„V tom případě nerozumím tomu, proč jsi stále oblečený," zabroukal nadšeně a zavřel za námi dveře. Nebyl tolik hrubý, jako když jsem tu s ním byl poprvé, ale stejně zněl hlas o dost jinak, než normálně. Ne špatně jinak, to rozhodně ne, jen jsem si teď nedovolil nic namítat. A zatím jsem ani nechtěl. S úsměvem jsem se nadechl a vysvlékl se, zůstávaje jen ve spodním prádle. Tušil jsem, že teď by byla nejspíš ta správná chvíle, kdy bych se před ním měl ukázat úplně nahý, ale pořád jsem na to neměl odvahu. Ne teď, jestli jsem měl být v té kleci a on by mohl cokoli. Nedůvěřoval jsem mu, rozhodně ne natolik, abych tam s klidem vlezl nahý. Nejspíš by ho mrzelo, kdybych tohle řekl nahlas.

„Jen to zkusíme," začal po chvíli a došel ke kleci. „Vím, že omezování pohybu je tvůj limit, ale tohle by mohlo být jiné. Pokud budeš mít špatný pocit i teď, tak chci, abys mi to řekl. Nebudeš tlačit sám sebe přes něco, co tě děsí jen proto, že sis tuhle hru vydupal, jasný?"

„Ano, Pane," vydechl jsem automaticky a pomalu došel za ním. Nebyla tak malá, jak se ze začátku zdála. Jen mi pořád nedávaly smysl ty rákosky. Ani maličko.

„Pojď dovnitř," pobídl mě a prsty krátce přej po mých zádech. Nevím, jestli mě tím chtěl uklidnit nebo se mě jen potřeboval dotýkat, ale ta první možnost svým způsobem maličko fungovala. Byl nervózní. Možná ještě víc než já, což mi připadalo poměrně komický. Jak moc musel tohle opravdu chtít, když ani on nedokázal zůstat v klidu? Vzrušovalo ho tohle? Klece, obojky, mít ze svýho suba čtyřnohou čubku uvázanou na řetězu? Nejspíš opravdu ano. Kousnul jsem se silně do rtu a nejdříve si kleknul tak, abych viděl dovnitř klece. Nepůsobila útulně, to ani omylem, byla to jen kovová konstrukce. Žádná matrace na zemi. Musel jsem zavřít oči a pomalu vydechnout, když jsem si uvědomil, že budu nějakou dobu na něčem tolik nepohodlném. Možná klece také spadaly do mého fetiše. Znovu jsem se zasmál sám nad sebou a vlezl pomalinku dovnitř. Myslím, že jsem nikdy s ničím nepostupoval tolik pomalu, ale potřeboval jsem to. A Troye na mě nijak nenaléhal, za což jsem mu v tu chvíli opravdu děkoval. Jeho hrubý přístup jsem měl tady dole vážně rád, ale teď by mi to nejspíš hodně ublížilo. S tímhle jsem se musel vypořádat sám.

„Dobrý, zastav se. Takhle to bude stačit. Chodidla potřebuju venku," zavrněl potěšeně a přešel před klec, aby na mě viděl. S úsměvem jsem k němu zvedl oči a silně se kousal do rtu. Měl jsem radost, i když se zatím vůbec nic nedělo. I taková hloupá maličkost pro mě byl poměrně velký krok dopředu. „Zvládneš to, pokud ti zakryju oči nebo potřebuješ vidět?" naklonil lehce hlavu a natáhl ruku ke mně, aby mi mohl krátce stisknout bradu. Možná měl taky radost. Vypadal tak.

„Zkusím to, Pane," prohodil jsem odvážně a držel s ním oční kontakt. Nedělalo mi to už takový problém a přesně v tu chvíli jsem chápal, proč ho po mně chtěl.

„Výborně," zaradoval se a pomalu mi nasadil masku přes oči. „Nezapomínej na barvy. Tohle může být pěkný pro nás oba. Nejsi v průšvihu. Ale jestli mi zlomíš nějakou z těch rákosek, tak si mě nepřej," zasmál se a já se ošil, když mu při vstávání zakřupala kolena. Věděl jsem, že tu výhružku myslí vážně, ale spíš to znásobilo ten bláznivý pocit v mém břiše, než abych se bál.

