Drknul jsem hlavou do dveří a znovu se pořádně nedechl, než jsem se odvážil vejít dovnitř. Bude to jen jeho chyba, pokud tohle neklapne. Neměl říkat cokoli. Slabě jsem se ošil a neodvažoval se odlepit pohled od podlahy. Miloval jsem ponížení, takže to svým způsobem bylo něco, co si moje zvrácená duše užívala, jen jsem se vážně bál, že Pána znechutím a nebude se mnou už nic chtít dělat. Na druhou stranu, tohle přeci nebyl až takový extrém. Vlastně jsem v to spíš doufal. Vešel jsem pomalinku do herny a užíval si, co nerovná podlaha dělala s mými koleny. Tenkrát jsem to odhadl správně, tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Natiskl jsem se bokem k jedné z komod a snažil se působit co nejvíc uvolněně. Když kočka, tak se vším všudy. Chtěl jsem, aby se Pán taky zapojil. Navíc to byl skvělý způsob jak zjistit, jestli chce tuhle hru vůbec hrát. Cítil jsem, jak intenzivně na mě zírá, ale zatím vůbec nic neříkal. To ticho bylo šílený, ale zároveň dokonalý. Jen znásobovalo ten božský pocit v mém žaludku. Snažil jsem se udržet si v hlavě představu kočky a dávat si pozor na každý další pohyb, který jsem plánoval udělat. Chtěl jsem, abych působil věruhodně. Navíc mi to pomáhalo se uklidnit a s každým dalším krokem bylo o moc lehčí se do té role vžít. Dokonce jsem dokázal zůstat naprosto klidný, i když už byl Pán jen kroků ode mě.

„Ignoruješ mě schválně, zvířátko?" zamručel se zájmem a zastavil se až přímo u mě, zvedaje mě do náruče. Nečekal jsem to, ale zvládnul jsem zůstat potichu. Slabě jsem se pousmál a víc se k němu přitulil. Neměl jsem v plánu s ním teď mluvit a doufal jsem, že to po mně nebude vyžadovat. Všechno by to zkazilo. Kočky přece taky nemluvily, to dá rozum.

Rozhlédl jsem se kolem až ve chvíli, kdy mě Pán položil na záda na postel. Nechápal jsem, jak jsem si mohl nevšimnout černých hořících svíček a v tu chvíli mě popravdě slušně rozházely, i když jsem si je opravdu přál vyzkoušet znovu a tentokrát správně.

„Tak jo, povím ti, jak tohle uděláme," zamručel tiše a natáhl se pro malou krabičku plnou kolíčků. Šílel jsem zvědavostí. A taky strachy. „Začal si s tím sám, takže žádná slova kromě barev, okay?" zabroukal nadšeně a postupně mi připevňoval kolíčky k prstům. Nezajímal jsem se proč. Teď jsem se soustředil jen na to, jak u toho vypadal. Působil krásně. Možná šťastně.

„Connore," zamračil se a vážně se na mě zadíval. „Okay?" zopakoval a lehce povytáhl obočí. Zkoušel mě, zmetek. Slabě jsem se zavrtěl, zavřel oči a pořádně se nadechl. Potřeboval jsem více času na to, abych se vážně dostal do téhle role, ale i tak jsem tichounce zamňoukal. Musel jsem mu dát vědět, že je to dobrý.

„Lepší," přikývl, připevnil poslední kolíček na prsty u rukou a přesunul se k mým nohám. „Chci tě naprosto nehybného a tohle nám pomůže. Není to nic, co by tě mohlo udržet, takže není třeba panikařit. Na druhou stranu budu až moc dobře vědět, kdy ti sesekat zadek," uculil se a jednou rukou chytl mé chodidlo, aby mohl na prsty přidělat ostatní kolíčky. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli třeba nemá fetiš na nohy, jelikož si jich všímal až podezřele často. Zatím to ale naštěstí nebylo nic, co by mi vadilo. Bylo to jen zatraceně nepříjemný, což byl jistě účel. Zvědavě jsem naklonil hlavu a sledoval ho, jak váže ke kolíčkům slabounký provázek, který pak poctivě přivazoval ke konstrukci postele. Znovu jsem zavřel oči a nahnal do plic co největší množství vzduchu. Začínal jsem pochybovat o tom, že se u něčeho takového dokážu ovládat. Připadalo mi to neskutečně rajcovní. Přál jsem si najít nějakou tabletku, která by byla přesným opakem viagry. Kolíčky samy o sobě nezpůsobovaly zatím nijak velkou bolest, ale ta představa, jak rychle se strhnou s prvním pohybem z mých prstů, ta mě dělala nepříčetným. Troye to měl opět dokonale vymyšlené. Nechápal jsem, jak tohle mohl zvládnout. Byl jsem si jistý, že kdybych se dostal do rukou jinému dominantovi, tak by mu došly nápady hned po prvním výprasku. Troye byl hračička, což jsem vážně obdivoval. Ani já sám nevěděl, co bych se sebou měl pořád dělat. Hry bez sexu, to bylo přece jen opravdu velké omezení.

