nás rozhodně nemohl nikdo slyšet. Nelíbilo se mi, že zrovna tady Troye poukazoval na mou neschopnost, i když na to rozhodně měl právo. Často jsem býval roztěkaný a přemýšlel nad hloupostmi.

„Dělal jsem si čaj, mělo by to být v poho," šeptl jsem a ošil se. Těkal jsem pohledem mezi druhým křeslem a místem u Pánových nohou. Potřeboval jsem, aby mi konečně dal najevo, co tu ode mě chce. Měl jsem se tu chovat stejně vzorně jako v herně, nebo jsem se mu klidně mohl nasáčkovat na klín? Ta představa byla pěkná, ale nevěřil jsem tomu, že by mě opravdu nechal. Kousl jsem se silně do rtu, odsunul oba hrnečky do bezpečné vzdálenosti a pomalu vedle něj padnul na kolena. Využil jsem toho, že seděl v křesle u rohu, takže jsem se schoval tak, aby na mě viděl Pán, ale nevystavoval jsem se tak i ostatním v klubu. Být viděný s Pánem sice bylo parádní, ale potřeboval jsem si na to zvyknout. A hlavně jsem tady byl v bezpečí, kdyby se to Pánovi nezamlouvalo. Tady jsem se klidně mohl schoulit do klubíčka a brečet. Nikdo by mě neviděl. Jen Pán. Ten už mě ale takového znal, nebyla by to taková ostuda.

„Connore," zapředl Pán a prsty mi vjel do vlasů. Téměř jimi nehýbal. Jen mě nenápadně odměnil krátkým poškrábáním a znovu nechal prsty položené v mých vlasech. „Cítíš se takhle dobře? Nemusíš klečet, pokud se na veřejnosti necítíš," zabroukal tiše a následně mě zatahal za vlasy, abych se na něj musel zadívat. Potěšeně jsem zamručel a věnoval mu krátký úsměv.

„Vlastně je mi takhle moc dobře, Pane," zavrněl jsem a olízl si popraskané rty. „Tedy. Jestli to nevadí tobě?"

„Jsi takhle moc nádherný," zamručel a ruku položil zpátky na opěradlo. „Jen se pořádně narovnej, ruce dej tam, kam patří," napomenul mě o něco hruběji a napil se kávy. Rychle jsem pokýval hlavou a kleknul si tak, jak po mně chtěl. Doufal jsem, že takhle vydržím dostatečně dlouho. Chtěl jsem tak zůstat, dokud mě Pán nevyzve k něčemu dalšímu. Věřil jsem, že tenhle můj první krok pochopil a bude nás tady brát stejně jako v herně. Jeho upravení mojí pozice tomu také dost napovídalo. Půjde to. Určitě ano.

Slabě jsem sebou cuknul, když se v mém zorném poli objevily další nohy, ale zase jsem se rychle uklidnil, když jsem podle hlasu poznal Harryho. V herně jsem měl sice pohled držet na Pánovi, ale tady mi přišlo správné koukat do země. Navíc jsem i takhle dokázal Pána vnímat. Byl to celé dost zvláštní stav, který se mi nebezpečně moc zamlouval. Nesoustředil jsem se na konverzaci, kterou mezi sebou vedli. Vlastně jsem během prvních pár vět úplně vytěsnil Harryho hlas a soustředil se jen na ten Pánův. Kolena mě začínala bolet, koberec se vzorcem nebyl na klečení příliš pohodlný. A já se opravdu soustředil jen na to, abych se nepohnul ani o trochu. Jistě by to bylo lepší, kdybych se maličko zavrtěl a tím pádem změnil pozici mých kolenou na koberci. Svým způsobem jsem ale nechtěl, aby to bylo lepší. Nebyla to sice ta bolest, kterou jsem vyhledával, ale rozhodně mi pomohla dostat se do správného místa v mé hlavě. Spokojeně jsem se usmíval a sledoval pořád ten stejný záhyb vzorce na koberci. Stačilo už jen malinko k tomu, abych přestal vnímat úplně, ale přerušilo mě mé jméno, které Pán vyslovil. Polekaně jsem sebou cuknul a rychle zvedl hlavu.

