Normálně bych se kvůli těm článkům rozčiloval. Bylo jich hodně, všechny podobně mizerné. Dnes mi to ale nevadilo. Bezpečně mě to zabavilo na celé dopoledne. Měl jsem rád, když bylo co dělat. Když byla práce jasně daná. Jistě, občas bylo fajn, když jste si věci mohli řídit sami, ale tentokrát bylo opravdu dobré vědět, že se musím něčeho držet. A taky, že to musím za dnešek stihnout. Což byl nesmysl, který jsem si docela snadno vnutil do hlavy. Troye po mně nic takového nechtěl. Vlastně naopak. Jenže pokud bych k tomu nedonutil sám sebe, tak bych pořád jen přemýšlel nad tím, co po něm budu chtít.

Pořídil by mi štěně, kdybych chtěl? Vlastně jsem byl vždycky spíš pro kočky, ale měl jsem takový pocit, že můj šéf bude spíš psí člověk. Chtěl jsem přeci trochu potěšit jen jeho. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Bezva. Rychle jsem vyhrabal další článek plný poznámek a letmo ho přelétl očima. Nevěřil jsem tomu, že jsme tohohle člověka vážně někdy zaměstnávali. Tedy, Troye zaměstnával. Na tom nezáleželo. Nemohlo to fungovat. Tohle se přeci nemohlo nikomu líbit. Nemohlo. Ne. I dítě na prvním stupni by to napsalo líp.

Odtrhl jsem oči od počmáraného papíru a přesunul pohled na kelímek s kávou. Potřeboval jsem další. Zoufale moc. Chtěl jsem svůj hrneček, po okraj plný kávy. Protřel jsem si kořen nosu a zadíval se směrem ke dveřím. Zajímalo mě, jestli za nimi ještě někdo kromě mého šéfa je.

Nejspíš nebyl, protože kdyby ano, tak by se mu Troye věnoval a nemohl by teď stát mezi dveřmi s jeho typickým úšklebkem.

„Jak dlouho na mě takhle civíte?" zaskučel jsem ublíženě a vytáhl si sluchátka z uší. Přikrčil jsem se nad tím tichem. Nic pěkného. Neměl jsem ho rád. Znervózňovalo mě. Možná bych mohl poprosit o rádio. Mohl jsem si sice pouštět hudbu z notebooku, ale to nebylo ono.

„Jen chvilku," zamrkal, ale jinak se nepohnul. „Zkoušel jsem na tebe mluvit, na mou obranu," dodal po chvilce, co jsem na něj jen nasupeně zíral.

„Fajn," pokrčil jsem rameny. „Děje se něco?"

„Půjdeš na oběd?" zeptal se a opřel se ležérně o futra. Snažil se chovat uvolněně, ale já mu to nevěřil. Ani trochu. Kdyby mu teď někdo řekl, že to vezme za něj, tak by to bral všemi deseti. Určitě ano.

„S Vámi?" naklonil jsem lehce hlavu a dopil zbytek kávy. Bože. Ne. Studená káva je hnus.

„Klidně sám, pokud chceš," zasmál se a znovu se narovnal. „Jen jsem se nabídl."

„Chvilku," zamručel jsem a zaklapl notebook. „Jen malou chvilku," vydechl jsem prudce a vstal od stolu. Možná bych ho mohl poprosit o svůj vlastní záchod. Ano. A taky kávovar. Pak bych nikdy nemusel opustit svou kancelář.

Rychle jsem se kolem něj protáhl a zrychlil krok. Sakra. Nebylo to tolik zlé, dokud jsem se nezvedl. Myslím, že dveře na toaletu tu nikdy nikdo neotevřel s takovým nadšením.

O moc lepší.

Jo. Teď už s ním na oběd můžu. Stoupl jsem si ještě před zrcadlo a upravil si vlasy, i když to nejspíš nemělo žádný efekt. Andy by věděl. Andy by mi pomohl.

„Ne," napomenul jsem sám se. „Žádný Andy," šeptl jsem a pomalu vydechl. Třeba Troye moje vlasy vůbec nezajímaly. Jenže. Co ho tedy vlastně zajímalo?

Vrátil jsem se zpět do kanceláře a líně se protáhl. Cítil jsem se o moc líp.

„Říkal jsem, že na záchod chodit můžeš. A pro kafe," zasmál se lehce a zvedl z jeho židle sako.

„Nechtěl jsem rušit," prohodil jsem tiše. „Můžeme už jít?"

