„Jak bych se koupal?"

„Cože?" zamrkal Pán zaskočeně a znovu začal přemotávat provaz. Bavilo ho to snad?

„Pokud bych na to přistoupil. Na tu klícku. Jak bych se pak koupal? Nejsme tak daleko, abys mohl být u toho," přiznal jsem tiše a otřásl se. Bylo to ponižující. Vlastně docela pěkné. A to jsem si myslel, že tenhle pocit nikdy nebude pro mě. Většinou jsem panikařil a šílel. Ale ne teď. Nejspíš nějaký zázrak nebo tak něco.

„Měl bys druhý klíč tak jako tak. Pro případ nouze," zabroukal energeticky. Měl radost. Možná proto, že jsem se zeptal. Nejspíš doufal, že na to přistoupím, s čím jsem zatím vlastně pořád moc nepočítal. Bylo to pro mě až moc nové a hlavně děsivé. Následovalo by jistě hodně trapasů a těm jsem se chtěl alespoň prozatím vyvarovat.

„Takže bych si pořád mohl klidně honit ve vaně," zasmál jsem se tiše a drze mu zíral do očí.

„Ne," zasmál se a dělal na provaze uzlíky, které zase rozvazoval. Možná jen potřeboval zaměstnat ruce. „To bys nemohl."

„Nepoznal bys to."

„Poznal."

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Jednoduše," rozvázal další uzlík. „Lhaní ti nejde. Jsi poctivý. Navíc o tohle nestojíš, to víme oba. Byl bys napjatý, pokud by ses potřeboval udělat. A já nejsem hloupý. Vážně nejsi můj první sub. A taky umím poměrně dobře číst řeč těla."

„Teď se skoro začínám bát," zasmál jsem se nervózně.

„Měl bys."

„Já vím."

„Ne moc. Trochu stačí."

„Vážně ti to chybí, viď?" zamrkal jsem a sledoval jeho ruce. Jeden uzlík za druhým. Pak rozvázat. A znovu a znovu. Nepospíchal. Postupoval pomalu. V klidu. Lehce.

„Co?"

„Vázání," zamručel jsem opatrně a kousal se nervózně do rtu. Chtěl jsem mu oplatit to, jak dobře jsem se kvůli němu tenkrát u Harryho a pak s magnetky cítil, ale měl jsem z toho vážně až moc nahnáno. Hloupý Andy. Rozčilovalo mě to. Troye zatím nejevil nejmenší známky toho, že by mě chtěl ohnout a já nebyl schopný se ani nechat svázat. Tolik jednoduchá věc. Jen držet. Nechat ho dělat, co ho bavilo.

„Ano," přikývl a zvedl ke mně hlavu. „Beru to víc jako umění, než jako úchylku. Používám při hrách raději pouta. Když vážu, tak nikam nepospíchám. Chci, aby to bylo přesné. A příjemné pro oba. Třeba to jednou taky zažiješ," pousmál se slabě a rozvázal zrovna udělaný uzlík.

Líbilo se mi ho pozorovat. Opravdu ano. A co se mi líbilo ještě víc, byl jeho přístup k tomuhle celému. Mohl bych se znovu nahrbit a jistě bych si zítra nemohl sednout, ale v tomhle na mě netlačil. Nevyčítal mi to. Žádný psychický ani fyzický nátlak. Vlastně jsem ho dost obdivoval. Muselo to pro něj být těžké. Taky bych šílel, kdybych měl Pána, který mi nechce sesekat zadek.

„Necháš mi ruce volné," vydechl jsem odhodlaně. „To je moje podmínka."

„Connore," varoval mě ostře. „Zformuluj to jinak. Hned," zavrčel podrážděně a já na chvíli musel zavřít oči, abych se zase pobral. Nevím, co mě to popadlo. Proč jsem s ním takhle jednal. Nebylo to ode mě fér. Vlastně jsem se divil, že jsem ještě neměl tu rákosku obtisknutou v kůži.

„Omlouvám se, Pane," šeptl jsem a znovu se na něj zadíval. „Chtěl bych to zkusit. Abys mě svázal. Ale nezvládnu to, pokud mi svážeš i ruce," zamrkal jsem rychle a silně se kousal do rtu. Proč jsem to neřekl hned takhle? Věděl jsem přeci, jak s ním jednat. Co je správné. Styděl jsem se sám za sebe.

„Sedni si na zadek a natáhni ke mně nohy," pousmál se a rozvázal všechny uzlíky na provaze. „Použij barvy, pokud by se tě i takhle zmocňovala panika, dobře? Nenuť se přes to dostat, pokud to nepůjde. Můžeme ještě počkat."

