Aaron strávil u mého počítače většinu pracovaní doby a já měl pocit, že mi prdne hlava ještě dřív, než to celé stihne skončit. Myslel jsem, že to přede dveřmi mu stačilo k tomu, aby dal pokoj, ale opak byl pravdou. Ten kluk nezavřel pusu. Ani na chvíli. Proklínal jsem Troye za to, že ani po jenom z nich nic nechtěl. Adam – ten druhý kluk ale jen zaujatě seděl u svého notebooku a zíral na nějaký zápas. Život byl nefér a moje hlava se pomalu tříštila na tisíce kousků. Zajímalo ho vůbec, že mě nezajímá, jak božská je černá díra? Pošuk.

Když jsme se konečně s Troyem dostali k autu, tak jsem si zalezl rovnou na zadní sedačky a natáhl se tak moc, jak jen to šlo. Potřeboval jsem zavřít oči a na chvíli vydechnout. Těšil jsem se na to, až mě vezme do herny. Až bude zase všechno dobrý. Nebyl jsem si ale moc jistý, jestli se vůbec téhle bolesti hlavy stihnu zbavit do konce týdne, natož do chvíle, než dojedeme domů. Normálně bych za to obviňoval kocovinu z předešlého dne, ale teď za to rozhodně mohl kluk s divným jménem, otravným úsměvem a ještě otravnějšími příběhy.

„Umíráš na společenskou interakci?" zasmál se Troye po chvíli, co ani jeden z nás nepromluvil. V duchu jsem mu děkoval za to, s jakou elegancí řídil a zároveň se snažil z hlavy vyhnat Tear in my heart od Twenty one pilots.*

„Věděl jsi to," zamručel jsem ublíženě a otočil se tak, abych viděl jeho pohled ve zpětném zrcátku.

„Jo," pokýval s oprsklým úsměvem hlavou. „Na mou obranu, ten kluk fakt bezvadně píše. Musel jsem ho přijmout."

„Jsi bastard," zahučel jsem.

„Protože jsem přijal člověka, který dobře píše?"

„Ne," protočil jsem oči a pomalu se vyhrabal do sedu. „Hodil jsi mi ho schválně na krk. Je otravnej."

„Všiml jsem si," zabroukal tiše a odbočil z dálnice. „Jistě ti pak dá pokoj, až začne psát. Nedám mu nic zadarmo. Slibuju."

„Takže chceš říct, že už mě nebudeš opruzovat za každou blbost?" uchechtl jsem se a zíral z okýnka. Už jen kousek.

„Connore," zamručel a přeřadil. Jeho hlas zvážněl, ale jeho oči byly pořád plné nadšení. Věděl jsem, že se nezlobí.

„Kafe ti stejně budu radši nosit sám. Tenhle divnokluk ani kafe nepije. Bůh ví, co by ti na ten stůl přinesl," odfrkl jsem si a pohrával si s mobilem v ruce. Začínalo to celé odeznívat. Božský.

„Jistě něco hroznýho. Třeba kafe oslazený deseti cukry," zasmál se tak hlasitě, až mě znovu píchlo ve spáncích.

„Hej, nesladím tolik," zamračil jsem se dotčeně a probodl ho skrz zpětné zrcátko pohledem. „Byl jsem z něj nervózní. Nemůžu za to," zahučel jsem otráveně a vylezl z auta hned, jak zastavil. Ten vzduch kolem byl boží. Možná tohle místo bylo to, co jsem na našem vztahu milovat nejvíc. Byl tu klid, krásná příroda a všechno tak moc pěkně vonělo.

„Tak nervózní," pokýval hlavou a zamknul za námi auto. „Kolik času potřebuješ?"

„Žádný. Chci do herny hned," vyhrkl jsem prudce a zíral si na špičky bot. Možná jsem mohl reagovat o trochu klidněji. Nemusel vědět, že jsem celý den nemyslel na nic jiného, než na to, až dostanu obojek. Můj vlastní obojek. Od mého Pána. Pořád to pro mě bylo dost nepředstavitelný. Andy si na ně nepotrpěl, jelikož vždycky říkal, že v nich vypadám jako zamindrákovej puberťák a Harry zase odmítal dávat obojky někomu, kdo mu nepatřil. Dávalo to smysl a bylo to správný, ale stejně mě to vždycky rozčilovalo. A teď jsem měl jeden konečně dostat. Navíc od někoho, kdo se mnou měl trpělivost. Moje srdce už nemohlo skotačit šťastněji, tím jsem si byl jistý.