„Čekalo se na tebe. Takže ano, můžeme," přikývl. Na nic jsem nečekal. Znovu jsem rychle vyšel ze dveří a v duchu si zanadával. Nevím, z čeho jsem byl zase tolik rozhozený. Pozval mě na oběd, no a co? O nic jistě nešlo. Byla to slušnost, možná? Nikdy předtím to neudělal. Nikdy předtím mi ale taky nedával v kanceláři na zadek. Vařečkou. Zasmál jsem se a trochu se uvolnil.

„Půjdeme po schodech?" navrhl jsem a krátce se na něj zadíval. Sako mu slušelo. Ne, že bych měl něco proti jeho uvolněnosti v tričku a teplákách, ale takhle vypadal líp. Asi jako každý muž. Kdo by chtěl dominanta v teplákách? Nesmysl. Přemýšlel jsem nad hloupostmi. Přeci vůbec nešlo o to, co měl na sobě, ale o to, jak se choval ke mně. A to zatím bylo dobré.

„Oblíbil sis schody?" zamručel překvapeně a s přikývnutím prošel kolem výtahu.

„Tak bych tomu neříkal," zasmál jsem se a pokroutil hlavou. Ne, rozhodně jsem si neoblíbil schody. Všechno ale bylo o moc lepší, než být s ním ve výtahu. I teď by to bylo k zešílení. Možná ještě víc, než předtím.

V poměrně klidném tempu jsme sešli schody, ani jeden z nás nic neříkal. Nevadilo mi to. Alespoň se mi nemohl vysmívat, že funím, když chodím. Byl jsem si jistý, že by to udělal. Rozčilovalo by to každého. Určitě ano.

Držel jsem se jen kousek od něj a pozorně sledoval každý jeho pohyb. Nevěděl jsem, kam chce jít, ale taky jsem rozhodně nechtěl, aby měl někdo jakékoliv podezření. A ano, tím někdo jsem myslel hlavně Tylera. Sežere mě zaživa, až se tohle dozví. Prošel jsem posledními dveřmi a úlevně vydechl. Čekal jsem nějakou z jeho hlášek. Rýpnutí. Můj blonďatý kamarád se něčeho podobného nikdy nebál.

„Jsi nervózní?" prohodil Troye krátce po tom, co jsme zahnuli za roh ulice. Byl jsem rád, že jdeme pěšky. Auto bylo moc malé pro nás oba, ráno to bohatě stačilo. Rozhodl jsem se si na něj zvykal pomalu. Postupně. Na druhou stranu jsem ale zoufale toužil po tom, aby mě vzal do herny hned, co se vrátíme k němu domů.

„Ne, Pane. Nejsem nervózní," pokroutil jsem rychle hlavou. Nebyl jsem nervózní. Myslím.

„Nikdy nevím, jak na tyhle tvoje prudké změny reagovat," povzdechl si a otevřel mi dveře do nějaké restaurace jen kousek do firmy. Nikdy jsem tam nebyl, ale Troye sem zřejmě chodil často. Ani nepřemýšlel nad tím, jakou část dveří uchopit. Na kterou stranu táhnout. A obsluze se taky běžně neříká ahoj. Dobře, teď už jsem možná byl trochu nervózní. Prodá mě tu na maso a nechá sežrat. Bože.

„Omlouvám se, ani o tom nevím," vydechl jsem, když jsme si sedli ke stolu.

„Prosím?" zamrkal zvědavě a pohledem mapoval každou část mého obličeje.

„O těch změnách. Přijdu si pořád stejný," mykl jsem rameny a kousl se do rtu. „Máte radši psy nebo kočky?"

„Mám na výběr jen z nich dvou?" zvedl obočí a bedlivě mě sledoval.

„Pro teď ano. Na oblíbené zvíře se Vás zeptám potom, pokud mi toužíte odpovědět," zasmál jsem se lehce.

„Nevím. Asi psi. Jsou poslušnější," prohodil zamyšleně.

„Myslel jsem si to," zasmál jsem se vítězně a přijal od obsluhy jídelní lístek. Měl jsem docela hlad. „Takže. Jaké je Vaše nejoblíbenější zvíře, Pane?" zavrněl jsem a snažil se nevrtět na místě. Byla to asi úplně první normální konverzace, kterou jsme vedli.

„Mravenečník," prohodil prostě. „Máš už vybráno?"

„Proč mravenečník?" nakrčil jsem nechápavě nos.

„To je jednoduché. Nemám rád mravence. Co to jídlo?" zeptal se znovu, tentokrát naléhavěji.

„To je ujetý," zasmál jsem se a rychle se zadíval zpátky do jídelního lístku. „Ještě chvilku. Nerad si vybírám nové věci. Navíc na nových místech," zabrblal jsem. Co když mi to nebude chutnat?