„Beru na vědomí, Pane," pousmál jsem se a stoupnul si tak, aby to bylo alespoň trochu pohodlné. Jednu příčku klece jsem měl hned pod kolenem. Rozhodl jsem se z toho udělat místo, na které se budu soustředit. Potřeboval jsem to. Minimálně teď, když jsem netušil, co se bude dít. Zlomit rákosky? Jak? Byly všechny přece vedle klece. A přes zadek jsem teď taky dostat nemohl, nedostal by se k němu. Chtěl mi jimi dát přes chodidla? To mi k němu nesedělo. Nebylo to originální. A hlavně jsem nevěřil tomu, že by je tak dokázal zlomit. Bylo to přece jen dost citlivé místo.

„Je tolik způsobů, jak tě donutit se nehýbat. Přemýšlel jsem hodně dlouho nad tím, jak to udělat," zabroukal tiše a procházel zatím kolem klece. Nevidět nebylo fajn, ale pořád jsem dokázal odhadnout, kde je. „A pak mě napadlo prostě využít té tvojí lásky k bolesti. Jistě, mohl bych tě svázat tak, aby tě pálily svaly, ale to mi nepřišlo až tak trefné. Navíc by tě to možná víc vyděsilo, než potěšilo."

„Pane," ošil jsem se a snažil se držet hlavu nahoře. Měl jsem hloupou potřebu s ním komunikovat. Začínal jsem mít strach z toho, co provede.

„Sh, tiše," napomenul mě a já slyšel, jak bere rákosku ze země. „Teď se nehýbej," prohodil rázně. Zavřel jsem nesmyslně oči a slabě přikývl. Měl jsem srdce až někde v krku, možná už se chystalo vyskočit úplně. Mohl by tu klec zavřít a nechat mě tu po zbytek dne. Z té představy se mi udělalo fyzicky špatně. Zešílel bych, kdyby mě tu nechal bez něj.

Soustředil jsem se. Vážně ano. Myslím, že jsem nikdy nebyl soustředěnější. Stejně jsem sebou ale hloupě cuknul, když se rákoska dotkla mého břicha. Trvalo mi jen několik vteřin, než mi secvaklo, co dělá. To ty rákosky mě znehybní. Slabě jsem se otřásl a svěsil hlavu mezi ramena. Moje teorie se potvrdila, když druhou vsunul mezi mříže tak, abych musel nechat ruce stejně vepředu a další tak, abych s nimi nemohl naopak ani o kus dozadu. Fascinovalo mě to. Už jen ten nápad.

„V pohodě?" zavrněl nadšeně, zatímco další šla přímo nad záda. Původně jsem si myslel, že v nich najdu oporu, ale teď jsem věděl, že pokud se do nich zapřu, bude zle. Bylo to dokonale vzrušující. Už jen proto, že jen být na čtyřech nebylo na dně klece úplně snadné.

„Ano, Pane," prohodil jsem tiše a díky další rákosce zvedl bradu. Byl jsem mu teď vděčný i za tu věc přes oči. Pomáhala mi zůstat na správném místě v mé hlavě. Byl jsem si jistý, že to vůbec nemohlo vypadat tak dobře, jak jsem se cítil.

„Vedeš si zatím moc dobře," zaradoval se a já slyšel, jak se znovu zvednul. Obával jsem se teď jen toho, že odejde. Všechno ostatní bylo až moc v pořádku. Nemohl jsem být vděčnější.

„Děkuju," zamručel jsem tiše a soustředil se hlavně na to, abych se nesnížil. Ta rákoska nad zády na ně tlačila poměrně dost a já se bál, aby se můj hrudník a břicho zase moc nedotýkalo zase těch dole. Nechtěl jsem to teď pokazit, i když jsem si byl jistý, že Troye by teď vybral takový trest, abych do toho šel znova.

„Zkusím trochu přitvrdit."

