Vypadl jsem z Harryho klubu tak rychle, jak jen to šlo a snažil se nepanikařit. Nebyl to nijak těžký úkol. Troye jen chtěl, abych koupil vařečku, což samo o sobě neznělo nikterak děsně. Jenže pokaždé, co jsem si vzpomněl, k čemu vlastně bude sloužit, jsem byl rudý až za ušima. Bylo mi trapně a to jsem byl teprve pár kroků od klubu. Bylo mi jasné, že si tohle můj šéf musí plně vychutnávat. Tohle by nebylo příjemné nikomu. Přihlouple jsem za sebou táhnul cestovní kufr a v druhé ruce se na mobilu snažil najít nejbližší obchod, kde bych mohl vůbec vařečku pořídit. Nechtěl jsem do žádného velkého nákupního centra, zase tolik času jsem neměl. Troye sice říkal, že mě za běžné věci trestat nebude, ale stejně jsem ho nechtěl zbytečně vytáčet. Věřil jsem tomu, že by byl i přes ten slib trest, který jsem měl slíbený o něco ostřejší. Jen jsem si nebyl vůbec jistý, jestli jsem se tomu chtěl vyhnout.

Nakonec jsem měl docela štěstí. Měl jsem obchod s domácími potřebami dokonce cestou. Nikdy jsem si toho malého obchůdku nevšiml, ale teď jsem za něj byl docela vděčný. Musel jsem působit hloupě, protože bylo poměrně brzo ráno, nejspíš teprve před pár minutami otevřeli a já se tam hned nahrnul, navíc s obrovským kufrem a panikou v očích. Myslím, že větší pozornost jsem na sebe už přitáhnout nemohl. Neměl jsem rád tolik šílená rána. Potřeboval jsem čas na to, abych se probral. Troye mě sice donutil vstát dost brzy, ale ani tak jsem se nestihl dostatečně rozkoukat. Nebo jsem spíš nebyl zvyklý na tak šílené nápady hned po ránu. Prudce jsem se nadechl a postoupil dál do malého krámku, snažíce se nevnímat ten otravně intenzivní pohled prodavačky. Připadal jsem si jako hlupák a to ani nemohla vědět, proč tady vlastně jsem. Musel jsem se pousmát a pokroutit hlavou. Zajímalo by mě, kolik lidí vlastně podobné věci kupuje v běžných obchodech. Mohla by být legrace vidět ty výrazy prodavačů, pokud by zjistili, že jezdecký bičík, který právě namarkovali, rozhodně neslouží k upřesnění pobídek koni, ale naopak ke zmalování zadku toho někoho, kdo si ho kupoval. Ta myšlenka mě fascinovala. Vlastně se mi nakonec líbilo, že mě Troye k něčemu takovému donutil, i když to nebylo ani trochu příjemné. Mělo to ale nápad. Bylo to jiné a to se mi zamlouvalo. Navíc mě to dokázalo zaměstnat.

Popadl jsem první vařečku, na kterou jsem narazil a mířil s ní k pokladně. Pořád jsem se nedokázal zbavit toho přihlouplého úsměvu. Šílel jsem z té představy. Vážně mi tímhle nařeže. On, ten arogantní šéf, kterého jsem ještě před pár dny, možná spíš hodinami nenáviděl. Navíc v jeho kanceláři. Netušil jsem, jestli mě to víc děsí nebo vzrušuje. Rozhodně to ale bylo bláznivé. Víc, než jsem byl zvyklý. Poplašeně jsem zaplatil a vytratil se z malého krámku tak rychle, jak to jen šlo. Nedávalo to smysl, ale měl jsem ze sebe radost. Nešlo o nijak náročný úkol, vlastně to byla docela blbost, ale ani tak jsem se toho pocitu nedokázal zbavit. Spěšně jsem zkontroloval čas ve vedlejší výloze s televizory a trochu přidal do kroku. Zatím jsem stíhal, ale počítal jsem ještě s tím, že nějaký čas strávím v kavárně. Nechtěl jsem dnes Troye odbýt nějakou levnou kávou. Chtěl jsem ho potěšit. A sebe vlastně taky. Potřeboval jsem pořádně nakopnutí.

Stavil jsem se v kavárně jen kousek od práce a vzal si dvě velké, oříškové kávy s sebou. Měl jsem rád věci, které pro mě byly automatické. Nemusel jsem nad nimi přemýšlet. Občas jsem měl problémy objednat si něco jiného nebo zajít někam, kde jsem se v nabídce neorientoval. Andy to na mně nenáviděl, ale nikdy mi to vlastně přímo neřekl. Jen měl hodně řečí kolem.

