Troye mě poslal do vany hned, co jsem se pořádně uklidnil. Nějakou dobu jsme jen oba seděli v tichosti v herně a užívali si té napjatosti mezi námi. Pro oba to byla nová zkušenost a ani jeden z nás nejspíš nečekal, že to vyjde tolik dobře. Nepochyboval jsem sice už o jeho plánování dole v herně, ale tohle byl přece jen pořádný risk. A on se toho nebál. Začínal jsem vážně přicházet na to, že by pro mě mohl být dobrý.

On.

Pro mě. Směšný.

Natáhl jsem si ve vaně nohy a nadšeně sledoval každičkou novou modřinu, která se objevila na mém těle. V herně to celé uteklo tolik rychle a mě ani nenapadlo, že by se vůbec nějaká mohla ukázat. Nejkrásnější zatím byla ta přímo pod kolenem, ale to možná jen proto, že to zatím byla jediná, na kterou jsem pořádně viděl. Zavřel jsem po chvíli oči a zaklonil hlavu. Tenhle pocit jsem zbožňoval a dal bych cokoliv za to, kdyby mohl trvat věky. Někde uvnitř se pořád pralo moje paličatý já, jelikož připustit si, kdo mě do takového stavu vlastně dostal bylo stále poměrně těžký. Bylo by to všechno o tolik jednodušší, kdybychom se zkrátka potkali někde jinde, než v práci. On by nebyl ten debilní šéf, já bych nebyl drzej podřízenej. Tím pádem bychom o sebe možná ani nezavadili pohledem. Bylo to celý postavený na hlavu.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul. Troyeovo neústupné klepání na dveře a lomcování za kliku mě ale probralo dost rychle na to, abych stihl vylézt z vany, omotat kolem sebe ručník a otevřít dveře dřív, než je stihl vyrazit. Byl jsem si jistý, že by toho byl v tu chvíli schopný.

„Síla zvyku," nakrčil jsem nos a uskočil rychle od dveří. „Vím o tom. Nechtěl jsem. Nerozčiluj se, dobře?" zamrkal jsem a tiskl si ručník hloupě k tělu. Když jsem ještě bydlel s Andym, tak jsem se zamykal vždycky, jelikož mi až moc rád lezl do koupelny. A proč toho nevyužít, když už jsme oba byli tak krásně nazí. Otřásl jsem se jen nad tou vzpomínkou. Hnusný. Moc hnusný.

„Večeře je hotová," oznámil tak chladně, jak jen dokázal a naklonil se dovnitř koupelny, aby vytáhl z dveří klíč. To bylo všechno. Pak beze slova zmizel.

Úzkostně jsem zakňoural a několikrát se pořádně nadechl, než jsem se vůbec odhodlal k tomu vypustit vanu, osušit se, naházet na sebe oblečení a jít dolů. Bylo by snesitelnější, kdyby začal křičet nebo mi v afektu vrazil pár facek. Pak by to bylo za námi a bylo by to zase dobrý. Takhle se jistě bude zlobit po zbytek večera a to pro mě zrovna ten den byla ta nejhorší můra.

„Neuvědomil jsem si to. Opravdu," pípl jsem tiše a postával hloupě mezi dveřmi do kuchyně. „Bylo to automatický," zamrkal jsem a snažil se vyhodnotit, jak moc zlý to je.

„Pojď se najíst," zavrtěl hlavou a posunul můj talíř blíž k židli, na kterou jsem si sedával. Tohle bylo přinejmenším v prdeli. Podělal jsem celej skvělej večer. Výborně, Connore.

„Nejdříve mě potrestej," prohodil jsem odhodlaně a docoural se k němu, abych si před něj mohl kleknout. Trest to vyřeší a bude to zase dobrý. Určitě ano.

„Nebudu tě trestat za to, že ses zamknul v koupelně," zasmál se hloupě, aniž by mi věnoval jediný pohled. „Pojď se najíst. Budeš to mít akorát tak studený."

Znovu jsem tiše zakňoural a kleknul si. Hodlal jsem si stát za svým. Tohle jsem pokazil. Navíc mě ničilo to, jak se mnou teď jednal. Jako bych byl k ničemu. Jenže já přeci takový nebyl. Udělal jsem mu radost, ještě před chvíli tam dole v herně. Udělal jsem tam radost nám oběma a teď tu zase bylo to neskutečně děsný ticho. Tlačil mě z toho žaludek a neměl jsem nejmenší pomyšlení na jídlo. Chtěl jsem to urovnat. Hned teď. Vlastně jsem ani nechápal proč. Možná jsem pořád zůstat uzamčený na tom pěkném místě v mé hlavě, protože jinak bych si jistě uvědomil, jak hloupě se v tu chvíli chovám.

