Tyler Oakley měl ty nejšílenější způsoby, jak vzbudit člověka s nechutnou kocovinou. Zažil jsem to už několikrát, naštěstí až do dnešního dne to pro mě nebylo nějak hrozné, jelikož jsem neměl potřebu se předešlý den opíjet. Jenže dnes už jsem chápal, proč předtím všichni tolik zuřili při pouhém odtáhnutí závěsů. Bože. Pitomé světlo. Tolik ostré a zákeřné. Tenhle typ bolesti se mi vážně nezamlouval. Žalostně jsem zakňoural, schoval si hlavu pod polštář a v panice čekal na další krok, i když jsem věděl, že mi to nikterak nepomůže. Ze všech reproduktorů v obývacím pokoji se naráz rozezněla hlasitá, rádoby dubstepová hudba, díky které jsem ihned naskakoval i s gaučem, na který mě včera Tyler uložil. Bylo by o tolik lepší vrátit se za Andym. Do tepla, šera a ticha. Obejmul by mě a omluvil se. Určitě ano. Až se natáhnu pro telefon, tak na něm určitě bude hodně zpráv, ve kterých mu to bude příšerňácky líto. Tak moc jsem si je chtěl přečíst. Převalit se na bok a hledat na pohovce zapadnutý telefon. Jenže já měl pocit, že mi spolu s dalším pohybem vybuchne hlava. A pak přišel poslední bod téhle šílenosti. Vaječná omeleta, která provoněla celou místnost a já chtě nechtě musel vypadnout z gauče a utéct do koupelny. Peklo, peklo, peklo. Proklaté peklo.

Pevně jsem se chytl umyvadla a poplašeně dýchal, ve snaze ignorovat veškeré impulsy mého těla. Věděl jsem, že jestli začnu zvracet, tak už to nezastavím. Nenáviděl jsem to. Tak moc. Jen ta představa. Nechutné. S povzdechem jsem vydechl, pomalu zvedl hlavu nahoru a jen zíral na svůj odraz v zrcadle. Bezvadné. Jestli Troye nepozná, že jsem prochlastal téměř celou noc, tak to bude zázrak. Chtělo se mi brečet. Tak zoufale moc. A taky zvracet, ještě pořád. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, co z toho bylo horší. Alkohol byl vážně můj nejúhlavnější nepřítel. Natáhl jsem se do skříňky pro jeden z nových kartáčků, které tu Tyler skladoval a pomalu si vyčistil zuby. Jestli mě můj dokonalý šéf nezabije dnes, nezabije mě nikdy.

Jediná pozitivní věc vlastně byla ta, že byl čtvrtek. Čtvrtky a pondělí byly jeho oblíbené dny, čemuž jsem popravdě nerozuměl ještě víc, než středám, ale oproti nim to bylo alespoň trochu příjemné. Jenže já se tak nějak bál, že budu mít smůlu a zrovna dnešek bude tou dokonalou výjimkou. Rupne mi hlava, jestli jen zvýší hlas. A taky, jestli ten blonďatý pitomec ihned neztlumí tu hudbu. Vypláchl jsem si pusu ústní vodou a odhodlaně se odebral do obýváku, kde jsem po chvíli našel zdroj zvuku a v rychlosti tu šílenost vypnul. O moc lepší.

-

O hodinu a dvě silné kávy později jsem postával před známou budovou s usměvavým kamarádem po boku a užíval si poslední nádechy na čerstvém vzduchu. Můj žaludek se svíral nad náporem všeho toho strachu a nervozity, která se zvětšovala i s nepatrným přiblížením ke skleněným dveřím. Alespoň jsem tu tentokrát byl o dost dříve, protože přijít s Tylerem pozdě bylo nemožné. Vždy měl obrovskou časovou rezervu. Stejně jako Troye. Bylo to otravné. A hlavně zbytečné. Klidně jsem mohl dalších dvacet minut spát. Jenže když jsme vešli dovnitř, měl jsem pocit, že mu za to budu líbat nohy. Tedy, líbal bych mu za to nohy, kdyby při každém pohybu nedělal můj žaludek kotrmelce. A ten proklatý výtah byl stále mimo provoz. Měl jsem chuť umřít. Vyběhnout do toho devátého patra jen proto, abych mohl zase skočit zpátky. Byl to ten proklatý malý detail, který mě srazil totálně na kolena. Chtěl jsem se jen schoulit do klubíčka a brečet. Možná by mě mohl někdo politovat a poplácat po hlavě. Jo. To by bylo dokonalé.

