Kdybych se ráno neprobral s tak obrovskou kocovinou, tak bych možná i chvíli doufal, že to byl jen pěkně ošklivej sen.

Styděl jsem se. Styděl jsem se tak zatraceně moc. Ani jsem se nebál, že se bude zlobit, protože to by na tom vlastně ani nebylo nejhorší. Byl jsem naštvaný sám na sebe.

Zasmál jsem se při pohledu na kýbl, který byl položený vedle mojí postele a naopak tiše zavrněl, když jsem na nočním stolku našel skleničku s vodou a prášek na bolest. Tenhle Troye prostě nemohl být ten samý, který mi v kanclu pil tak dlouho krev.

Pomalu jsem se posadil a chvíli počkal, než se všechno kolem zase zastavilo. Vážně musím přestat chlastat. Nebo si příště vzít Pána s sebou, aby mě nenechal se tolik zřídit. Jasně. Troye by určitě stál o večer se mnou a Tylerem. Znovu jsem se zasmál, vzal si skleničku, zavřel oči a zkusil spolknout malý prášek. Nesnášel jsem tyhle věci. A ještě s kocovinou. Opravdu jsem se modlil, aby teď můj žaludek spolupracoval a nevrátil mi ho zase zpátky. Bože. Vážně už jsem nechtěl zvracet. Bylo mi odporně jen z té představy.

Počkal jsem pár dlouhých minut, dokud jsem si nebyl jistý, že zvládnu další pohyb a pomalu se coural z pokoje. Dlužil jsem mu omluvu. A možná bych měl kývnout na tu klícku. Trochu si ho zase udobřit. I když jsem ji vážně, vážně nechtěl. Nejistě jsem sešel ze schodů a kousnul se nervózně do rtu. Pán seděl u stolu stejně, jako tomu bylo ve všední den a četl si knihu. Vypadalo to, že ho vážně zajímá, jelikož si mě všiml až v momentě, kdy jsem odsunul židli. Nervózně jsem se pousmál a sednul si na zadek. Tak jo. Tohle bych zvládnul. Teď se jen dostat z toho nechutnýho stavu.

„Česnečku, kafe nebo radši obojí?" povytáhl pobaveně obočí a vložil kus papíru do knihy. Jasně. Jemu tohle muselo připadat neskutečně vtipný, ale já se teda rozhodně nesmál. Ani trochu. Vlastně byl docela risk vůbec otevřít pusu.

„Nedám ani jedno, klidně seď," šeptl jsem nejistě a pomalu vydechl. Nechápal jsem, jak jsem se vůbec mohl tolik zřídit.

„Jíst musíš. I kdyby to mělo jít zase ven. Jednou to zase bude dobrý," pousmál se a zvedl se od stolu.

„Nechci už zvracet," zakňoural jsem a opřel si čelo o desku stolu.

„A já tě nechci vidět takhle. Česnečka tě probere, neboj. Jen musíš jíst pomalu, v tom je to kouzlo," zabroukal nadšeně a vyndal hrnec z lednice. Kolik sakra bylo, že už ji stihl uvařit? Dělal se s ní snad v noci? Těkl jsem pohledem k nástěnným hodinám a znovu zaskučel. Půl jedenáctý. No paráda. I kdyby to byla ta nejkouzelnější česnečka na světě, tak dnes hernu nedám. Bylo mi z toho smutno. Zatraceně moc.

„Já fakt nic jíst nechci, půjdu ještě spát," zamrkal jsem a pomalu se narovnal. „Až se z toho dostanu, tak můžeš vážně všechno. Jen to se mnou nevzdávej, dobře?" špitl jsem vynervovaně a začal se zvedat.

„Ne," zavrčel a probodnul mě pohledem. Takovým tím jeho naprosto hnusným, kancelářským fakt fuj pohledem. „Sedneš si ke stolu a něco sníš. Bez toho se z téhle kuchyně nehneš," zamračil se a znovu se otočil k plotně. Neprotestoval jsem. Neměl jsem na to odvahu. A ani sílu. Jen jsem zakňoural a znovu si sednul. Maximálně mu pozvracím i kuchyň. To vlastně nebude až taková změna.

„Nemusíš to sníst všechno, okay? Klidně srkej, můžeme tu sedět do večera, ale zkus alespoň trochu. Pomůže ti. Uvidíš," zamručel neutrálně a postavil přede mě modrou misku plnou polévky a menší lžíci. Fakt měl v modrý všechno. Pošuk. Můj pošuk.

„Chtěl jsem ho herny," zafňukal jsem tiše a nabral na lžíci trochu polévky. „Jenže takhle to nedám a nemáš nejmenší ponětí, jak na nic to je, protože tam zítra fakt ale ani trochu nechci a zešílím, jestli se mnou dneska nic neprovedeš, jakože neprovedeš, protože nezvládnu vůbec nic," povzdechl jsem si zoufale.

