Zvedl jsem se z křesla kolem páté ráno a vzal s sebou i budík, který ležel na stejné komodě, jako včera. Nechtěl jsem Pána probudit zbytečně brzo. Už takhle ho bude pravděpodobně bolet celé tělo. Mrzelo mě, že jsem se v noci nevzbudil dříve. Mohl bych to zachránit o trochu víc.

Došel jsem si potichu vyčistit zuby a pak sešel dolů do kuchyně. Tak jo. Včera měl čaj. V tom velkém hrnečku. To by mohl být dobrý základ. Otevřel jsem ledničku a vyndal vajíčka, okurku a nějaký salám. Ve vaření jsem moc zdatný nebyl. Vlastně vůbec. Omeletu bych ale snad ještě zvládnout mohl. A přinejhorším z toho budou míchaná vejce. S okurkou. Jasně. Prokoukne mě ještě dřív, než sežvýká první sousto.

Snažil jsem se postupovat co nejvíc potichu a kontroloval čas na nástěnných hodinách. Bylo něco po půl šesté, takže to mělo vlastně vyjít moc pěkně, pokud vstával každý den ve stejný čas. Trochu jsem na to spoléhal. V kanceláři byl taky vždy brzo a já neviděl důvod, proč by měl každý všední den vstávat v jinou hodinu.

Nakrájel jsem zvlášť na další talíř ještě zeleninu, kterou jsem našel a postupně vše nanosil na stůl. Mohl by být spokojený. Snad ano. Neříkal, co konkrétně chce. Myslím. Nebo říkal? Ne. Určitě neříkal. Poklidil jsem kuchyň, zalil mu čaj a čekal, až zazvoní můj budík. Měl by vstávat dřív. Jistě ano. Včera už byl taky vzhůru, když jsem se teprve hrabal z postele. Jenže na budíku už bylo deset minut po šesté a stále nic. Mátlo mě to. Včera řval tak hlasitě a teď, když jsem byl vzhůru ani necinknul. Ani ťuk. Nerozuměl jsem tomu. Možná ho prostě jen zapomněl nařídit. Nebo jsem si to měl udělat sám. To dávalo smysl. Přeci mi nebude nařizovat budík. Pochopitelně. Pokroutil jsem nad sebou hlavou a děkoval tiše bohu, že jsem byl sám od sebe vzhůru tolik brzo. Dlouze jsem se protáhl a vracel se zpátky nahoru. Nečekal jsem, že by Pán ještě spal, ale našel jsem ho přesně ve stejné poloze, jako když jsem předtím z pokoje odcházel. Kdyby tiše nechrápal, tak bych se možná i bál, že je mrtvý.

Zastavil jsem se jen kousek od postele a nervózně se kousal do jazyka. Bylo drzé ho probudit, to bylo dost jasné. Jenže nechat ho spát a přijít pozdě by bylo jistě horší. Minimálně pro něj. On přeci nikdy nechodil pozdě. Tak proč teď ještě spal? Možná mě zkoušel?

Bože.

Roztrhám ho, jestli je to nějaký pitomý test. Praštím ho něčím po hlavě a nechám ho na koženém obojku dole ve sklepě. Jo.

Ta představa mě rozesmála. Upřímně a hlasitě. Dokonce natolik, že se Pán s nespokojeným zamručením převalil na posteli. Rychle jsem si zakryl pusu dlaněmi a snažil se uklidnit. Sakryš. Nebylo to přece tak vtipný.

Jenže já to z nějakého důvodu nedokázal zastavit. Pořád jsem se hloupě usmíval. Pěkně debilní. A ještě debilnější pro mě v téhle situace.

„Co to, pane bože, děláš," zavrčel nespokojeně Pán a na chvíli si přetáhl polštář přes hlavu, než si nejspíš uvědomil, že není ve své ložnici. Jeho výraz byl k nezaplacení. Nebo alespoň na chvilku. Na tu malou chvíli, než ze sebe odkryl peřinu a probodnul mě pohledem. Tahle zlý pohled jsem od něj dlouho neviděl. Možná nikdy.

„Co sakra dělám v tvojí posteli, v tomhle pokoji?" zamračil se zmateně a prohrábl si rozcuchané vlasy. Líbil se mi ten pohled na něj, i když jsem teď byl dost v průšvihu. Nikdy jsem ho neviděl rozcuchaného. Rozespalého. Tolik přirozeného.

„Usnul jsi v křesle," prohodil jsem tiše a zhoupnul jsem na patách. „Nepřišlo mi fér tě tak nechat. Nevypadalo to zrovna pohodlně," dodal jsem rychle a znovu se na něj zadíval. Nezlobil se přeci. Byla to hloupost.

„A do té postele jsem se dostal přesně jak. Spal jsi v ní se mnou?" zamrkal rychle. Bylo vidět, jak se snaží si na co nejvíc detailů vzpomenout. Trochu jako puberťák po flámu. Neudělal přeci nic špatného.

