Vyhrabal jsem z mého kufru staré noviny a slabě se pousmál. Už tolikrát jsem si říkal, že je musím vyhodit, ale nikdy jsem se k tomu neměl. Byly tu jako důkaz toho, že se mi vážně někdy něco povede. Nebo možná jen povedlo. Jednou. Jedinkrát. Byl jsem na ten článek pyšný. Vlastně víc než to, pokud to vůbec šlo. Ale dostat těmi novinami od mého Pána přes zadek byl vlastně docela hezký způsob, jak se s nimi rozloučit. Udělal jsem z nich malou ruličku, zaklapnul víko kufru a pomalu sešel ze schodů zpátky do obývacího pokoje. Byl jsem nadšený. Nedočkavý. Vážně jsem se bál, že mě přestanou poslouchat nohy a skončím rozplácnutý na podlaze. Styděl jsem se za sebe. Za to, co tohle dělalo s mým tělem a hlavně myšlenkami. Opravdu jsem ho poprosil o výprask? Jeho? Toho neskutečného kreténa?!

„Trvalo ti to," prohodil Troye hned, co jsem se objevil mezi dveřmi. Těžce jsem polkl a na chvilku se zastavil, zíraje na noviny v mé ruce. Může mi tím vůbec opravdu seřezat zadek? Najednou se to moc netvářilo jako předmět k výprasku.

„Omlouvám se. Nejsem zrovna moc kreativní. Nevěděl jsem, co popadnout," zhoupnul jsem se váhavě na patách.

„Pojď sem," pobídl mě a usadil se pohodlně na pohovce. Působil klidně. Vyrovnaně. Tentokrát mi to ale nevadilo. Potřeboval jsem se trochu uklidnit. „Kde jsi vzal ty noviny, Connore?" zeptal se zvědavě, když jsem mu je nejistě položil na stehna a kleknul si před něj. Bylo to automatické. Vlastně jsem nad tím nepřemýšlel. Klečet bylo prima. Nejspíš. Ale bylo to vůbec na místě?

„V mém kufru, Pane," vydechl jsem a rychle k němu zvedl oči. Za tohle už jsem nechtěl být znovu potrestaný. Tedy, ne že bych nechtěl být potrestaný. Jen jsem nechtěl působit jako ignorant. On se taky teď choval pěkně.

„Nosíš běžně staré noviny v kufru?" pozvedl pobaveně obočí.

„Je v nich první článek, za který jsem se nemusel stydět, Pane," přiznal jsem tiše a dosedl s úsměvem na paty. Nevadilo mu, že klečím. Možná bych ho mohl poprosit, aby mě nechal klečet častěji. Jen tak. Večer u televize nebo ráno u snídaně. Bože. To by bylo krásné. Klečet vedle něj, když by zrovna snídal. Byl jsem si jistý, že na tohle nepřistoupí už jen proto, že já bych u toho jíst nemohl. Hloupé.

„Pak by ale byla škoda ty noviny zničit, nemyslíš?" naklonil lehce hlavu.

„Schovával jsem si je už dost dlouho, Pane. Tohle je hezká příležitost, jak s nimi naložit" zamrkal jsem a kousal se nedočkavě do tváří.

„Chci tvůj zadek tady nahoře," poplácal si na stehna. „Ruce zůstanou dole na podlaze, jasné?" pousmál se a opřel se do sedačky, aby mi udělal více místa. Nejdříve jsem jen tiše zakňučel a přikývl. Ta poloha mi přišla hloupá. Budu mu až příliš vystavovat můj zadek a to se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Na druhou stranu jsem to byl já, kdo tohle chtěl.

Dlouze jsem se nadechl a nejdříve si vlezl na čtyři na sedačku, než jsem si přelezl zadkem k němu, obkročmo přes jeho stehna a ruce položil dolů na béžový koberec. Připadal jsem si trochu jako hlupák, ale pořád to naštěstí bylo dost rajcovní. Navíc Troye nikam nepospíchal, což mi popravdě vyhovovalo nejvíc. Možná vycítil, že tohle pro mě není nijak příjemné. Nebyly v tom žádné zbytečné doteky. Žádné hloupé ochmatávání. Slabě jsem se pousmál a úlevně vydechl. Bylo to uklidňující.

„Smím odhrnout látku boxerek trochu na stranu nebo se na to necítíš?" promluvil konečně a vytáhl nohavice trochu nahoru. „Chci jen vidět alespoň kousek rudé kůže," dodal rychle a dál už nepostupoval, dokud jsem nepromluvil. Obdivoval jsem jeho trpělivost.

„Jen nechci být odhalený úplně. Můžeš je možná malinko stáhnout," šeptl jsem tiše a znovu se dlouze nadechl. Důvěřoval jsem mu. Asi. Navíc mi připadalo pěkné, že se zeptal.

„Jen malinko," zavrněl a stáhl mi gumu těsného spodního prádla jen kousek pod můj zadek. „V pořádku?"

„V pořádku, Pane," usmál jsem se a snažil se v klidu dýchat. Byl jsem před ním teď tolik vystavený. Bude to všechno v hajzlu, pokud toho nějak využije nebo se o něco pokusí. A já tak zoufale moc nechtěl, aby to pokazil.