„Neodpustím ti jedinou chybičku," zavrněl a odemknul dveře do domu. „Švihej. Jestli nebudeš připravený, až dojdu dolů, tak si mě nepřej," mrkl na mě a začal si zouvat boty.

Nečekal jsem ani vteřinu. Popravdě jsem blahopřál sám sobě, že jsem si při běhu ze schodů nezlomil jedinou končetinu. Rychle jsem se vysvlékl a zarazil se u boxerek. Byl už ten správný čas? Chtěl mi dát obojek, takže možná byl. Nervózně jsem se ošil a zaskučel, když nahoře vrzly dveře. Neměl jsem už víc času na přemýšlení. Kousl jsem se do rtu a nechal je na sobě. Možná příště.

Došel jsem do středu herny a opatrně si kleknul. Bylo obdivuhodné, že jsem si v tu chvíli ještě stihl uvědomit, jak vlastně vypadala má kolena. Neudržel bych se potichu, kdybych na ně teď tvrdě dopadl. Sepjal jsem pevně ruce za zády a pomalu vydechl. Snažil jsem se soustředit. Cítil jsem, že tohle zase potřebujeme oba dva a ten pocit mě neskutečně poháněl dopředu.

Troye vešel do herny jen chvíli po tom, co jsem se pořádně narovnal. Doufal jsem, že neviděl to, jak se nepohodlně vrtím. Přál jsem si teď udělat všechno správně, už jen proto, abych si ten obojek vážně zasloužil. Zvláštní, co slíbený pruh kůže dokáže s lidskou myslí. Šťastně jsem se pousmál a rychle se kousnul do tváře, abych s tím přestal. Na tomhle místě bych se jistě neměl jen tak usmívat.

„Líbí se mi, jak rychle se učíš," poznamenal tiše, ale stejně si neodpustil šťouchnutí prstem do mých zad, abych se víc narovnal.

„Děkuju, Pane," zavrněl jsem a zvedl hlavu hned, co se objevil v mém zorném poli. Byl bosý, pořád v oblečení, které měl v kanceláři, ale košili měl teď zapnutou sotva na tři knoflíčky. Užíval jsem si ten pohled, možná až nestydatě moc.

„Nejdříve k tvému trestu," mlaskl a došel ke kleci s rákoskami, které po poslední scéně zůstaly na stejném místně. Chvíli jen zíral na ratanovou rákosku, která už teď byla na dvě části, a pak ji zvedl spolu s další, která byla prozatím nedotčená.

Zavřel jsem oči a slabě sebou cuknul, když se místností ozvalo hlasité křupnutí způsobené tím, jak si tu druhou zlomil o koleno. Rychle jsem zamrkal a znovu se na něj zadíval. Snažil jsem se z jeho tváře vyčíst, co má v plánu, ale stejně jako vždycky se tvářil neutrálně. Sledoval jsem každičký jeho krok. I to, jak z úzké komody bere čtyři průhledné gumičky.

„Jsou pořád dost citlivé, že ano?" zavrněl tiše a mířil pomalu zpátky ke mně. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, aby mi secvaklo, o čem mluví. Nebylo to zase tak dlouho, co tu trápil mé bradavky svorkami a magnetky. Nad tou vzpomínkou se mi příjemně sevřel žaludek, až jsem musel na chvíli zadržet dech, abych se vzpamatoval.

„Ano, Pane. To jsou," přitakal jsem rychle a visel na něm pohledem. Sledoval jsem, jak si prsty pohrává s maličkými gumičkami, které by pravděpodobně praskly dříve, než by si díky nim někdo uvázal culík. Vzpomněl jsem si na Harryho a chvíle, kdy nosíval do herny vlasy v culíku. Zamračil jsem se sám nad sebou a lehce zatřepal hlavou. Přece tady a teď nebudu myslet na Harryho. V herně s mým Pánem. Zlobil jsem se sám na sebe.

„Výborně. To se nám hodí," zamručel tiše a přidřepnul si ke mně, zatímco dával dva kusy zlomené rákosky k sobě, na jenom konci je spojuje gumičkou. Těžce jsem polkl, když mi to celé konečně došlo. Nic takového jsem zatím nezkusil, jen obyčejné svorky nebo kolíčky, které byly vlastně takový milý med, pokud na bradavkách nezůstávaly příliš dlouho.

„Pane," ošil jsem se nervózně a pořádně se nadechl nosem, když dva rozbité kusy rákosky začal pomocí druhé gumičky připevňovat k mé bradavce.