„Říkal jsem, ať se posadíš a vypiješ si ten čaj," pousmál se a znovu mě slabě zatahal za vlasy.

„Omlouvám se, Pane," zamrkal jsem a nejdříve opatrně narovnal ruce.

„To nic," zavrtěl hlavou. „Vstávej pomalu, není kam pospíchat."

„Díky," přikývl jsem a nějakou dobu nechal ruce viset podél mého těla. Nikdy jsem nebyl takhle mimo z tak jednoduché věci. Navíc jsem měl pocit, že tohle bylo opravdu intenzivní. „Vlastně. Nemohl bys mi ten čaj podat, prosím, Pane?" pousmál jsem se a znovu se pořádně narovnal v zádech.

„Ne. Zvedej se. Tvoje nohy budou muset fungovat," zamručel ostře a opřel se do křesla. Tiše jsem zakňoural a protáhl se. Vždyť jsme tu byli jen chvilku. Určitě ani nedopil kávu. Copak ho Harry něčím rozčílil? Teď mě mrzelo, že jsem jejich konverzaci nevnímal.

„Opravdu už musíme jít?" zamrkal jsem a nejdříve se posadil na zadek a natáhl nohy. Byl jsem si jistý, že vzor koberce budu mít na kolenou ještě zítra. Boží.

„Oh, ne, Kocoure," zavrněl, zvedl se a pomohl mi na nohy. „Ale byla by škoda nevyužít toho, jak jsi teď naladěný. Stejné dveře, do kterých jsi byl zvyklý chodit. Máš pět minut," usmál se a slabě mě poplácal po tváři. Překvapeně jsem zamrkal a chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci zpracoval. Chtěl si hrát tady? Vždyť jsme klidně mohli jet domů. Neměl jsem problém se s ním naladit na tu správnou vlnu. Krátce jsem se zamračil, pak zkontroloval Harryho, a když jen lehce přikývl, tak jsem se pořadně nadechnul a zmizel do dveří s číslem čtyři. Měl jsem na ten pokoj spoustu vzpomínek. Všechny se ale vázaly k Troyeovi a ne pěkným způsobem. Možná proto mě chtěl tady, i když jsem maličko pochyboval, že si tohle vůbec uvědomoval. Byl všímavý, to ano, ale o tomhle jsme spolu zase tolik nemluvili.

Vysvlékl jsem se do boxerek a kleknul si zpátky na podlahu. V pokojích už koberec nebyl, ale stejně jsem bolestivě sykl a modlil se, aby po mně Pán alespoň nevyžadoval dlouhé klečení.

Uslyšel jsem cvaknout dveře a znovu sebou cuknul. Zanadával jsem tiše sám sobě a víc se narovnal v zádech. Štvalo mě, že jsem se pořád všeho lekal. Přitom jsem neměl z ničeho strach. U Pána v herně jsem se přece jen cítil o hodně lépe, ale ani tady jsem neměl nijak špatný pocit. Věděl jsem, že tohle měl Harry ošéfovaný a nikdy by se nestalo, že by do zabraného pokoje vešel někdo další. Pokud jsem tedy nepočítal tu zradu, kterou tenkrát ušil na Troye. Když jsem se na to zadíval zpětně, tak byl Harry vlastně pěkný zrádce. Docela jsem se divil, že sem Pán ještě chtěl jít. Muselo mu být nepříjemné, že jsem ho tu viděl svázaného, navíc ve chvíli, kdy si ho Harry rovnal podle svého.

„Nečekal jsem, že tady budeš chtít klečet. Překvapil jsi mě," zamručel a já slyšel, jak si vyzouvá boty. Napadlo mě, že jsem měl možná maličký fetiš na nohy, jelikož pánovy nárty, to bylo něco zatraceně nádherného.

„A překvapil jsem tě pěkně nebo naopak?" zaskučel jsem a silně se kousl do rtu. Byl jsem maličko nervózní. Možná si tu chtěl jen kamarádsky poklábosit a já to pokazil.

„Velmi pěkně, Connore," prohodil nadšeně a prsty znovu zatlačil proti mým zádům. Zatraceně, musím se naučit klečet pořádně! 