„Vadilo by to? Kdybych spal s tebou v posteli?"

„Odpověz mi," zavrčel tiše.

„Takže nevadilo?"

„Connore."

„Já už pak nespal. Neusnul jsem. Byl jsem v křesle. Žádný strachy," vydechl jsem ruce a zvedl ruce trochu nahoru. Ani nevím, proč mě to tak rozhodilo. Líbilo se mi, že jsem tu měl svůj pokoj, ale znepokojovalo mě, že mě v noci nechtěl vedle sebe. Měl to přeci být můj Pán.

„Fajn," odfrknul si rozhozeně a pokroutil lehce hlavou. „Tak proč mě teď prostě nenecháš spát?"

„Pane," zasmál jsem se tiše a kousl se do jazyka, abych zabránil dalšímu pitomému úsměvu. „Vstáváme přeci do práce.  Snídaně už je připravená, takže pořád stíháme."

„Zatraceně Connore!" prohodil podrážděně a na dost dlouhý moment si stiskl kořen nosu. Rozčílil jsem ho? Ale čím? Chtěl si říct, co chce jíst? Ale o tom se přeci nezmínil. Za to se zlobit nemohl. „Řekni mi, prosím tě, co je dneska za den," vydechl nakonec o dost klidněji a zoufale se na mě zadíval.

„Pátek, Pane?" zamračil jsem se a přejel si dlaní po krku.

„Zkus to znova."

„Je pátek," zavrtěl jsem rychle hlavou. Nechápal jsem ho. Jaký jiný den by byl.

„Já ti snad vyvěsím kalendář i sem," povzdechl si a znovu si prohrábl vlasy. „Pojď se najíst, když už je to připravené," zamručel a bez zájmu kolem mě prošel. Nebyl jsem schopný pohybu. Nebyl jsem blázen. Měl přece být pátek. Nebo ne? Měl jsem snad takový zmatek ve dnech?  Ale. Pamatoval jsem si je přece kvůli němu. Hlídal jsem si je, abych věděl, jakou bude mít náladu. Což teď už nejspíš neplatilo, pokud už k Harrymu chodit nebude, ale pořád to nevyvracelo to, že bych měl vědět, jaký den je.

Kousl jsem se silně do rtu a vyšel z pokoje až několik minut po něm. Byl jsem až moc zamyšlený. Rozhozený. Musí mě mít za pitomce.

„Není pátek?" šeptl jsem opatrně a sedl si proti němu ke stolu. Vypadalo to, že se snídaní byl spokojený, protože vypadal skoro stejně jako včera. Upíjel čaj a četl si knihu. Jen měl možná na čele o pár vrásek navíc, ale to jistě bylo kvůli tomu, že se na mě teď zlobil.

„Ne, Connore," zasmál se a vložil si do pusy rozpůlenou ředkvičku. „Je sobota. Jen ty snad můžeš zapomenout na to, že je víkend," zasmál se, když ji rozkousal a jen ke mně pobaveně zvedl pohled.

„Zatraceně," zabrblal jsem a zničeně se opřel do židle. „Omlouvám se. Nevím jak. Totiž. Vážně jsem myslel," zarazil jsem se a zavrtěl hlavou. Tohle ho teď určitě nezajímalo. Byly to jen hloupé výmluvy, kvůli kterým musel vstávat brzo. Štvalo mě to. Chtěl jsem být vzorný.

„Na tom už teď nezáleží. Vezmu tě pak do herny a oba si uděláme lepší ráno," zabroukal o něco nadšeněji. „Pořád nevím, jak jsem se dostal do té postele."

„Nemůže to být moje tajemství?" zamrkal jsem a natáhl se pro toust. Nechtěl jsem to říkat nahlas. Bylo to hloupé. Hlavně pro něj. Neměl by to vědět.

„Ne. To nemůže," zavrtěl hlavou a otočil stránku. Bylo dost fascinující, že mě i u čtení opravdu vnímal. Andy mi občas odpovídal nesmyslně, i když jsme si zrovna jen povídali. Bylo dost rozčilující, že čím víc času jsem trávil se svým kudrnatým šéfem, tím víc jsem si uvědomoval, jak mě život s Andym ubíjel. A stejně jsem ho tolik miloval. Bylo to děsivý. Co když Troye teď dělá to samý? Poznal bych to vůbec?

„Connore," přerušil se smíchem můj tok myšlenek. „Hádám, že mě neuneslo ufo a neodneslo k tobě do postele."

„No," zamručel jsem a položil toust na talíř. „Čistě teoreticky by se to klidně stát mohlo. Takový případy vidíte pořád někde," pokýval jsem důležitě hlavou.

„Já tě vážně něčím praštím," protočil oči.

„Lívanečníkem jsem vlastně taky ještě nikdy na zadek nedostal," zamyslel jsem se s úsměvem.

„Domluveno."

„Opravdu?"

„Ano."

„Odnesl jsem tě tam"