„Zlobíš se. Musíš mě potrestat," zaskučel jsem a paličatě klečel u jeho nohou.

„Tak zaprvé!" zavrčel podřadně a mě v tu chvíli přejela husí kůže po celém těle. Tenhle tón jsem nesnášel. Vracel mě do jeho kanceláře. Tam, kde měl nohy nahoře a debilně se šklebil. „Nemusím vůbec nic, Connore. O tomhle už jsme spolu mluvili. V herně jsem tvůj Pán, dostaneš tam za každou chybičku ale ne v běžných chvílích a ještě za takovéhle kraviny, rozumíš?!" zaburácel naštvaně a chytl mě za vlasy tak, abych se na něj musel podívat. Měl jsem pocit, že se v ten moment sesypu jako domeček z karet. Bál jsem se ho. Napůl jako toho idiota, kvůli kterému jsem nemohl v noci spát a taky jako svého Pána, který ze mě teď musel být zklamaný.

„Ale," vykoktal jsem a uhýbal pohledem. Chtěl jsem utéct někam daleko a už se nikdy nevrátit. „Ty se zlobíš."

„Ano, Connore. Zlobím," přikývl a zlostně se díval do mého obličeje. „To se lidem stává, že se rozčílí, když je někdo neposlouchá. Takže se, prosím tě, zvedni a dej si tu večeři nebo mě z tebe trefí."

„Promiň," vydechl jsem a vyhrabal se na nohy hned, co se obě jeho ruce vrátily na stůl. Myslím, že mě nic nemohlo probrat rychleji. „Už se to nestane," ujistil jsem ho rychle a pustil se radši do jídla, i když jsem měl pocit, že se pozvracím, pokud vážně budu jíst. Všechno to bylo až moc na nic.

„Dobrou chuť," zamumlal neutrálně a přitáhl si k sobě tu zatracenou knihu.

Chtělo se mi plakat. Tolik moc.

Snědl jsem alespoň část své porce, poté po sobě uklidil nádobí a odplížil se nahoru. Spánek teď zněl jako moc dobrý nápad. Natáhl jsem si budík na ráno a celý se schoval pod deku. Byl jsem unavený a nešťastný. Vůbec mě to nemělo trápit. V herně jsme spolu fungovali a na tohle jistě taky rychle zapomene.

-

Ráno jsem se probral hned, co začal řvát budík. Vlastně jsem měl pocit, že jsem za celou noc pořádně neusnul. Pořád jsem nad tím musel přemýšlet. Dostal se mi pod kůži víc, než jsem vůbec kdy předpokládal. Vyhrabal jsem se líně z postele a rychle chmátnul po budíku, abych se zbavil toho otravného zvuku. Možná by bylo nejlepší sejít se s ním vždy jen na hraní u Harryho.

„Jsi idiot, Connore," zanadával jsem sám sobě a pomalu došel do koupelny. Tentokrát jsem nechal dveře otevřené úplně a začal si čistit zuby. Troye už byl podle hluku dole a připravoval snídani. Tolik se mi z těch schodů nechtělo. Bylo mi trapně. Andy alespoň vážně křičel, když bylo něco špatně. Troye dělal jen divný dusno, díky kterému jsem měl pocit, že se nebudu moct už znovu nadechnout.

Vyplivnul jsem pastu do umyvadla a opláchl si pořádně obličej. Musel jsem se tomu postavit čelem. Teď byla řada na mně, z čehož mi bylo zatraceně špatně. Bude mu stačit obyčejná omluva? Dokázal bych si nechat spráskat zadek, ale to Troye nechtěl. Ztrácel jsem se v tomhle vztahu, jestli se to tak dalo vůbec nazývat.

Pomalu jsem slezl ze schodů a silně se kousal do rtu. Byl jsem nervózní snad ještě víc, než když jsem poprvé přišel pozdě do práce.

„Dobré ráno," zkusil jsem to opatrně, ale moje tělo mě zradilo natolik, že ze mě vyšlo jen zničené zachraptění. Páni.

„Ahoj," zvedl ke mně se zájmem hlavu a napil se kávy. Nevypadal naštvaně. Vlastně naopak. Zmateně jsem poklepal hlavou a došel ke stolu. Snažil jsem se přijít na něco, co bych měl v takové chvíli říct, ale napadaly mě jen samé krávoviny. Váhavě jsem se pousmál a sednul si proti němu, snažíce se nějak vyhodnotit, co se vlastně děje. Byl jsem ztracenej. Úplně.