„Děkuju, Pane," usmál jsem se a držel hlavu vzpřímenou.

„Teď zkusím potěšit já tebe, co říkáš?" zamručel a silně mi trhnul s vlasy. Prudce jsem vydechl a rychle zamrkal. Šílel jsem, když se mnou zacházel takhle. Horší bylo, že se to líbilo i mému tělu a já poprvé za celou tu dobu vážně proklínal tu věc na mé chloubě. Do teď to bylo jen nepohodlné, nechodilo se s tím zrovna pěkně, ale teď to ze mě dostalo zoufalé zakňourání.

„Prosím, Pane," zaúpěl jsem a mělce dýchal. Díval jsem se přímo do jeho očí a snažil se tím uklidnit. Trošku to pomáhalo, jelikož on byl na rozdíl ode mě naprosto klidný.

„Na čtyři. Najdi si a přines něco, čím chceš potěšit," zabroukal a posadil se na postel.  „Ale žádné používání rukou. Ten předmět přineseš v zubech. Použij ruce a donutím tě toho litovat," zavrněl a pobídl mě pohledem. Byl jsem si jistý, že ví, co se mnou dělá. Původně jsem si myslel, že s klíckou to bude o dost lehčí. Prostě nebudu muset řešit to, že dostanu erekci. Jenže teď se má chlouba mačkala v něčem zatraceně těsném a ten pocit v břiše se mě chystat roztrhat na milion kousíčků.

„Pane," polkl jsem těžce a rychle přikývl. Musel jsem si dát chvilku, abych se opravdu dokázal pohnout. I tak jsem pak dělal krátké a pomalé kroky, aniž bych dokázal zůstat potichu. Nechtěl jsem, aby mě teď dovedl k orgasmu, ale stejně jsem nedokázal zůstat potichu. Rozhodně bych nikdy nevěřil, že by zrovna pás cudnosti byl něčím, co by mě dostalo do takhle bláznivého stavu.

Pomalu jsem dolezl k první komodě a zvedl pohled. Jasně. Rákosky a důtky visely na stěně. Neměl jsem šanci tam z kleku dosáhnout. Pán sice neříkal nic o tom, že si nesmím stoupnout na nohy, ale čekal jsem, že mě chce opět jako zvířátko. Bylo pěkné, jak moc se mu to zamlouvalo. Chytl jsem mezi zuby úchytku spodního šuplíku a povytáhl ho. Pouta. Fuj. Teď už jsem věděl, proč tenhle Harry nepoužíval. Rychle jsem ho zase zavřel a zatřepal hlavou. Nad tímhle jsem teď nechtěl přemýšlet. Otevřel jsem tedy stejným způsobem hned další šuplík a tiše zamručel. Našel jsem balení maličkých skřipců do vlasů. Pán si rád hrál se svorkami a já měl tuhle bolest vlastně taky docela rád. Na balení bylo číslo sto, což mi připadalo ideální. Trochu jsem se natáhl a snažil se dosáhnout na dno šuplíku. Nebylo to tak jednoduché. Navíc jsem teď byl k Pánovi zadkem, a i když jsem si dovolil nechat si boxerky, tak jsem se dost styděl. Musel na mě být hrozný pohled. Měl jsem hlavu zabořenou v šuplíku a zoufale mručel. Nešlo to. Zatracená plastová krabička!

Úlevně jsem vydechl, když se mi konečně podařilo uchopit kus plastu se skřipci uvnitř mezi zuby a lezl zpátky po čtyřech za Pánem. Kdybych dosáhl na tamty věci, vybral bych si výprask, ale možná právě kvůli tomu mi Pán zadal tenhle úkol. Položil jsem opatrně krabičku Pánovi do klína a s úsměvem k němu zvedl pohled. Kdybych si místo kočky vybral psa, tak vrtím zadkem. Když mě sem poslal, tak jsem trochu váhal nad tím, jestli se tu budu opravdu schopný uvolnit, ale šlo to pravdu až moc dobře.

„Všechny, Kocoure?" usmál se a otevřel krabičku. „Černý. Hodný kluk," zabroukal a podrbal mě krátce pod krkem.

