Jako první vstal od stolu Troye a vydal se k nim v poměrně svižném tempu. Já chtěl utíkat přesně na druhou stranu nebo ještě lépe skákat z okna. Dělal s nimi pohovor, takže věděl, kterého z nich jsem tu měl dnes mít na starost. Udělal to schválně? Věděl, že bych žárlil? Nebo by bylo moje žárlení oprávněný? Protože tohle štěně rozhodně bylo důvodem k žárlení. Nespokojeně jsem se ošil a šel se představit. Stáli tam jako dva největší joudové, menší schovaný za tím usměvavým Krasoněm. Vlastně jsem moc nechápal, jak to udělali, aby přišli oba ve stejný čas, ale nehodlal jsem se tím trápit. Mým úkolem teď bylo držet štěně od Troye, a jestli tu spolu někdy zůstanou sami, tak si definitivně balím a vracím se zpět k Harrymu. Bože, co jsem to dělal se svým životem. Byl to nesmysl. Troye o tohle štěně nejspíš nestál a bylo velice nepravděpodobný, že by si ho vůbec mohl vzít do herny. I tak mě ale ten kluk znepokojoval. A ten úsměv byl na pár facek. Možná měl nějakou vrozenou vadu, protože to vypadalo, že se nikdy usmívat nepřestane.

„Connor," vydechl jsem co nejsebevědoměji a potřásl si s nimi rukou hned po tom, co je Troye přivítal. Chtěl jsem vrátit klíč od koupelny. Udělám si tam pelech a budu psát odtamtud. Geniální. Vlastně naopak. Můj Pán tu s nimi rozhodně nemůže být sám. Nemůže tu být sám s ním. „Ukážu ti, kde co je," zamrkal jsem směrem ke kudrnáčovi a zmizel s ním rychle z kanceláře. Potřeboval jsem ze sebe tohle nějak dostat. Stiskl jsem si prsty modřinu na zápěstí a pomalu vydechl. Jestli mi Troye večer nenařeže, tak se zhroutím. Definitivně.

„Jdeš mi ukazovat práci mimo kancelář?" zasmál se energeticky a neustále na mě zíral. Byl jsem z něj nervózní. Mohl sotva vyjít ze školy, neměl mě znervózňovat. Pěkně blbá konkurence.

„Kávovar. Bez kávy se tu pracovat nedá," zamumlal jsem a zahnul do kuchyňky. Budu teď ještě vůbec nosit kávu Troyeovi já? Povzdechl jsem si a jen nad sebou pokroutil hlavou. „Je fajn si koupit nějakou cestou, aby se člověk ráno nezdržoval a pak sem jen chodit doplňovat další dávky kofeinu," zasmál jsem se nejistě a ukazoval mu, kde jsou hrnečky a jak s tím kávovarem vůbec zacházet.

„Tím se nezatěžuj, já stejně kávu nepiju," mávnul rukou a rozhlížel se kolem.

„Tahle práce tě naučí. Troye umí být ohledně článků dost přísný," zabroukal jsem tiše a radši rovnou udělal kávu pro mě i mého Pána.

„Říkáme mu jménem?" povytáhl zvědavě obočí a zhoupnul se na patách. Měl tolik energie, aniž by si dal kávu? Frčel na něčem tvrdším? Možná jo. Tenhle kluk byl pochybná existence sám o sobě.

„Jo, všichni si tu říkáme jménem, jen mu prostě vykej," pokrčil jsem rameny a vzal oba hrnečky. „Otevři mi pak dveře," prohodil jsem tiše a vracel se pomalu zpátky.

„Nojo, tak vrátnýho jsem ale klidně mohl dělat na zajímavějším místě," zasmál se hlasitě a několika dlouhými kroky došel ke dveřím. Troye z něj vyroste. Jestli měl problém se mnou, tak tohle pako sršící energii ho bude vytáčet úplně.

„Vtipný," protočil jsem nad ním otráveně oči a otevřel si nakonec loktem. Co kdybych ho shodil ze schodů a řekl, že to byla nehoda? Bylo by to moc okatý? Pro Pána bych to udělal, protože tohle jeho psychický zdraví nemůže ustát.

„Počkej," vyhrkl rychle a odstrčil mě od dveří, div jsem díky němu nerozlil kafe z hrnečků. „Můžu pomoct," šeptl a zatvářil se důležitě. Takže se uměl neusmívat. Dobré vědět.

„Stačí, když otevřeš ty dveře, vážně," prohodil jsem rezignovaně. Otravný.

„To nemyslím," zavrtěl rychle hlavou a pevně chytl kliku, aniž by ji stiskl. „Já vím, že jsme se potkali asi tak před deseti minutama, ale jsou lidi, co ti zajistí bydlení, než se to vyřeší," prohodil tiše, aniž by se vůbec pohnul.

„Co to sakra meleš?" zamračil jsem se uraženě a jen na něj zíral. Byl vyšší, takže jsem musel o kus zvednout hlavu, abych mu vůbec viděl do očí. Nechtěl jsem ho tu. Ani maličko.

„Domácí násilí není zase tak neobvyklý, jak si myslíš. A vážně to má řešení, můžu pomoct," zamrkal a kliku stiskl ještě pevněji, až jeho klouby zbělaly.

Na chvíli jsem se zadíval na modřinu na mém zápěstí a pak pokračoval pohledem dál. Moje kamarádky. A on si myslel, že mě doma někdo utlačuje. Chudáček, kdyby jen tušil, jakých věcí je náš šéf schopný. Rozesmál jsem se. Hlasitě a upřímně.