„Con?" probral mě zpátky do reality přátelský hlas a já musel hloupě zaklepat hlavou, abych zase vážně začal vnímat. Byl jsem až moc ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Možná to vážně bylo nejlepší řešení. Prostě se na to vykašlat. Stejně se všechno řítilo až moc do kytek. Práce, Andy, moje snaha o cokoliv. Navíc ta proklatá kocovina.

„Nemůžeš prostě zařídit," zakňučel jsem a otočil hlavu k velkým nástěnným hodinám, „aby ten výtah byl do dvaceti minut v provozu? Vážně umřu dřív, než zvládnu vylézt tak do prvního patra, Ty," zaskuhral jsem a promnul jsi unavené oči. Kdyby tu byl teď Andy, tak by mě obejmul a nějak ujistil, že to zvládnu. A já bych mu věřil, jako vždycky.

„Zase tolik kouzelný nejsem, Con," zasmál se a já nad ním jen otráveně protočil oči. Vážně jsem se bál, že umřu někde v půlce cesty. Tolik schodů. Kdyby alespoň mé mozkové buňky nekopaly hrobečky těm odumřelým tolik zběsile. Pít ve všední den byla vážně hovadina všech hovadin.

„Fajn," povzdechl jsem si a pomalu zamířil ke schodům. „A kdyby náhodou nějaký pitomec skočil z okna, tak ani nevolej záchranku, prosím. Nechci to přežít," zakňoural jsem a zmizel za dveřmi dřív, než mi na to stihl něco říct. I tak jsem si ale dokázal až moc barvitě představit, jak jen protáčí oči a pitomě se směje. Tolik typické pro někoho věčně pozitivního. Jenže já měl vážně chuť udělat cokoliv, co by ukončilo hned teď všechnu tu bolest a odporný pocit. Chtělo se mi křičet, nadávat a hloupě brečet. Všechno se to tak idiotsky sešlo. Nebo to možná všechno bylo jen proto, že se na tomhle místě změnilo vedení. Vlastně ano. Za všechno mohl Troye a jeho odporná středeční protivnost. Bez něj bych nikdy nezačal s Tylerem navštěvovat Harryho klub, nenašel bych svoje masochistické já a už vůbec bych se nadal dohromady s Andym.

Proklatý kudrnatý, modrooký, arogantní idiot!

Dlouze jsem vydechl a zastavil se mezi třetím a čtvrtým patrem, abych znovu chytil dech. V tomhle měl pan Blbec možná trochu pravdu. Moje kondička stála za prd, možná jsem dokonce vlastně žádnou neměl. Jenže devět pater, zatraceně! Devět! Úzkostně jsem zakňoural a se svěšenou hlavou pokračoval dál do schodů, přičemž jsem se snažil přemluvit  můj žaludek, aby ignoroval tak moc intensivní pohyb. Pozvracet se na schodech by bylo trapné a k pláči. A taky by mi to dal jistě Troye moc hezky sežrat. Možná by mě vyhodil. Třeba rovnou z toho okna. To znělo jako plán, kdyby zvracení nebylo tak odporné.

Vylezl jsem do deváteho patra až po několika neskutečně dlouhých minutách, pravděpodobně totálně rudý a bláznivě ufuněný. Zastavil jsem se přede dveřmi a jen zběsile dýchal. Jestli takhle vpadnu dovnitř, tak si mě Troye vychutná, i kdyby měl tu nejlepší náladu vůbec. Přímo se mu to nabízelo. Krátce jsem zavřel oči, vydechl veškerý vzdechu z plic a v tichosti zadoufal, že dnešek bude už jen lepší. Naposledy jsem se pořádně nadechl, oběma dlaněmi strčil do dveří a vešel nejistě dovnitř. Musel jsem přivřít oči pod dalším přívalem ostrého světla, takže pokud jsem nebyl jasný do té doby, teď už stoprocentně ano. Hloupá obrovská okna. Hloupý, arogantní šéf. Zase tak povýšenecky usazený na své židli. Chtěl jsem ho praštit už jen při pohledu na něj.