„Všechny, Pane," přikývl jsem a neubránil se širokému úsměvu. „Děkuju," dodal jsem rychle. Ani jsem nevěděl, zda v tom šuplíku byly i jiné barvy, ale nechtěl jsem si to kazit. Líbilo se mi, když mě chválil. Navíc jsem měl pocit, že u něj to vždy bylo zaslouženě.

„Zajímalo by mě, kolik z nich se vejde na tvůj dokonalý zadek," vydechl chraptivě a krátce si skousl ret mezi zuby. Šílel jsem z toho, když byl z něčeho takhle odvařený. Nespali jsme spolu a stejně se mi občas povedlo ho uspokojit, i když bez orgasmu. Měl jsem ale pocit, že mu to opravdu neschází, i když si pravděpodobně dělal dobře po večerech bez mojí přítomnosti. To bylo ale to poslední, co by mi vadilo. Takhle to bylo parádní. „Zkusíme to?" zamrkal a vzal si do ruky první dva malinké skřipce.

„Dobře, Pane," přikývl jsem a stáhnul si rychle boxerky. Nesměl jsem nad tím moc přemýšlet. Stejně to bylo teď jediné místo na mém těle, které opravdu mohl použít. Záda byla pořád plná šrámů, což by sice byla krásná bolest, ale jen na chvíli. Také by jistě šlo břicho, ale tam nejspíš nebylo tolik vilné kůže.

„Tolik hodný," zabroukal a naznačil prstem kolečko. „Otoč se."

Rychle jsem ho poslechl, otočil se zadkem k němu a udělal dva kroky dopředu, aby si mohl sednout za mě. Držel jsem nohy semknuté u sebe. Na tohle stejně nepotřeboval, abych byl rozkročený.

„Počítej je, ano? V hlavě. Chci, abys mi řekl, až budeme v půlce," prohodil a připnul první skřipec. Popravdě jsem si vůbec nemyslel, že ty malý potvory dokážou být tolik zlý. Dobře zlý. Zatraceně dobře zlý. Snažil jsem se počítat, ale Pán nepostupoval zrovna pomalu, ani je nedával hned vedle sebe. Občas jsem se lekl a zatnul svaly, když se dotknul citlivého místa, čímž jsem zase nějaké skřipečky shodil. Neměl jsem ponětí, kolik jich spadlo nebo kolik jich už Pán přidělal. Byl jsem si ale jistý, že jsem v ráji a můj zadek v pekle. Pálilo to. Hodně. Troye se ale občas dotknul mých zad a hladil mě podél páteře. Byl jsem mu za to vděčný, protože kdyby si pauzu nedal, tak bych v hlavě utekl úplně. Bylo by to sice super pro mě, ale nedokázal bych s ním už znovu komunikovat, dokud by nepřestal úplně a nedal mi čas na pořádné vydýchání.

„Už jsme v půlce, Pane?" zkusil jsem to a víc přesunul váhu na ruce. Cítil jsem každé místo na mém zadku. Nevěřil jsem tomu, že měl ty skřipečky ještě kam dávat.

„Jsme na sedmdesáti šesti, Connore," zamručel a prsty přejel už po připevněných skřipcích. Neudržel jsem se. Musel jsem zaječet. Svorky na bradavkách proti tomu byly procházkou růžovým sadem. Pořád to byly jen dvě místa, které trápily. Jenže tohle, to bylo zatraceně šílený.

„Omlouvám se," zaúpěl jsem a přemlouval se, abych zadkem neucuknul.

„Omlouváš se komu?" zavrčel a dál připevňoval další skřipce. Teď už nebyl tak opatrný. Byl jsem si jistý, že se ostatních dotýká záměrně. Bylo to nádherný a zároveň k zešílení.

„Omlouvám se, Pane," opravil jsem se rychle a hlasitě zakňoural.

„Už jsi skoro tam, Kocoure, vydrž to pro mě," šeptl a znovu mi přejel prsty po zádech. „Zvládneš to, že ano?"

„Ano. Zvládnu, Pane," pokýval jsem hlavou. Ani jsem nad těmi slovy nepřemýšlel. Stopka mě nenapadla ani na chvilku. Tohle jsem si vybral a chtěl jsem to dokončit. Pro sebe a hlavně pro Pána. Věděl jsem, že nebude zase tolik věcí, které se budou líbit nám oběma, takže by byla škoda tímhle plývat.