Tentokrát se ozval někde za mnou. Měl jsem pocit, že těsně za mnou, ale nebyl jsem si tím moc jistý.

„Dobře, Pane," vydechl jsem roztřeseně a rychle zamrkal, i když to nemělo žádný efekt. Začínalo být vážně těžké se nehýbat.

„Tvá snaha se mi líbí," zamručel nadšeně. Chtěl jsem se pousmát, ale zastavilo mě jen to, že se dotknul mého chodidla. Potřeboval jsem se soustředit na to, co dělá. Myslím, že to byl ten nejhlasitější zvuk, který ze mě kdy dostal. Štípalo to a štípalo to zatraceně dlouho. Cuknul jsem sebou hned několikrát za sebou, abych se s tou bolestí dokázal nějak vyrovnat.

„Co je to?!" vyjekl jsem prudce a splašeně dýchal. Měl jsem štěstí, jelikož všechny rákosky zatím držely. Popravdě mě to v tu chvíli ani maličko nezajímalo.

„Přístup, Connore. Takhle se nic nedozvíš," zasmál se tiše. Tentokrát jsem tu bolest cítil na druhém chodidlu. Nebyla ale o nic menší. Nedokázal jsem to vnímat v klidu. Ani já, ani moje tělo, které to celé vyhodnotilo jako dokonale vzrušující věc. Věděl jsem, že jsem se měl zeptat jinak, ale v tu chvíli jsem vážně nedokázal racionálně přemýšlet. Dal mi chvilku. Bylo mi jasný, že tam je přesně proto, abych se opravil, ale já to nedokázal. Začínal jsem se dostávat vážně hluboko do prostoru v mé hlavě, což znamenalo, že jsem přestával mít jakoukoli kontrolu nad vlastním tělem. Ozvalo se jen tiché, nespokojené zamlaskání a po chvíli jsem tu bolest cítil na obou nohách naráz. Slyšel jsem křupnutí dřeva, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Bál jsem se. Tak šíleně moc jsem se bál, že to moje tělo zase celé totálně posere.

„Nenech mě se udělat!" zaúpěl jsem plačtivě a zoufale se třásl. Nechtěl jsem, ale nikdy jsem se nedostal do bodu, kdy bych to uměl opravdu nějak ovládat a tahle bolest držela tak zatraceně dlouho. „Prosím, Pane. Nesmíš, Nechci. Nemůžu, prosím, nenechávej mě-,"

„Connore, klid," prohodil rázně a znovu sevřel mou bradu mezi prsty. Neměl jsem ponětí, jak se dostal tak rychle na druhou stranu klece. „Je to dobrý, jen dýchej," pousmál se a pomalu mi stáhl masku z očí. Ani mi nevadilo všechno to světlo, prostě jsem na něj jen vyplašeně zíral. Potřeboval jsem teď jeho podporu. Vědět, že jsem to nepokazil, že to bude zase dobrý.

„Díky," polkl jsem po chvíli a olízl si rty.

„Vždycky," pousmál se a zvedl se na nohy. „Ještě chvíli vydrž, dám pryč ty rákosky. Zůstaň tak, jak jsi, rozumíš?"

„Rozumím, Pane," přikývl jsem unaveně a krátce zívnul. „Pane?"

„Ano?" zabroukal energeticky a dával pryč všechny rákosky, kromě té zlomené. Tu tam zatím nechával.

„Co to bylo za věc?" šeptl jsem zvědavě a jen čekal, než si budu moct lehnout. Byl jsem unavený. A šťastný. Bláznivě šťastný.

„Jen gumička," zamručel neutrálně. „Je hezký vědět, co všechno umíš, když se mi odevzdáš. Jsem si jistý, že normálně by s tebou taková bolest nic moc nedělala."

Zasmál jsem se a pokýval hlavou. Nevěděl jsem, co na to říct. Nejspíš měl pravdu. Dostat přes chodidla rákoskou bylo určitě horší, jak tohle. Jenže ta nevědomost. A rákosky. Bylo to všechno až moc dokonalý. Teď jsem si byl jistý, že ať se zítra stane cokoliv, tak budu mít nad čím přemýšlet.