Zbytek oběda probíhal v naprosté tichosti, stejně tak cesta zpátky do kanceláře. Nevěděl jsem, jestli se Troye vážně zlobí nebo se jen snaží získat kontrolu sám nad sebou. Štvalo mě, že to bylo pryč. Líbilo se mi to. Celé to napětí a vědomí, že si tohle nenechá jen tak líbit. Nechtěl jsem, aby nad tím jen tak mávnul rukou. Bylo to možná trochu zvláštní, ale přesně ten malý zádrhel v restauraci bylo přesně to, co mě nutilo šílet. Chtěl jsem o moc víc. Přál jsem si, aby za námi zase zamknul kancelář a velmi rázně mi vysvětlil, že takhle se k němu chovat nemůžu. Už vůbec ne teď, když jsme se nějaký ošemetným způsobem domluvili, že to zkusíme. Možná to všechno bylo kvůli tomu jeho rozdělování situací. Pěkné hloupé. Vlastně přímo debilní.

Zavřel jsem se s další velkou kávou v kanceláři a dokončil poslední článek. Pořád jsem si tu krátkou scénu přemítal v hlavě. Bylo to tolik intenzivní. V tu chvíli bych pro něj byl nejspíš schopný udělat opravdu hodně věcí. Neděsilo mě to, začínal jsem poměrně věřit tomu, že z jeho strany rozhodně nic nepříjemného nebo sexuálního nevznikne. Jen jsem doufal, že mě brzy nepřesvědčí o opaku. Měl jsem pocit, že celé tohle byla moje poslední šance. Dalšího šílence už jsem hledat nehodlal. Vlastně už Andy měl být poslední. Nejspíš budu i z Troye stejně zklamaný, jako z něj.

Rychle jsem zaklepal hlavou a protřel si oči. Nechtěl jsem takhle přemýšlet. Zbytečně si to kazit. Zatím to celé vlastně bylo víc, než dobré. Dokonce jsem měl svůj vlastní pokoj. Co víc si přát? Možná pomazlení? Úplně maličkaté? Naprosto nevinné pohlazení.

„Bože," odfrknul jsem zoufale a usadil se pohodlně do tureckého sedu. Byl jsem sám ze sebe nepříčetný. Všechny ty nápady, které mi poletovaly hlavou. Bylo jich najednou až moc. Přehnaně moc na to, abych je vůbec dokázal jednotlivě vnímat.

Mohl bych o ten výprask možná prostě poprosit. Měl jsem slíbenou odměnu za ty články. Neodmítl by to. Jistě ne. Jen jsem měl pocit, že by z toho byl zklamaný. Možná i on čekal, že vymyslím něco lepšího. Nebo mu to bylo naprosto ukradené a jen se chtěl vyhnout dalšímu mému remcání ohledně toho, že mám pracovat za někoho jiného.

Zkontroloval jsem si po sobě všechny přepsané články a vítězně hodil nohy na stůl. Prima. Teď už jen čekat, až pro mě přijde. Tohle bylo vlastně pěkné. Čekat na někoho. Čekat na Pána, až přijde a pobídne mě k pohybu. Slabě jsem se pousmál a zaklonil hlavu, zíraje s bláznivým úsměvem do stropu. Rozsvícená žárovka mi svítila do očí, ale v tu chvíli jsem to dokázal ignorovat, aniž bych nějak přivíral oči. Moje hlava teď řešila úplně něco jiného, než nepohodlí ze světla. Skoro už jsem se začínal bát, že si začnu povídat sám se sebou, pokud mě tu nechá ještě dlouho.

Hloupé pohovory. Byl jsem zvědavý, koho nakonec přijme. Hlavně žádného hezkého, mladého chlapce. Vyskočil bych z kůže. Nebál jsem se o to, že by ho Troye okukoval, byl jsem si téměř jistý, že není možné, aby tu byl někdo další jako my. O to víc mě ale děsila představa mladého kluka po škole, který slintá po mém Pánovi. Nechtěl jsem si tady dávat pozor. Nechtěl jsem, aby ten ranní výprask byl poslední, který jsem tu dostal. Jistě by to časem začalo být opravdu hezké. O tom jsem vlastně vůbec nepochyboval. Ale nějaké mladé, uslintané štěně, by tohle klidně mohlo velmi rychle zkazit.

Hlavně žádná štěňata, prosím.

Tiše jsem zaskučel, poslal hotové články na stejnou mailovou adresu jako vždycky a vypnul notebook. Možná ho příchozí email přiměje k tomu, aby už to ukončil a my mohli jet domů. Nebylo zrovna nějak brzo, oba už jsme měli dobrých šestnáct minut po pracovní době. Přesčasy mi nevadily, obvykle jsem tady býval o moc déle, ale dneska už jsem jednoduše potřeboval pryč.

Pryč. Do jeho auta, kde je s ním tak málo prostoru k dýchání. Ještě ráno jsem to nenáviděl a teď mi přišlo, že bych se rozplakal, kdyby mě k němu poslal taxíkem. Už zase jsem do toho padal. Přímo po tlamě a zatraceně rychle. To nebylo dobré. Hlavně to nebylo rozumné. Natluču si. Jako vždycky,

Poplašeně jsem sebou škubnul, když konečně cvakla klika od dveří a jen ji hypnotizoval pohledem. Kdybych nebyl celou dobu u oběda s mým šéfem, tak bych možná i panikařil, že mi přidal něco do pití. Byl jsem natěšený. Poblázněný. Netrpělivý. Možná to bylo jen hodně kofeinu, ale na to jsem byl zvyklý.

„Máš už hotovo?" protáhl se a jednu ruku stále nechával na klice. Vypadal unaveně. Nebo možná spíš znechuceně.