„Dobré ráno," zabroukal mým směrem a projel celé mé tělo kritickým pohledem, snad ještě horším než včera. Trefil jsem to. Výjimečný čtvrtek.

„Dobré," vydechl jsem tiše a nejistě přešlápl z nohy na nohu a snažil přemluvit sám sebe, a abych se pohnul dopředu. Nikdy předtím jsem z něj necítil takovou nejistotu. Možná proto, že teď jsem mohl mít průšvih. Letěl bych, kdyby mě nechal si dýchnout. A já se najednou tolik bál, že ho napadne.

„V pořádku?" zamračil se a sundal nohy ze stolu, zatímco si mě vyčítavě prohlížel. Přál jsem si propadnout se do země. Nebo možná kdybych se hodně rozeběhl a proskočil tím oknem za ním.  Jenže ještě víc než tím, že na mě tak zíral, jsem byl zaskočený zájmem. Nezajímal se. Nikdy. Už vůbec ne o mě.

„Jen těžká noc," přikývl jsem, když se mi podařilo se z toho šoku probrat a konečně udělal krátký krok dopředu. Nechtěl jsem s ním nic víc probírat. Zaprvé nebylo proč a zadruhé ten zájem jen jistě předstíral. Možná to chtěl jen časem použít proti mně. Jo. To by sedělo. Kousl jsem se do rtu, zahanbeně sklopil hlavu a rychle zmizel k sobě do kanceláře. Jen se schovat a zbytek dne nevylézt. Dokonalé. Až moc. Zapadl jsem na svou židli, rychle skopl boty dolů a hlavu položil na pracovní stůl. Vsadil jsem na to, že si prostě nevšimne, když si trochu zdřímnu.

Zmýlil jsem se. Tolik moc. Hodiny ukazovaly půl dvanácté, když jsem se vymrštil pod jeho hrubým hlasem zpět do sedu a snažil se co nejrychleji rozkoukat. Načapal mě, jak spím v pracovní době. Zabije mě. Při nejmenším. Nebo vyhodí. Což by možná bylo ještě horší.

„Možná by bylo lepší vzít si dovolenou, než spát v práci, nemyslíte?" zvedl zvědavě obočí a opřel se drze o futra, čímž mi chtěl nejspíš naznačit, že čeká na mou odpověď. Proč prostě nemohl chápat, že každý má občas zlý den?

„Omlouvám se," prohodil se a vyhýbal se očnímu kontaktu, až moc zahanbený vlastním chováním.

„Je to Vaše vizitka, ne moje," pokrčil prostě rameny a napřímil se. „Každopádně, máte dole návštěvu," oznámil mi s naprostým nezájem.

Andy.

Určitě to byl on.

Úplně jsem ho tam viděl. Tak barvitě. Se žlutým tulipánem v ruce.

„Smím?" zvedl jsem ke svému šéfovi konečně oči a pokusil se působit co nejzoufaleji. Možná jsem se ani nemusel snažit.

„Jste jak malé dítě, Connore," pokroutil hlavou. „S vlastní obědovou pauzou si naložte, jak chcete. Ale až se vrátíte, tak Vás chci vidět normálně pracovat," zamručel a vypadl ze dveří. Úlevně jsem vydechl, rychle se obul a hnal se zpět ke schodišti. Teď mi bylo jedno, jestli ty schody budu muset šlapat znova. Za Andyho cokoliv. Za jeho objetí a milá slova. Tak moc jsem to potřeboval.

Seskákal jsem všechny ty schody, aniž bych si vůbec jednou vzpomněl na bolest hlavy nebo nespokojený žaludek. S úsměvem jsem vzal za kliku a rozhlížel se dole po hale.

Můj pohled padl na osobu za prosklenými dveřmi.

Jenže k mému překvapení na mě nečekal Andy, ale Harry.

A já měl pocit, že Tylera praštím po hlavě hned první věcí, která mi přijde pod ruku.