„V kanceláři ti mám pořád vykat, hádám?" prohodil jsem nakonec a zakousnul se do toustu. Přišlo mi lepší to nechat být a on taky nevypadal, že by se v tom chtěl dát šťourat.

„To by asi bylo vhodné," přikývl a založil si knížku. Vážně jsem nechápal, jak si mohl tak brzo ráno číst. Já byl rád, že moje oči byly schopný rozeznat hrneček od toustu. „Jen na tu tvou drzost zkus zapomenout. Budu od tebe dnes potřebovat pomoct. Dva nováčci najednou jsou dost a ty jsi tam přece jen o něco déle."

„S čím mám pomoct?" zamrkal jsem a trochu se narovnal. Byl jsem z toho nervózní. Tohle nebylo nic pro mě. Chtěl jsem si zalézt na svou točitou židli a myslet na včerejší scénu v herně. Měl jsem už modřinu i na zápěstí. Byla maličká, lehce do fialova, ale i tak mi přišla krásná. Neměl jsem v plánu brát si ten den dlouhý rukáv. Budu ji potřebovat na očích.

„Dostaneš jednoho z nich na starost, připravíš mu počítač, ukážeš, kde co je a tak. Jen takový ty základní věci." Zamručel tiše a ukousnul si mrkve. „Můžu se na tebe spolehnout?"

„No. Jo. Asi jo. Můžeš," pokýval jsem překvapeně hlavou a kousal se do rtu. Nebyl jsem si tím moc jistý. To jako bude s nějakým štěnětem celý den sám a já budu nějakýho fotbalovýho fanatika učit, jak se zachází s kávovarem? To nezvládnu.

„Asi?" povytáhl pobaveně obočí, „nemusíš to dělat, jestli nechceš."

„Jen si nejsem moc jistý, že jsem na to ten pravý, to je celé," pokrčil jsem rameny a zvedl se od stolu. Tenhle chlap mě jednou definitivně zabije.

-

Cesta autem probíhala v tichosti, které ale nebylo ani pro jednoho z nás nepříjemné. Troye byl až nezvykle moc uvolněný a kdyby mě pak nahoru do kanceláře nehnal po schodech, tak bych si i myslel, že ho zase někdo vyměnil. Tušil jsem, že to dělá z části pro mě, ale jinak jsem si byl jistý, že tím krmí jeho sadistickou část. Jen mi to teď už nepřišlo jako taková pakárna.

„Dobrý den," uculil jsem se hravě, vcházeje do kanceláře. Tohle vlastně nebylo špatný. Znělo to jako zábava. Troye chvíli jen civěl, než se pousmál a přikývl. Pořád jsme tu byli sami, nemusel jsem ho znovu zdravit, už vůbec ne takhle, ale já si chtěl tenhle den nějak zpestřit.

„Tak jo. Ten notebook támhle v rohu. Tady jsou přihlašovací údaje. Zkontroluj, jestli tam má všechno, co potřebuje. Nastav mu poštu," zamručel a podal mi papíry. „Zbytek podle toho, co ti bude připadat užitečné."

„Vykáme si, Pane," ušklíbl jsem se a vzal si od něj papíry, pročítaje si postupně všechny řádky. Byl jsem zvědavý.

Aaron Augustus Moore.

Musel jsem se zasmát. Věděli vůbec jeho rodiče, jak hloupě to jméno změno?

„Vybíral sis tak, abys tu nebyl jediný s divným křestním jménem? Takhle vás budou komolit oba," zasmál jsem se upřímně. Pobavilo mě to asi víc, než mělo.

„Už si nevykáme, Connore?" usmál se šibalsky a zavrtěl hlavou. Byl dobře naladěný a to bylo hlavní. Uklidňovalo mě to.

Došel jsem k počítači u okna a začal připravovat všechno, co po mně Troye chtěl. Koukal jsem na modřinu na zápěstí pokaždé, co jsem se musel podívat do papírů. Dělala mi radost.

Jenže radost z modřiny mi vydržela jen tak dlouho, než se ve dveřích objevili dva chlapci. Jeden nižší, zavalitější jen v obyčejném tričku a botaskách. Ten mě vlastně nevyděsil ani maličko. Typický fanda hokeje nebo jiného hloupého sportu.

Jenže já si byl jistý, že to ujetý jméno patří štěněti s delšími kudrnatými vlasy, koženou bundou a zatraceně obrovským úsměvem.