„Barvy, Connore," napomenul mě ostře a přisunul gumičky tak blízko k sobě, jak jen to šlo. Kousnul jsem se silně do jazyka, abych vydržel potichu. Malinké stroupky, které se na tak citlivém místě stihly utvořit, zase popraskaly a to celou tu bolest ještě prohloubilo. Musel jsem zaklonit hlavu rychle nahnat nový vzduch do plic, za což jsem si vysloužil švihnutí zbývajícími dvěma kusy přes paži.

„Kam se máš koukat?" napomenul mě ostře a tahem za bradu mě donutil podívat se zpátky do jeho obličeje.

„Omlouvám se," vydechl jsem prudce a snažil se rozmrkat slzy, které se tvořily v mých očích. Nebylo to natolik zlý, abych musel brečet, ale v tu chvíli to bylo hodně intenzivní a ty protivky se tam nahnaly tak rychle, aniž bych to vůbec stihl zarazit.

„Jednu už máš za sebou," prohodil nadšeně a olízl si rty. „Můžeme pokračovat?" ujistil se se zájmem. Musel jsem se pousmát. I když býval tady dole poměrně ostrý, tak se pořád staral.

„Ano, Pane. Můžeme," přikývl jsem rychle a znovu se pořádně nadechl. Musel jsem se soustředit. Ta bolest nebyla nakonec ani tak hrozná.

Při připevňování druhé rákosky jsem z jeho očí neuhnul ani na chvíli. Našel jsem si jeden stálý bod uprostřed té modré barvy a soustředil se jen na něj. Pomáhalo to. A v tu chvíli, kdy svou práci dokončil, jsem se naopak mohl zase soustředit jen na tu bolest, která už splňovala svůj účel. Takhle jsem to měl rád.

„Výborně," pochválil si sám svou práci a odstoupil ode mě pár kroků. „Vážně mě mrzí, že si tě nesmím fotit. Vypadáš božsky," zabroukal tiše a ukazováčkem si párkrát zamyšleně přejel po spodním rtu.

„Červená, Pane," zavrtěl jsem rychle hlavou a těžce polkl. Ne. Tohle už nikdy.

„Neboj," vydechl tiše, a když procházel kolem mě, tak mi při té příležitosti prohrábl vlasy. Líbilo se mi, jak se mě snažil letmými doteky uklidňovat. Fungovalo to a já byl v tu chvíli šťastný jako blecha. Pán byl někde za mnou a přehraboval se v dalším šuplíku. To napětí mě zaměstnávalo natolik, že už jsem dávno zapomněl na jeho narážku na focení. „Otevři pusu," pobídl mě po chvíli a já ani nepřemýšlel nad tím, jestli to udělat. Automaticky jsem pootevřel rty a zvědavě zvedl oči, abych zjistil, co si přichystal. Kus gumy se mi ocitl v puse dřív, než jsem ten předmět stihl vyhodnotit. Roubík s širokým koženým pásem a očkem uprostřed. Rychle jsem zamrkal a schoval jazyk tak, abych se toho materiálu nemusel dotýkat. Neměl jsem ho rád. Guma chutnala odporně. Rozhodně ale lepší než kus plastu. Po tomhle alespoň tolik nebolely koutky.

„Zvedni ruce, kdyby cokoliv, ano? Pro teď to bude naše stopka," zavrněl, vrátil se přede mě a vzal mou tvář do dlaní. „Zvedni se," pobídl mě hrubě. Byl jsem rád, že ruce nechal stále na mé tváři, protože i když mi nedodaly zase tolik stability, tak to bylo rozhodně lepší, než nic. A já pořád nebyl moc dobrý ve vstávání s rukama za zády.

Zvědavě jsem ho pozoroval a snažil se dýchat v klidu. Věděl jsem, že neudělá nic, co by tohle celé mohlo pokazit. Navíc jsem měl pořád volné ruce i nohy. Bylo to v pohodě. Stejně jsem byl ale napjatý z toho, co měl v plánu. Nikdy jsem nevěděl, co od něj čekat. Pán se po chvíli vytáhl na špičky a natáhl ruce, snažíce se na něco dosáhnout. Zvedl jsem hlavu a tiše zamručel, když jsem zahlédl karabinu na tenkém řetězu. Teď už jsem chápal, proč předtím chtěl, abych klečel na tomhle místě. Nerozuměl jsem ale tomu, proč jsem si jí nikdy předtím nevšiml.