„Tolik hodný," zapředl po chvíli a znovu přejel prsty po těch potvorách na mém zadku. „Vešly se tam všechny, věřil bys tomu?"

„Ne, Pane," zachraptěl jsem zničeně a prudce dýchal. Některé musely skončit i na stehnech, což bylo asi nejhorší.

„Otoč se na mě," pobídl mě a já rychle poslechl. Nesnažil jsem se otáčet pomalu. Byl jsem si jistý, že víc by to bolet nemohlo. „Líbí se ti tvoje odměna?"

„Moc, Pane," přikývl jsem rychle a zvedl k němu oči. Třásl jsem se, i když jsem se opravdu snažil stát na čtyřech v klidu. Jenže v ten moment jsem toho vnímal tolik. Bylo to šílený. Věděl jsem, že se na mém žaludu už dávno utvořil preejakulát, ale nehodlal jsem se tím trápit. Tohle bylo jen volání těla o uvolnění, které nedostane. I kdyby mi to teď Pán nabídl, tak bych odmítnul. Přesně takhle to totiž bylo dokonalé.

„A to ještě nejsme u konce. Můžeš si svou odměnu užívat dál, během sundávání," uculil se a znovu udělal prstem kolečko. Tentokrát už jsem věděl a rychle se otočil. „Počítej teď hezky nahlas. Od stovky dolů. Pokud neuděláš chybu, tak ti večer udělám kakao, pustíme si pohádku a budu tě mazlit, dokud neusneš."

„Prosím, Pane. Chtěl bych," zakňučel jsem tiše a rychle naháněl vzduch do plic. Tohle znělo krásně. Nevěřil jsem ale tomu, že vydržím koncentrovaný tolik dlouho. Navíc počítat pozpátku, to bylo v takové situaci zatracené peklo.

„Tak se soustřeď, Kocoure. Zvládneš to, když budeš opravdu chtít. Vnímej jen mě. Nic jiného."

--

Slova, která ze mě vycházela, byla spíš jen hlasitým kníkáním. Pán sice postupoval pomalu a dával mi čas na přemýšlení, ale i tak to bylo zatraceně těžké. Opakoval jsem si ta čísla v hlavě a vážně děkoval Troyeovi za to, že mi je občas připomněl, než jsem vyslovil další číslici. Tohle bylo definitivně to nejtěžší, co jsme spolu zatím dělali. Ne fyzicky, ta bolest by byla v pohodě, pokud bych mohl vypnout. S magnetky to sice taky nebylo jednoduché, ale ty pořád vysely jen na dvou bradavkách. Teď jsem měl navíc v ohni pořád celý zadek, i když už bylo pryč devadesát skřipců. Tahle bolest taky určitě jen tak nezmizí. K tomuhle jistě Pána musím přemluvit nějakou neděli. Takhle by mě Aaron nerozhodil.

„Jedna, Pane," zakňoural jsem zničeně a tiše pofňukával. I tak se mi ale ve tváři střídal bolestivý výraz s úsměvem. Dokázal jsem to. Opravdu jsem to zvládl. Na začátku jsem tomu rozhodně nevěřil.

„Na co se podíváme, můj božský Kocoure?" prohodil Troye nadšeně a letmo mě políbil mezi lopatky. Ten dotek byl v tu chvíli naprosto dokonalý. Nemyslel jsem si, že se mi zbytečné líbání kůže líbí, ale teď to vážně zafungovalo.

„Jak vycvičit draka, Pane?" pousmál jsem se a pomalu si lehnul na podlahu. Nechtěl jsem brečet. Jenže já byl tak zatraceně šťastný. Všechny ty emoce najednou vytryskly napovrch. Šílený.

„Máš hodně rád draky, viď?"

„Moc bych jednoho chtěl," zamručel jsem unaveně a zavřel oči. Byl jsem vyřízený. Úplně.

---

Chňu ^^ tohle je zatím nejdelší část tohohle příběhu. Po dlouhé době jsem si psaní opravdu užívala, snad se vám taky bude líbit ^^

N.