Rychlostí jsem prošel kolem recepce, nejistě pozdravil Tylera a zapadl do výtahu. Všechno šlo dobře. Měl jsem ještě dvanáct minut k dobru, navíc jsem měl všechno, co po mě Troye chtěl. I tak jsem ale byl poměrně nervózní. Věděl jsem, že první impulz k trestu budu muset dát já. Možná proto, že na mě Troye nechtěl tlačit. Spíše jsem si ale byl jistý, že to bylo jednoduše proto, že mě chtěl slyšet prosit. Nejspíš jsem mu to nemohl mít za zlé. Nebylo toho zase tolik, co by z našeho vztahu mohl vytěžit. Tahle psychická zátěž – pokud se to tak dalo nazvat – bylo téměř jediné, co se mnou zatím mohl dělat. Je sice pravda, že včera v herně nevypadal, že by mu něco chybělo, ale ani tak jsem nevěřil tomu, že tohle je pro něj uspokojující. Jistě jednou přijde ta chvíle, kdy ho doženou všechny ty přirozené pudy a půjde to s ním stejně do kopru, jako s Andym. Z té představy mi bylo mizerně. Vzpomněl jsem si na ten pocit, který jsem měl včera s Troyem v herně, a i když už od té chvíle uplynulo už několik hodin, tak jsem měl pořád tolik krásně stažený žaludek. Měl jsem rád, když se mnou něco takového vzpomínky dělaly. Měl jsem vždycky zpětně pocit, že ta situace byla správná.

Cuknul jsem sebou při cinknutí výtahu a pomalu vystoupil. Měl jsem srdce až někde v krku a veškerou snahu jsem teď vynaložil tomu, abych na poslední chvíli nerozlil ani jednu kávu. Musel jsem vypadat komicky. Vařečku jsem měl nedbale zastrčenou za páskem, kufr jsem nemotorně držel v levé ruce, což bylo samotné dost hrozné a v té pravé jsem držel obě kávy. Vlastně byl dost zázrak, že mi ještě nic neupadlo. Troye by mohl mít radost. Věděl, že jsem až příliš nemotorný. Docela mě zajímalo, jestli mu to taky přijde tolik otravné, jako mně.

Loktem levé ruky jsem opatrně otevřel dveře a zády do nich strčil, dávaje pozor na to, abych nic nerozlil. Už v tu chvíli jsem na sobě cítil ošklivě intenzivní pohled mého šéfa, tentokrát mi to ale nepřipadalo až tolik nechutné, jako normálně. Nejistě jsem se k němu otočil a raději pustil kufr, abych mu mohl položit kávu na pracovní stůl. Dnes ani neměl nohy hozené na stole. Možná to opravdu dělal jen proto, aby mě vytáčel.

„Jdeš včas, to je dobře," zabroukal energeticky a mírně se předklonil, aby se natáhl pro svůj kelímek s kávou.

„Snažil jsem se," šeptl jsem a kousl se silně do rtu, „Pane," dodal jsem rozpačitě a položil na stůl i vařečku. Nebyl jsem si jistý, že jestli ji vůbec chce hned teď, ale tak nějak jsem mu potřeboval ukázat, že jsem jeho úkol splnil. Bylo to hloupé. Já byl hloupý.

„Dostal jsi někdy předtím vařečkou, Connore?" naklonil se zájmem hlavu a studoval předmět, který jsem před chvilkou položil před něj.

„Nikdy," zavrtěl jsem rychle hlavou. „Byl jsem hodné dítě," uculil jsem se a nervózně se zhoupnul na patách. Byl jsem rád, že se mnou začal mluvit. Nevěděl bych, jak začít. Možná to s ním opravdu nebude zlé.

„Dojdi zamknout, ano? Zpříjemníme si trochu ráno," zamručel a znovu se opřel do židle. Rychle jsem pokýval hlavou a svižně došel ke dveřím. Samozřejmě jsem ale zapomněl na kufr, který jsem nechal v půlce cesty, takže jsem se jen tak tak vyhnul tomu, abych se před mým Pánem natáhnul. V tichosti jsem si zanadával a rychle zamknul, kousaje se rozpačitě do rtu. Bylo mi jasné, co chce udělat. Vlastně bylo pěkné, že si to chtěl odbýt takhle ráno. Stejně bych byl celý den nervózní a jen se přemlouval k tomu, abych za ním došel. Navíc sedět zbytek dne na bolavém zadku znělo parádně. Začínal jsem se cítit bláznivě šťastně. Naplněně. Jako by to opravdu s Troyem bylo to pravé.

„Dostanu teď svůj trest, Pane?" otočil jsem se k němu a nervózně si pohrával s prsty. Tohle pro mě bylo vlastně docela nové. Harry mě trestal ihned, pokud to tedy bylo možné. Navíc jsem o to nikdy nikoho nemusel prosit. Bylo to ponižující.