„Vlastně tě potřebuju přesně takhle," pousmál se nadšeně a přicvakl karabinu k očku v roubíku. „Buď hodný a nepůjdeš až na špičky," pousmál se a znovu zmizel za mě, kde nejspíš tahem za druhý konec řetězu docílil toho, že se úplně natáhl. Byl jsem mu za to vděčný. Stát na špičkách a držet ruce za zády tak, aby byl spokojený, by nebylo zrovna lehké.

Nechal mě tam takhle stát poměrně dlouhou dobu, než se znovu ozval zvuk otevírajícího se šuplíku. Myslím, že pokoušel mou trpělivost. A taky mu nikdy nepřiznám, že už chyběl vážně jen kousíček k tomu, abych se po něm otočil. Byl jsem nedočkavý. A hlavně – pořád jsem neměl svůj obojek.

„Nemám prázdný výprasky moc rád, ale na druhou stranu mám pocit, že ho po dnešku opravdu potřebuješ," zabroukal energeticky a znovu se objevil přede mnou. Tentokrát jsem se musel vážně vytáhnout na špičky, abych mohl trochu narovnat hlavu a viděl na něj. Měl v ruce devítiocasou kočku z černé kůže. Ten předmět jsem znal jen od vidění a jen z té představy, co udělá s mým tělem, mi přejel mráz po zádech. Maličko jsem se bál, nebyl jsem si jistý, jestli opravdu ustojím tolik bolesti, ale pořád převládala spíš zvědavost a nadšení. „Packy za hlavu. Přes prsty dostat nechceš," pokračoval dál a já se musel držet, abych nad ním neprotočil oči. Doopravdy s jeho vážností teď použil slovo packy? Blázen.

Dal jsem ruce tak, jak po mě chtěl a držel je poslušně na zátylku u znovu zakloněné hlavy. Byl jsem napjatý, plný očekávání. Věděl jsem, že ta věcička bude o moc přísnější, než důtky. Na druhou stranu jsem si nepamatoval, kdy by mi důtky opravdu ublížily. Pomalu jsem vydechl a pořádně chytl balanc. Potřeboval jsem se pořádně soustředit. Odnést si z toho jen to nejlepší. Tohle Pán dělal jen pro moje potěšení, ne pro to jeho, za což jsem mu byl neskonale vděčný.

I přes všechnu mou vděčnost jsem ale zvládl i přes roubík hlasitě zaječet, když se ta věc poprvé dotknula mých zad. Pán mě nešetřil. Věděl, že o nic takového nestojím. I tak pro mě ale bylo o moc složitější si tuhle bolest skládat v hlavě tak, abych si ji dokázal užívat. Bradavky byly v tu chvíli něco, co jsem vůbec nevnímal. Cítil jsem střapce kožené hračky na různých místech mých zad a bláznivé šílel po další ráně, s kterou jsem vždy na chvíli doufal, že byla poslední. Byl to bláznivý kolotoč přání, který se nakonec ztratil v tom, jak intenzivně Pán rány střídal. Byl jsem si jistý, že nepůjde do krve, ale kdybychom tohle předtím neřešili, tak bych si byl jistý, že jistá místa už krvácela. Pot, který mi stékal po zádech, štípal v každičkém šrámu. Musel jsem mrkat častěji, než by bylo normálně potřeba. Bylo by tolik dokonalé nechat se tím unést úplně. Ten řetěz by mě určitě udržel, o tom jsem nepochyboval. Nebyl jsem si ale jistý tím, že by si Pán něco takového přál. Zatím mě chtěl při hraní příčetného a já nechtěl odpadnout hned, co mi nabídl něco tolik silného. Zvedl jsem rozklepané ruce na chvíli do vzduchu a držel je tam sotva pár vteřin, než jsem je spustil podél těla.

Troye přestal hned. Možná na ten signál čekal, přál si ho, ale na tom nezáleželo. Já byl v tu chvíli šťastný. Celé mé tělo se třáslo v dokonalé euforii. Čekal jsem, že mě Pán teď pustí na zem, pomůže mi dát se zase do pořádku a zbaví rákosek na mých bradavkách.

Na něco jsem ale zapomněl.

Ucuknul jsem překvapením hned, co se dotknul studeným popruhem z kůže mého krku. V tu chvíli jsem opravdu plakal. Ne bolestí, ale štěstím.

*You fell asleep in my car I drove the whole time
But that's okay I'll just avoid the holes so you sleep fine
I'm driving here I sit
Cursing my government
For not using my taxes to fill holes with more cement