„Ano, Pane. Děkuju," pokýval jsem rychle hlavou a přesedl si. Natáhnout nohy nebylo až tolik lehké, ale Troye mi dal naštěstí tolik času, kolik jsem potřeboval. Klečel jsem poměrně dlouho, navíc moje poměry a mít teď natažené nohy nebylo ani trochu prima, nehledě na všechny ty mravence, kteří se vesele proháněli v mých chodidlech.

„Svážu ti jen nohy, ano? Kdyby cokoli, zase ty provazy přeříznu. Nemusíš se bát, že tě z toho budu motat věky. A nebudu se zlobit, pokud to nevyjde. Jen to zkoušíme," zamručel s úsměvem. Zmohl jsem se jen na rychlé přikývnutí, za což jsem dostal silnou ránu dlaní přes levé stehno.

„Ano, Pane. Rozumím," zavrněl jsem a zapřel se dlaněmi o podlahu. Čekal jsem, že začne s kotníky, jako to vždycky dělal Andy, když se alespoň pokoušel o nějaký jednoduchý úvaz, ale Troye naopak začínal těsně pod kolenem. Nejistě jsem sledoval, jak utahuje první uzel a urovnává si přehnutý provaz v ruce. Opravdu postupoval hodně, hodně pomalu. Nevadilo mi to. Naopak. Sledoval jsem výraz v Pánově tváři, pak jeho ruce a až nakonec každý další schovaný kousek mé kůže pod provazem. Troye byl uvolněný. Dívalo se na něj pěkně a mě až vyděsilo, na kolik jsem si opravdu pohled na jeho osobu užíval. Nikdy bych tomu nevěřil. Byl to přeci idiot. Zatracený kretén.

„Klidně řekni, kdyby to někde tlačilo. Každý na to reaguje jinak. Musíš se mnou u vázání komunikovat. Nechci ti odkrvit nohu nebo tak," prohodil a na chvíli ke mně zvedl pohled. „Nebudu tě pak tahat do schodů, jen pro pořádek."

„Dobře," zasmál jsem se uvolněně a kousal se silně do rtu. „Zatím je to v pořádku, Pane. Budeš je svazovat k sobě?" šeptl jsem a trochu se naklonil, abych si mohl prohlédnout, jak to celé vypadá. Byl už skoro u kotníků, pořád jsem ale nebyl nijak znehybněný, za což jsem mu v duchu pořád dokola vděčně děkoval.

„Ne, to teď není nutné. Takhle to vypadá dostatečně pěkně. Navíc zastávám názor, že je dobré přestat dřív, než se něco pokazí," pousmál se a zastrčil konec provazu pod poslední uzlík. „Vidíš? Skoro by se tomu vážně dalo říkat umění."

„Je to umění," opravil jsem ho opatrně. „Když to někdo dělá takhle, tak je. Bez debat." Pousmál jsem se a snížil se na lokty.

„Skoro, jako bys mi lichotil." Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Bude ti vadit, když si to vyfotím?" napřímil se a já se nepříjemně zavrtěl.

„Bude," přiznal jsem tiše a sklopil hlavu. Hloupé. Všechno to pokazilo. Nemohl to vědět. Nemohl ani tušit, kolikrát si mě Andy fotil bezmocného, většinou ošukaného a pak mi ty fotky předstrkoval, jako by to byla ta nejkrásnější věc na světě. Nenáviděl jsem to a ten kudrnatý zloun to zatraceně dobře věděl. Nestyděl jsem se až tolik za svoje tělo. Styděl jsem se sám za sebe. Za to, že jsem mu vždycky podlehl. Prudce jsem vydechl a stiskl si pevně kořen nosu. Nezhroutím se mu tu teď. Ne kvůli téhle hloupé vzpomínce. Nemohl jsem. Nebylo by to fér. Troye přeci neudělal nic špatně. Možná jsem to prostě jen uspěchal. Nebyl jsem připravený. Bože. Co jsem si sakra myslel?

Byl jsem idiot.

Zatracený, naivní idiot.

Jako bych se vážně někdy mohl dát do pořádku.

„Hej," dopadly na moje stehna Pánovy dlaně a já k němu polekaně zvedl hlavu. Nebolelo to. Jen jsem byl moc ve své hlavě. Moc v panice. Moc ostuda. „Povíš mi, co se teď stalo?"

„Ne," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Červená."

Troye jen pokýval hlavou, vytáhl z kapsy otvírací nožík a na několika místech provaz přeřízl. Na nic se neptal. Jen mě pevně chytl a přitáhl si mě k sobě. Bez řečí. Prostě to udělal. Promluvil až po chvíli.

„Říkal jsi, že mazlení máš rád. Je to teď v pohodě?" prohodil a povolil sevření kolem mého těla. Možná se bál.

„Jo. Nepouštěj mě. Ne teď."

A on mě vážně poslechl. Jen tiše zamručel, opřel si bradu o mou hlavu a znovu mě pěvně obejmul.