„Chceš, abych vybral jídlo za tebe?" nabídl se a lehce se překlonil. Jen malinko. Skoro nepatrně. Já to ale vnímal. Věděl jsem o jeho každičkém pohybu.

„Možná," přikývl jsem plaše. Nechtěl jsem zdržovat. „Jen ne nic z ryb nebo podobné havěti. Žádné olivy, rajčata a to v jakékoliv podobě, houby nebo plesnivé sýry," zabroukal jsem tiše.

„Nejsi ani trochu vybíravý, viď?" pousmál se a poděkoval, když nám na stůl donesli dvě kávy a sklenice vody.

„Nejsem?" zamrkal jsem překvapeně. Andy to nenáviděl.

„To byla ironie, Connore," zasmál se upřímně a trochu pokroutil hlavou.

„Oh. Aha," pokýval jsem rychle hlavou. „Občas mi trochu uniká."

„Malinko," přikývl a znovu malým mávnutím přivolal číšníka. Nebyl nepříjemný. Vlastně naopak. Objednal nějaká dvě jídla, jejichž název jsem neznal, ale ani jsem se ho nesnažil k ničemu přiřadit. Byl jsem zvědavý. Možná mě překvapí. „Funguje to, nemyslíš?" ozval se znova, když mezi námi znovu vládlo příjemné ticho. Bylo zvláštní, že s ním mě tolik nerozčilovalo. Možná jsem se jen bál jeho otázek.

„Co tím myslíte?" zvedl jsem k němu hlavu a trochu víc se narovnal v zádech. Ta restaurace byla moc pěkná. Trochu luxusní. Nejspíš bych neměl sedět shrbený u stolu. Troye mě ale nenapomenul, což bylo překvapující.

„Nás dva. Změnilo se to. Funguje to. Neprovokuješ, neděláš problémy," zamručel s úsměvem.

„Protože se nechováte jako debil," vydechl jsem prudce a rychle si vrazil imaginární facku. Možná bych měl vážně víc přemýšlet, než něco řeknu.

„Teď jsem vážně rád, že jsem tě vzal na oběd někam mezi lidi a nejsme sami v kanceláři," sevřel pevně čelist. Měl jsem pocit, že mě jeho pohled zapálí. Byl naštvaný? Na to bylo asi zbytečné se ptát. Určitě byl. Tohle bych si k němu nejspíš neměl dovolovat.

„Naplácal byste mi, Pane?" naklonil jsem hravě hlavu. Tohle mě bavilo. Zahrával jsem si, byl jsem si toho plně vědomí, ale nedokázal jsem si pomoct.

„Seřezal bych ti zadek."

Reagoval rychle. Bez přemýšlení. Trochu mě to vyděsilo. A taky to trochu probudilo ten divný pocit v břiše.

„Čím, Pane?" vyzvídal jsem, srdce mi bláznivě poskakovalo až někde v krku. Byla to jen hra nebo mě vážně zabije hned, co se ztratíme ostatním z dohledu?

„Dlaní, pravítkem, páskem. Tou vařečkou, dokud by vydržela," pronesl s ledovým klidem a stále zíral do mých očí. Šílel jsem. Vzrušením. Touhou. Bože. Teď rozhodně nesmím vstát od stolu. V té kávě určitě něco bylo! Ale já se nenapil. Nebo ano? Těkl jsem pohledem k hrnku s kávou. Nedotčená. Bezva.

„Tak to je jedině dobře, že jsme teď tady a ne sami v kanceláři?" polkl jsem těžce a silně se kousal do rtu. Chtěl jsem, aby to udělal. Bylo mi jedno, co předtím říkal. Tohle se nepočítalo. Jeho autoritu bych podrývat neměl. Věděl jsem to. Ten trest bych si zasloužil.

„Na tohle si musíš odpovědět sám," usmál se a poděkoval, když před nás položili jídlo. Ne, ne. Ne! Ne teď. Ta situace se mi líbila. „Dobrou chuť, Connore," zpražil mě znova přísným pohledem.

„Nedořešili jsme to," zakňučel jsem ublíženě.

„Není co řešit. Najez se," pobídl mě a jeho pohled konečně opustil mou tvář. Byla to úleva. Nebo možná naopak zklamání? Sám jsem nevěděl. Nedokázal jsem se rozhodnout.

„Ale-,"

„Dobrou chuť, Connore," zavrčel ostře, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Dobrou chuť, Pane," zakňučel jsem rezignovaně a uchopil příbor do ruky. Bylo to pryč. Celý ten pěkný pocit zmizel. Chtěl jsem plakat. Utéct. Znovu ho nazvat debilem.

„Lepší," zavrněl. „Hodný kluk."