„Neser se do cizích věcí, okay?" zamručel jsem a slabě do něj drknul, aby mi uhnul z cesty. Co se vůbec staral. Nebyla to jeho věc. Byl jsem cizí. Bože.

Sklapnul. Jen překvapeně koukal a pak konečně otevřel dveře. Vklouznul jsem dovnitř a položil první hrneček na Troyeův stůl, míříce pak ke stolu u okna. Jen dneska. Všechno mu ukážu a pak si můžeme hledět každý svého. Vlastně mě to trochu uklidnilo. Jistě neměl o našem dokonalém světě nejmenší ponětí, takže pro mě přestával být nebezpečný. Přitáhl jsem si k jeho místu svojí dokonalou židli a odolával touze se na ní otočit. Troye zatím něco důrazně vysvětlovat tomu druhému a neznělo to, že by z toho byl o moc nadšenější.

„Tak jo," nadechl jsem se a podal mu nejdůležitější papíry. „Tady podle toho se přihlásíš, změň si pak heslo. Měl bys tu mít všechno potřebné, na nic jsem snad nezapomněl. Naše tiskárna je ta s pětkami na konci, ale to číslo máš radši napsaný tady," zabroukal jsem a ukázal na druhý papír s poznámkami.

„Můžu tu mít kytky?" zeptal se nadšeně a pořád koukal všude kolem jen ne tam, kam měl.

„Měj tu klidně křečka, když ti tu nepojde," pokrčil jsem rameny a přihlásil se za něj. „Tu tiskárnu stejně moc potřebovat nebudeš, ale kdyby náhodou. Všechnu práci nejdříve pošleš Troyeovi a pokud bude dobrý, vyřeší to už dál sám. Složku s maily přímo od něj máš tady, kontroluj je často, nerad čeká."

„Radio tu nehraje? Nebo něco? Je tu děsný ticho," povzdechl si a loktem se opřel o stůl. Zajímalo ho všechno, jen ne to důležité.

„Sluchátka, jestli chceš," pokrčil jsem rameny a zadíval se na něj. „Neměly by tě jako sportovního fandu zajímat spíš jiný věci, než kytky a hudba?" zamrkal jsem zvědavě a ošil se, když jsem cítil Pánův pohled v zádech. Věděl jsem, že na mě kouká. Už jen to, jak v ten moment na chvíli přestal mluvit. Neudělal jsem ale nic špatně, ne? Snažil jsem se být milý, i když bych toho kluka nejradši nakopal do koulí a vyhodil alespoň ze dveří.

„Oh, ne, bože," zasmál se a zavrtěl hlavou. „Zajímám se o záhady. To lidi baví. Při pohovoru jsme se shodli, že by to mohla být pěkná změna a na sportovní články stejně postačí jeden člověk," usmál se nadšeně a vybíral si zaujatě tapetu plochy, než si drze stáhnul nějaký obrázek vesmíru a se spokojeným úsměvem si ho nastavil přes celou obrazovku.

„Jasně, kdo se dnes zajímá o sport," zasmál jsem se nervózně. „To nejdůležitější víš. Nějak se tu s tím seznam, Troye ti pak jistě nějakou práci zadá. Já jsem popřípadě hned támhle za dveřmi," prohodil jsem a rychle sunul svou židli zpátky k sobě. Byl jsem teď za ten kamrlík rád. Zdechnul bych, kdybych s ním měl teď být v jedné místnosti. Potřeboval jsem vydechnout. Uklidnit se. Dávalo to všechno smysl, o tomhle lidi jistě četli rádi. Jenže všechno uvnitř mě bilo na poplach. Byl dotěrný, zatraceně moc. Myslel jsem si, že mě odsud vyštípe Troye, ale teď jsem se spíš bál jeho. Jak dlouho mu bude s jeho otravnou zvědavostí trvat, než si něčeho všimne? Už žádný výprasky na gauči nebo nenápadná provokace a to jsme s tím vlastně ještě pořádně nezačali.

Zhroutil jsem se posmutněle do židle a vyhrabal z kapsy mobil. To včerejší nedorozumění mi najednou přišlo úplně absurdní. Našel jsem konverzaci s Pánem a rychle ji otevřel. Bylo to komický. Nikdy bych nevěřil, že na tomhle místě budu psát ze zoufalosti zrovna jemu.

Slib mi, že mě vezmeš do herny hned, co přijedeme domů.

Zíral jsem na ten mobil dobrou půl hodinu, než mi přišla odpověď. Věděl jsem, že mě neignoroval, jen se mi v tu chvíli nemohl věnovat, ale to mě vnitřně ničilo ještě víc. Chtěl jsem ho jen pro sebe, i když to bylo zatraceně špatně.

Neodepsal textem. Zvětšil jsem maličkou fotku a uculil se. Byl na ní úzký obojek a něm vyryté mé jméno. Zavřel jsem oči a natiskl si mobil k tělu. Udělalo mi to radost. Vůbec mě nenapadlo, že by něco takového chtěl, pořád jsem měl za to, že je dost brzo. Otevřel jsem oči až s dalším zavibrováním telefonu.

Navíc, jak se opovažuješ o tom pochybovat. Za tu rákosku mi ještě dlužíš, byla to má oblíbená. A až budeš pít, tak si zkus nepoprskat monitor. Tvou nechutně sladkou kávu mám na stole já ;)