„V pohodě, kotě?" promluvil tiše a prsty přejel letmo po mém hrudníku. Lehce jsem ucuknul a s dalším zamňoukáním otevřel oči. Mňoukat už vlastně nebyl takový problém, šlo to téměř samo a já se začínal bát, že na něj budu mňoukat už pořád. V kanceláři by to bylo vtipný. Bože. Musel jsem se zasmát. Co by na tohle asi řekl Aaron? Ten by rovnou volal rychlou, určitě ano. „Teď buď hodný zvířátko a nehýbej se, dobře? Pracuj sám se sebou. Vím, že tohle pro tebe nebude nejmenší problém. Nevím, zda máš se svíčkami zkušenosti, ale tenhle vosk pálí o dost déle, než ten v běžných svíčkách. Ani se nepohneš, rozumíš?" zamručel a já znovu zamňoukal, za což jsem si vysloužil slabé poplácání po tváři. Zvláštní způsob pochvaly, ale nestěžoval jsem si. Zajímalo mě, jestli to byla ta kočka, která ho tolik obměkčila, jelikož se choval až nezvykle mile. Tady dole se moc často neusmíval, teď se naopak téměř netvářil vážně. Trochu jsem doufal, že příště dostanu toho drsnějšího Pána zase zpátky.

Myšlenky na zamračeného Troye zmizely hned, co nechal vosk poprvé stéct na moje tělo. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že bude jemný. Nezačal zlehka. Vzal hned dvě svíčky a dal si moc dobrý pozor na to, aby se vosk dostal přesně na mé bradavky. Dokázal jsem si sice nepohnout, ale byl jsem si jistý, že hlasitější zvuk ze mě zatím ještě nedostal. Tohle bylo něco šílenýho a zatraceně – měl pravdu, tahle bolest trvala opravdu dlouho. Chtěl jsem zatnout pěsti, ale bylo mi jasné, že hned v tu chvíli bych přišel o všech deset kolíčků. Snažil jsem se místo toho soustředit na dýchání, ale ani to už nepomohlo. Tohle jsem miloval. Bláznivě moc. Celou tu kombinaci ponížení, toho, že musím kontrolovat sám sebe a hlavně tý bláznivý bolesti. Slabě jsem zavrtěl hlavou a pořádně se nadechl nosem. Nenáviděl jsem vlastní tělo, přál jsem si, aby mě tohle nevzrušovalo. Abych si tu bolest mohl jen v klidu užít. Pán ale ani na malý moment nespustil pohled z mých očí a jen nalíval další a další vosk na další plochu mého hrudníků. Různě vosk vrstvil, ale dával si pozor na to, aby pořád někde pálil. Vzpomněl jsem si na to, jak mluvil o svazování a o tom, jak bych měl všechno o moc lehčí. Musel jsem uznat, že měl pravdu, protože kdybych byl teď svázaný, tak bych mohl bojovat s provazy a alespoň malinko tak upustit páru. Takhle jsem musel všechnu energii soustředit jen na sebe a na to, abych neucuknul nebo nesevřel pěsti. Bylo to o dost těžší, než jsem si vůbec myslel.

„Černá na tvém těle vypadá tolik dobře, Connore," zavrněl potěšeně a odložil obě svíčky na komodu vedle postele. Z mých úst už nevycházelo melodické mňoukání, šlo spíš o divné chrčení spojené se splašeným dýcháním. Dostal mě tím na moc krásné místo a já měl pocit, že mu za tohle zulíbám nohy. Otočil jsem k němu hlavu a zíral na to ostnaté kolečko, které by každá vanilka jednoduše zařadila do kuchyně. Tenhle předmět mi vždycky vnutil úsměv na rty, ale teď to nezabralo. Byl jsem uvrtaný někde v mé hlavě, naprosto mimo ze všech těch pocitů. Snažil jsem se připravit na jiný typ bolesti, který mi tím předmětem plánoval Pán způsobovat. Co mi ale nedošlo, bylo to, že mě nejdříve musel zbavit většiny vosku. Hlasitě jsem zaskučel bolestí a pokrčil prsty u nohou, zatímco Troye sloupával zatvrdlý vosk z mých citlivých bradavek. Měl jsem pocit, že mě to zabije, jak intenzivní to bylo.

„Každý prstík deset ran. Spočítej si to, kotě," pousmál se a dal mi několik vteřin na to, abych se zase uklidnil. Chtěl jsem mu za ně děkovat, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že teď se nemluví. Jen jsem ochraptěle zamňoukal a pomalu vydechl. Chyběly na všech pěti prstech pravé nohy a já si v tu chvíli nebyl jistý, jestli po téhle scéně ještě nějaký výprask zvládnu. Věřil jsem Pánovi, věděl, kolik toho zvládnu, ale o sobě jsem v tu chvíli pochyboval opravdu hodně. Moje tělo se už celé slabě třáslo ještě dřív, než se železným hrotem dotknul tolik citlivé kůže. Nepamatoval jsem si, kdy jsem začal zoufale popotahovat ani to, kdy mě všechny ty věci začaly odnášet tak zatraceně daleko. Vnímal jsem jen to, jak jiný všechno najednou bylo. Nedokázal jsem vnímat žádné zvuky, jen ticho, krásně uklidňující ticho a lehkost naprosto všeho. Vždycky jsem si myslel, že člověk prostě vypne, omdlí, ale tohle bylo jiné. Vnímal jsem, jen na jiném místě.

Na tenhle pocit jsem nehodlal nikdy zapomenout. Bylo to definitivně to nejlepší, co moje subčí dušička zažila.