„Prima," zabroukal potěšeně a já slyšel, jak bere noviny zpátky do ruky. Ten zvuk byl zvláštní. Nový. Důtky, rákoska ani bič takový zvuk nedělali. „Nevím, kolik ran to bude. Chci, abychom si to oba užili, takže kdyby to na tebe bylo moc, tak použij barvy, ano?"

„Ano, Pane," vydechl jsem automaticky a snažil se držet, abych nezavrtěl zadkem. Byl jsem nedočkavý, ale to gesto mi v tu chvíli přišlo až moc děvkařské.

Pán už nic neříkal. Jen mi párkrát přejel koncem novin po odhalené kůži, což mě nutilo se smát. Lechtalo to. Bláznivě moc. Nikdy bych si nemyslel, že můj zadek může být lechtivý. Bylo to vtipné. A uvolňující.

S prvním ránou jsem tiše vyjekl, ale rozhodně jen kvůli překvapení, ne kvůli bolesti.

Nebolelo to totiž vůbec. Byla to taková hloupá, tupá rána, která se mi vůbec nelíbila. Troye si toho nejspíš všiml, jelikož mě podruhé udeřil o dost silněji. Ani tak jsem ale necítil vůbec nic pěkného. Byl jsem na sebe naštvaný. Mohl jsem vzít mokrý hadr. Ten by štípal. A jistě tak božsky.

„Není to ono," zafňukal jsem tiše s další silnou ránou a jen svěsil hlavu mezi ramena. „Už mě nikdy nenech vybírat, prosím," zaúpěl jsem zoufale. Chtělo se mi z toho brečet. Tolik jsem se těšil, že se konečně zase budu cítit tolik pěkně. V klubu se mu to povedlo.

„Nelíbí?" zamručel a já i z toho jednoho slova věděl, jak se tváří. Ten jeho typický úšklebek. Ten, který jsem tolik nenáviděl.

„Ne. Ani trochu," zavrtěl jsem hlavou a tiše popotáhl. Bylo hloupé kvůli něčemu takovému brečet, ale já to vážně tolik chtěl. Cítit se pěkně.

„Můj submisiv nikdy nebude brečet kvůli tomu, že ho nedokážu dostatečně potěšit," prohodil najednou a odhodil noviny tak, aby dopadly jen kousek ode mě. Slabě jsem se přikrčil a nejistě zaskučel. Nevěděl jsem, jak to myslí. Zlobil se? Byl zklamaný?

S první ránou, která dopadla na můj zadek, mi ale všechno došlo. Nepoužil vůbec nic. Dával mi jen rychlé a silné rány dlaní. Vlastně oběma dlaněmi. Střídal je rychle, stejně tak jako intenzitu ran.

„Pane," vydechl jsem děkovně a naprosto se uvolnil, snažíce se udržet na rukou. Přesně tohle jsem potřeboval. Čistou, štiplavou bolest. Někomu by výprask dlaní mohl připadat nudný, lehký a nebolestivý, ale v tom tempu, v kterém mi ho dopřával Troye, to bylo opravdu až příliš pěkné. Nedokázal jsem zůstat potichu a popravdě jsem se zato ani nestyděl. Nesténal jsem. Nezpůsobovalo mi to sexuální rozkoš, i když moje tělo na to mělo úplně opačný názor. Byl jsem zoufale tvrdý, ale snažil jsem se to ignorovat. Nechtěl jsem, aby na to Pán nějak reagoval. Takhle to bylo dokonalé. Jen naprosto jednoduchá a božská bolest.

„To by mohlo stačit," promluvil najednou a přestal, natahujíce mi zpátky boxerky. Tiše jsem zakňučel a sesunul se celý dolů, abych si před něj mohl znovu kleknout. Chtěl jsem mu dát najevo, že takhle to bylo pěkné.

„Děkuji, Pane," pousmál jsem se a silně se kousal do rtu, abych alespoň trochu potlačil úsměv. Byl jsem šťastný. Dokázal mě uvolnit tolik jednoduchou věcí. A ani jednou se nepokusil o to se mě dotknout nějak jinak, i když si jistě musel všimnout toho, že jsem vzrušený.

„Pojď zase nahoru," poklepal na sedačku a natáhl se pro hrníčky s kakaem.

„Nemohl bych klečet tady, Pane?" zamrkal jsem zvědavě a slabě se ošil. Nebylo pěkné žebrat, ale já se v tu chvíli cítil opravdu dobře.

„To ale nebudeš moct mít kakao, Connore," uculil se a schválně se napil ze svého hrnečku.

„Myslím, že to chvilku vydržím."

„Ne," zavrtěl hlavou. „Vydržíš to celý film. A pokud s tebou budu spokojený, tak ti pak udělám na dobrou noc nové, co říkáš?"

„To zní dokonale, Pane," pokýval jsem prudce hlavou a kleknul si tak, abych viděl na televizi.

„Prima," zamručel tiše a pustil Mauglího. „A ten článek ti necháme zarámovat"

0