Rychle jsem pokýval hlavou, nazul si boty a naházel všechny potřebné věci do brašny. Nechtěl jsem zdržovat. Nebo ho nějak rozčílit. Ne ošklivě. Možná jen poškádlit. Ale ani to mi jeho nynější rozpoložení nedovolovalo. Nejspíš nebude zase tolik jednoduché se v něm vyznat.

„Teď už ano," zamručel jsem a pomalu se vyhrabal na nohy. Chtěl vůbec, abych mu odpovídal? Tvářil se tak proklatě neutrálně. Vždycky mě to rozčilovalo, ale teď hlavně proto, že jsem nevěděl, co si v tu chvíli smím dovolit. Tak proklatě složitý.

„Bezva. Potkáme se u auta. Potřebuju se ještě stavit o patro níž," prohodil bez zájmu a hodil mi klíčky od auta. „Nebude to trvat dlouho. Nastartuj si, kdyby ti byla zima, ale myslím, že to nebude nutné."

„Chvíli to vydržím," přikývl jsem a sevřel klíče v dlani. Mohl bych mu ujet. Kdybych uměl řídit. Věděl vůbec, jestli řídím?

„Hlavně, abys nebyl nemocný," přikývl a otočil se k odchodu. Slabě jsem zavrtěl hlavou a chvilku počkal, než opravdu odejde. Byl zdeptaný. Hodně zdeptaný. Ne, že bych se teď bál být v jeho přítomnosti, ale možná bude lepší potkat se až v autě. Třeba bude uvolněnější. Nebo jsem alespoň doufal, že bude.

Pozhasínal jsem všechna světla a seběhl po schodech dolů. Byl jsem až neobvykle dobře naladěný. Zamával jsem rychle Tylerovi na recepci a rázným krokem vyšel ven. Na tohle si budeme muset někde sednout. Neuvěří mi to. Vlastně bych si to taky nevěřil.

Došel jsem k tmavému autu a s úsměvem ho odemknul. Byla to prkotina, ale líbilo se mi to. Odemykat auto mého Pána. Auto, kterým mě pak odveze k němu domů. Silně jsem se kousl do rtu a sednul si na sedadlo spolujezdce. Možná už jsem měl nápad, co se svojí odměnou. Nebyl jsem si sice jistý, jestli to potěší jeho, ale rozhodně ho to překvapí. Tedy, doufal jsem v to.

Nečekal jsem dlouho. Možná jsem ani nemusel čekat v autě, klidně bych tě pár minut zvládnul venku, ale rozhodně jsem se za to nezlobil.

„Omlouvám se, potřebuju tam dva z těch lidí už v pondělí, stojí to spoustu hloupého papírování," prohlásil hned, jak nasedl do auta a připoutal se. „Nebyla ti zima?"

„Jsem v pořádku," ujistil jsem ho a slabě se pousmál. Starostlivý. Zamlouvalo se mi to.

Troye jen přikývl a rozjel se směrem k němu domů. Byl pořád tolik klidný, i když jeho tělo jasně říkalo, že v klidu není. Byly to maličkosti, ale nějaké věci už jsem poznat uměl. Byl o moc víc napřímený, než bylo přirozené. Taky volant svíral možná až moc křečovitě. A o té malé, silně tepající žíle na krku ani nemluvě.

„Už vím, co bych chtěl za ty články, Pane," vydechl jsem odhodlaně a trochu se zavrtěl. Neměl jsem koule na to, abych mu to řekl až u něj. Někde, kde by se mohl věnovat jen mně.

„Mluv," přikývl a krátce se na mě zadíval. Naštvalo ho, že se připomínám? Ne, to by jistě vypadalo jinak. Jen byl napjatý. Hodně napjatý.

„Půjde tady někde zastavit?" šeptl jsem nejistě.

„Jako tady? Uprostřed téhle hlavní silnice, po které všichni pospíchají domů?" pozvedl obočí. „Možná někde v boční ulici. Proč?"

„Jen tak," pousmál jsem se.

„Jen tak?"

„Ano," uculil jsem se. Když nemůže zastavit, tak jistě vychladne, než mě bude moct někde vytáhnout z auta. To se hodilo.

„Občas opravdu nedáváš ani trochu smysl," postěžoval si.

„Chtěl bych začít limity. Hlavně tvými. Nic o tobě nevím. Co vyhledáváš, co tě bere, krom té místnosti ve sklepě," zasmál jsem se a nervózně zaskučel. Nezastavil mě. Nekřičel. Bylo to v pohodě. „A pak mi uděláš kakao, zahrabeme se v obýváku do deky a to každý do svojí. Pustíš mi svojí nejoblíbenější pohádku a pak, až půjdeme spát, mi přečteš něco pěkného, aby se mi dobře spalo."

Chvilku bylo ticho. Tedy, u nás v autě bylo ticho. Kolem znělo spoustu klaksonů, které upozorňovaly na to, že zrovna náš vůz právě stojí, i když je na semaforu už dávno zelená. Tryoe tiše zanadával, rychle zařadil a znovu se rozjel. Tisknul čelist silně k sobě, skoro jsem slyšel, jak mu o sebe skřípou zuby.

„Tohle chceš za to, že jsi dneska udělal ty články?" promluvil konečně a pomalu vydechl. „Jen tohle?"

„Čekal jsi, že toho bude víc?" zamrkal jsem překvapeně. Vlastně jsem se spíš bál, že bude šílet a pošle mě s takovým nápadem na nějaké moc ošklivé místo.

„Čekal jsem, že mi to dáš mnohem víc sežrat. Tohle je přijatelné. A nenáročné," zamručel a slabě se pousmál.

„Nenáročné," zavrněl jsem. „V tom případě mi do toho programu ještě zařaď nějaký moc pěkný, neodfláknutý výprask."