„Nebuď hysterka," zamumlal a sedl si zpět ke knize. „Začni tím, že budeš dělat, co ti říkám. Takže do sebe teď dostaň trochu té polévky a jdi si lehnout. Herna nám neuteče. A třeba si zatím ani nenajdu novou čubku," uculil se a mrknul na mě.

To jedno hloupý mrknutí dalo mýmu žaludku takovej kopanec, že jsem do sebe tu polévku cpal fakt skoro dobrovolně. Vážně jsem tohle dělal jen kvůli němu? Nebo spíš pro něj? Vlastně hodně pro sebe, ale proto, že jsem chtěl, aby ze mě měl radost. Bylo to bláznivý. Ošklivě moc.

Dostal jsem do sebe pár skoro prázdných lžic a odplížil se zase nahoru. Vařil vážně dobře, ale teď jsem to opravdu nebyl schopný ocenit. Zalezl jsem si zpátky do postele a pomaličku se schoulil do klubíčka. Spánek zněl hezky.

-

Prochrápal jsem nejspíš celý odpoledne, jelikož jsem se probudil až za tmy. Prostřel jsem si oči a znovu vylezl z postele. Tak jo. Nejdříve koupelna. Vyčistit si zuby a dát si sprchu znělo jako dobrý plán. Doufal jsem, že Troye nebude ještě úplně otrávený. Chtěl jsem alespoň něco malého. Nebyl jsem si ale moc jistý, jestli můj Pán umí v herně i krátké scény. Nějak jsem si to neuměl představit. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a vlezl si do sprcháče s kartáčkem v puse. Každá ušetřená minuta se teď hodila. Pořádně jsem se umyl, vyčistil si zuby a natáhl se pak ještě pro žiletku. Čekal jsem, že ze mě teď nebude mít úplně radost, takže jsem se chtěl zbavit každého dalšího nedostatku. Nepořezat se pro mě byl téměř nadlidský úkol, ale konečně stálo možná alespoň trochu štěstí při mně. Oblékl jsem se pak jen do spodního prádla a sešel znovu schody dolů.

Tentokrát Pán nebyl v kuchyni, ale v obýváku. Měl na kolenou položený notebook a něco zaujatě ťukal do klávesnice. Na chvíli mě napadlo, že bych ho měl prostě možná nechat být. Nemusel mít náladu. Jenže já chtěl, opravdu moc.

„Pane?" zachraptěl jsem tiše a kousl se silně do rtu. Byl jsem nervózní jako prase. Co když už mě nebude chtít?

„Je ti líp?" prohodil a položil notebook na stolek, otáčeje ke mně hlavu. Nevypadal nakrknutě. Spíš možná trochu starostlivě. Tohle jeho pohled jsem neznal a popravdě mě to dost vyděsilo.

„Ano," přikývl jsem a přešlápnul. „Vezmeš mě do herny?"

„Ne," zamumlal a zavrtěl hlavou. „Chci tě tam soustředěného. Jen bych ti ublížil."

„Budu soustředěný!" vyjekl jsem a vůbec nečekal, jestli třeba ještě nechce něco říct. „Prosím, Pane. Soustředěnějšího bys mě nemohl mít. Slibuju."

„Nevíš, co na tebe chystám," zavrtěl vážně hlavou. „Nechci se pak vracet zpátky. Ztratit i tu trochu důvěry, kterou u tebe mám. Buď rozumný."

„Prosím!" zamrkal jsem a zoufale zakňučel. Nikdy jsem nic tolik nepotřeboval. „Klidně pak budu nosit tu věc, cos chtěl. Budu nahý. Cokoli. Jen mě vezmi do herny a pomož mi cítit se zase tak parádně. Oba víme, že to dokážeš," přiznal jsem tiše. Nejspíš to bylo trapný, ale v tu chvíli to bylo jedno.

„Je to tam připravené, tak jdi," pokrčil slabě rameny. „Ale já tě varoval. Nezkoušej to otočit proti mně."

„Díky!" zamrkal jsem vděčně a rozběhl se dolů. Nevnímal jsem vůbec nic. To, jak moc hloupý a zbrklý jsem byl. Chtěl jsem jen zpátky ten nádhernej pocit oddanosti. Ten pocit, kdy jsem věděl, že je všechno dobrý a na správným místě. Ten pocit, kdy jsem nemusel nic řešit. Pán to udělal za mě.

Zastavil jsem se hned mezi dveřmi a zalapal zmateně po dechu. Nic jsem nečekal. Nepřemýšlel jsem nad tím. Jenže pohled na klec a nespočet rákosek kolem ní mě poměrně vykolejil. Byla otevřená. Vepředu i vzadu, ale to nic neměnilo na tom, že se v ní budu most sotva pohnout. A k čemu zatraceně tolik rákosek?

„Pořád nechceš vycouvat?" zabroukal nadšeně a zastavil se jen kus ode mě. Cítil jsem jeho dech na mé kůži. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.

„Nikdy."