Zůstal jsem v koupelně do té doby, dokud se neozval sám Troye zaklepáním na dveře. Nevešel dovnitř, jen mě upozornil, že je na stole připravená večeře. Žalostně jsem zakňoural, natáhl se pro mýdlo a rychle se umyl. Do té doby jsem jen ležel ve vodě a zíral do stropu. Přemýšlel jsem na Aaronem, nad tím, co by ho k tomuhle vlastně opravdu vedlo. Dostal jsem se ve svých myšlenkách i k tomu, že by tohle celé klidně mohl dělat Troye jen proto, aby zjistil, nakolik upřímný k němu jsem. Tahle myšlenka mě vyděsila ze všeho nejvíc. A nejšílenější bylo, že jsem tomu začínal věřit. V mé poblázněné hlavě to dávalo dokonalý smysl. V herně jsme neměli jediný problém, pokud nepočítám ten můj hloupý útěk – a to by přesně mohl být ten důvod. Celé se to začalo dít až po tomhle hloupém incidentu.

S povzdechem jsem ze sebe smyl malinové mýdlo, vypustil vodu a vylezl z vany. Svíral se mi žaludek už jen z té představy, že budu s Troyem sedět u jednoho stolu, natož že s ním vážně budu muset mluvit. Ale hrál to dobře, to se mu muselo nechat. Dole mezi dveřmi opravdu vypadal, že má starost.

Bože.

Vrazil jsem sám sobě několik silných facek a naštvaně kopnul do skříňky před sebou. Tohle byla přece neskutečná hloupost. Musel jsem vědět, že ano. Jenže v mojí hlavě ta myšlenka běhala stejně rychle, jako křeček v kolečku. Vždycky jsem si na malou chvilku uvědomil, že je to naprostý nesmysl a pak to celé začalo nanovo. Ničila mě ta představa, že by můj Pán byl něčeho takového opravdu schopný. Bylo mi s ním božsky. Dokonce i mimo hernu, což jsem nechápal ani maličko.

Přeběhl jsem zabalený v ručníku do mého pokoje a hodil na sebe čisté spodní prádlo, volnější tepláky a tričko se srnkou, které jsem dostal k minulým narozeninám od Harryho. Ven jsem si ho nikdy nebral, ale tady v domě daleko od všeho to jistě ničemu nemohlo vadit. Odnesl jsem pak ručník zpátky do koupelny a přemluvil sám sebe sejít schody dolů.

Tiše jsem zamručel nad božskou vůní, která se linula ze spodního patra. V kuchyni to Troye uměl taky skvěle, o tom nebylo pochyb. Cítil jsem něco sladkého, což mi znovu pomohlo zastavit křečka a uvědomit si, kolik toho pro mě vůbec Pán dělal.

„Palačinky jsou spíš snídaňová záležitost, nemyslíš?" zasmál jsem se tiše a zadíval se na prostřený stůl. Palačinky s čokoládou, borůvky, lesní jahody, velký hrnek s kakaem na mé straně a káva přímo naproti. Chtěl jsem si znovu nafackovat. Troye by tohle neudělal. Určitě ne. Jenže pokud to nebyl Troye ani Aaron, tak jsem mohl obvinit možná tak Adama, ty dva, co Troye vykopnul a pokud jsem chtěl být znovu super paranoidní, tak Tylera. A pak tu taky někde v mé hlavě poblikával Andy, ale to už byl úplný nesmysl, protože ten si za mě našel náhradu ještě dřív, než jsem se vůbec objevil na prahu tohohle domu.

„Původně byly v plánu ovocné knedlíky, ale upřímně přiznávám, že se mi nic takového teď dělat nechtělo. Navíc by to trvalo a ty bys v té vaně beztak seděl, i kdyby už byla voda studená," zabroukal a odsunul mi židli, abych se mohl posadit.

„Dost pravděpodobně," přikývl jsem a sednul si. „Ještě zapal svíčky, hoď mi do toho kakaa prstýnek a bude to dokonalý," zasmál jsem, zaklonil se a věnoval mu úšklebek, abych zabránil tomu, že si to celé vyloží špatně.

„Jen mě hecuj, kocoure," zabroukal, poplácal mě po tváři a přesunul se na jeho místo. „Ta vana zabrala, hm? Už nevypadáš, že se mi tu sesypeš jako domeček z karet."

„A já doufal, že už se k tomu nebudeme vracet," zamračil jsem se a přejel palcem po okraji hrnku.

„Nejdříve do sebe dostaň něco sladkého," zamručel a přitáhl ke mně blíž talíř s jahodami. „Dobrou chuť."

„Dobrou," zamumlal jsem, natáhl se pro palačinku a nejdříve ji potřel dostatečným množstvím čokolády, než jsem do ní zabalil plátky jahod. V tomhle měl pravdu. Potřeboval jsem pořádně obalit nervy, pokud jsem s ním měl něco takového opravdu řešit. Šílel jsem strachy. Zakousl jsem se do palačinky a pomalu žvýkal. Nevěnoval jsem Pánovi jediný pohled. Pořád mi to v hlavě šrotovalo. Měl jsem pocit, že se mi zavaří mozek. Aaron. Troye. Aaron. Tyler by tohle neudělal. Určitě ne. Nenáviděl jsem sám sebe. Možná Harry? Ne. To byl ještě větší nesmysl, než ti všichni dohromady. Harry měl spoustu práce s klubem. Navíc to byl on, kdo mě dal s Troyem dohromady. Přál mi to. Možná jako jediný.

„Už zase vypadáš nešťastně," prohodil Pán do ticha a já k němu krátce zvedl pohled. Znovu ten starostlivý výraz.

„Je to fakt komplikovaný. Navíc to zvládnu. Opravdu," zamumlal jsem a napil se kakaa. Ano. Tohle přesně byla ta chuť, kterou jsem potřeboval.

„Connore," zavrtěl hlavou a ostře se na mě zadíval. „To je opravdu tolik těžké mi důvěřovat?" povytáhl obočí.

„Ne," zamrkal jsem. „Jenže tohle není tvoje věc."

„Není to moje věc?"

„Ne," zamračil jsem se a natáhl se pro další palačinku. Nebyla. Nesměl jsem mu to říct. Nesměli se tohle o nás dvou dozvědět ostatní lidi ve firmě. A určitě se to nesměl dozvědět jeho otec. Ať už za těmi zprávami stál kdokoli, tak jsem si byl jistý, že šílenej byl dostatečně. Úzkostně jsem zakňoural nad tou představou, jak vcházím do práce a každý, každičký člověk, kterého potkám, držím v ruce naší fotku. Zvednul se mi z toho kufr. Rychle jsem se odsunul od stolu a hnal se nahoru do koupelny. Vlastně jsem překvapoval sám sebe, že jsem to opravdu stihnul. Horší bylo, že mi byl Pán těsně v patách. Zase jsem před ním zvracel. Jako by to nestačilo tenkrát u Harryho. Zatraceně.

„Děláš mi starosti, Connore," prohodil Troye tiše a položil mi mokrý kus látky za krk. Přál jsem si zmizet. Neexistovat. Byl jsem akorát tak přítěž.

„Promiň," šeptl jsem, když jsem si byl jistý, že už zvracet nebudu a pomalu dosedl na paty. „Já jen opravdu nevím, kde začít," zaskučel jsem a opřel se zády o jeho nohy hned, co jsem spláchnul. Bylo mi z toho všeho zatraceně mizerně.

„Klidně to vezmi na přeskáčku. Jen v klidu," vydechl a pomohl mi zpátky na nohy.

„Nemůžeme prostě jen koukat na další díl africkejch pomatenců a nechat to plavat?" zakňoural jsem a pomalu se coural k němu do ložnice. Potřeboval jsem si lehnout.

„To první ano, to druhé ne," zabroukal, pomohl mi do postele a zapnul televizi. „Nemusíš přede mnou přeci nic tajit. Jde o nějaké potíže doma? Nebo v práci? Jsou v tom peníze?"

„Nic takového," zavrtěl jsem hlavou. „Aaron si myslí, že mě někdo týrá. Je to otravný," šeptl jsem a přitáhl si deku až k hlavě.

„To ale není ten důvod, proč se teď chováš tak zvláštně, hm? Ten kluk je jak osina v zadku, ale nevěřím tomu, že jsi kvůli němu právě vyzvracel moje božský palačinky," zasmál se tiše a sednul si ke mně.

„Byly parádní," pokýval jsem posmutněle hlavou a znovu se zvednul. Neměl jsem koule na to, abych o tom mluvil. Prostě jsem došel pro svůj mobil, našel zprávy od toho čísla a podal telefon Troyeovi. Pak jsem si znovu zalezl do postele a tiše popotáhl. Byl jsem nešťastný. Bál jsem se, co se stane, až se to ten člověk dozví.

„Connore," zavrčel tiše a já si jen víc přitáhl kolena k tělu. Tušil jsem, že se bude zlobit. Měl jsem mu o tom říct hned, jak přišla ta první zpráva. Jenže copak to šlo? Neměl jsem mu ten telefon vůbec dávat do ruky. Neměl jsem se vracet, dokud jsem byl uřvanej jak malý dítě. Právě jsem nám zavařil na obrovský průšvih. Byl jsem čubka naprosto k ničemu. Měl jsem zůstat u Harryho v klubu a doufat, že si kudrnáč najde alespoň občas chvíli na to, aby mi spráskal zadek.

„Vypadnu hned ráno, slibuju. V práci nic nemám, můžeš mě vyhodit, nebudu dělat problémy," zamumlal jsem a znovu hlasitě popotáhnul. Byl jsem zatracenej srab.

„O čem to mluvíš?" zaskučel zoufale a přitáhl si mě k sobě, zvedaje mi silným tahem za bradu hlavu jeho směrem. „Nehodlám tě poslat pryč jen proto, že ti někdo vyhrožuje," zasmál se a palcem přejel po mém rtu. Byl už zase úplně v klidu. Nechápal jsem ho.

„Jenže," zamrkal jsem panicky. „Co když ty fotky vážně pošle po celém oddělení. A tvému otci. Vždyť je šílenej."

„Kdo?" zamračil se.

„Aaron. Myslím. Nebo Ricky. Kdo jiný by to byl," pokrčil jsem rameny a stulil se u něj. Byl jsem takhle v bezpečí. Už nikdy neopustím tuhle postel. Ano. Parádní plán.

„Nemyslím si, že by nás Aaron takhle rychle odhalil. Navíc, proč by něco takového dělal?" zamrkal a hladil mě ve vlasech.

„Říkal jsem, že si myslí, že mě někdo týrá. Teď ví, že jsi to ty. A jak psal v té první zprávě, tak mě z toho chce dostat. Copak tobě to nedává smysl?"

„Ne," zavrtěl rychle hlavou. „Mám jiného favorita."

„Tyler by to neudělal," špitl jsem. „Neudělal, viď? Je to drbna, ale neudělal. A Harry nás dal dohromady, takže by to taky nedávalo smysl."

„Ne, tihle dva taky ne," zatahal mě slabě za vlasy. „Ale jsem si jistý, že tvůj ex s děsným vkusem má až moc dobrý důvod k tomu, aby žárlil na to, jak dobře ti teď je. Protože věřím tomu, že mimo ty zprávy se nemáme úplně špatně, když vezmu v potaz, jak moc jsme spolu válčili."

„Andy má na šukání někoho jiného," prohodil jsem rychle a zvedl k Troyeovi oči. Bylo divný před ním tohle slovo vůbec říkat.

„To je dost možný. Rozhodně mu ale chybí někdo, koho by mohl deptat."