„Ano," přikývl s úsměvem a stoupnul si, aby se mohl i s vařečkou v ruce přesunout na malou pohovku v rohu místnosti. Myslím, že jsem na ní nikdy nikoho sedět neviděl. Konečně si tedy našla nějaké využití.

„Jen bych byl rád, kdybys dodržel to, na čem jsme se domluvili. Víš, že mě o to musíš poprosit, že ano?" zadíval se na mě se zájmem a já jen hloupě pokýval hlavou. Navlhčil jsem si jazykem rty a nerozvážně se vysvlékl do spodního prádla. Uklidňoval mě ten fakt, že jsem předtím mohl zamknout, takže vlastně nic špatného nehrozilo. Bylo pěkné to vědět. Mohl to klidně udělat tak, abych o zamčených dveřích nevěděl a jen mě deptat. Vlastně jsem od něj něco takového čekal.

„Směl bych dostat svůj trest, Pane?" zamrkla jsem a udělal jsem k němu pár kroků, abych si mohl kleknout přímo k jeho nohám. Bylo to pěkné. „Prosím?" zvedl jsem k němu rychle hlavu, když jsem si vzpomněl na to, na co mě včera upozorňoval. Vždy koukat na něj.

„Myslíš, že to budeš mít takhle jednoduché, Connore?" pousmál se a zavrtěl lehce hlavou.

„Prosím, Pane," zaúpěl jsem zoufale a otřel se nejistě nosem o jeho levou nohu, nespouštěje z něj ani na chvilku pohled. Byl jsem pohlcený celou tou bláznivou atmosférou. Opravdu jsem si to přál. „Moc bych chtěl, abyste mi tou vařečkou seřezal zadek, Pane. Zasloužím si to," zamrkal jsem na něj a silně se kousl do rtu. Šílel jsem. Připadal jsem si ponížený, ale jinak, než to kdy udělal on nebo Andy. Tohle bylo moc pěkné. Vzrušující.

„Pojď sem," zamručel s úsměvem a poklepal si dlaní na stehna. Úlevně jsem vydechl a přelezl si přes jeho nohy tak, že jsem na nich byl položený a země se dotýkal jen konečky prstů. Jeho dlouhé nohy byly teď poměrně nevýhoda. Bylo by o moc pohodlnější, kdyby se mohl plně zapřít o zem.

„Je pro tebe v pořádku být se mnou v tak těsném kontaktu během trestu?" zabroukal jemně a přejel mi dlaní podél páteře. Tou otázkou mě zaskočil. Jeho opatrnost mi dělala radost víc, než cokoliv jiného.

„Ano, Pane," pokýval jsem pomalu hlavou a pohodlně se uvelebil. „Naprosto v pořádku."

„Dobře," vydechl pomalu a upravil mi boxerky tak, aby odhalil co nejvíc mojí kůže. „Bude to jen dvacet ran. Prvních pět bude dlaní, na zahřátí. Chci tě celou dobu v klidu, potichu a soustředěného. Bude to jen horší, pokud se od toho budeš snažit utéct."

„Rozumím, Pane," šeptl jsem chraptivě a silně se kousal do rtu. Bylo to rajcovní.

Troye už nic neříkal a věnoval mi pět svižných ran dlaní. Nepravidelně střídal obě moje půlky i různou intenzitu ran, za což jsem ho v tichosti proklínal. Bylo tak těžké se připravit na tu další. Zatím jsem ale vydržel přesně tak, jak chtěl. Nebyl ani zatím příliš hrubý, ale byl jsem si jistý, že to přijde s tou věcí, kterou jsem si před chvílí kupoval.

„Poděkuješ mi, až skončíme a půjdeš si kleknout do kouta, dokud ti neřeknu, že se můžeš zvednout. Bude to tak po každém trestu. Alespoň budeš moct přemýšlet nad tím, cos udělal špatně," zavrněl a přejel po mém zadku koncem vařečky. Těšil jsem se na tu bolest. Zase něco nového.

„Ano, Pane," přikývl jsem a zároveň vyjekl, když kus dřeva poprvé narazil na mou kůži. Nedokázal jsem to přiřadit k žádnému jinému předmětu. Bylo to poměrně bolestivé. Ne nesnesitelné, ale rozhodně horší, než důtky. Zase ale o něco lepší, než úzká rákoska. Ta se u mě zatím držela úplně na první příčce nejhorších trestacích předmětů, pokud jsme mluvili o výprasku.

„Drž," sykl ostře a přidržel si mě volnou rukou u sebe. „Nechci tvůj trest protahovat. Ne napoprvé," zavrčel a rychle mi sázel jednu ránu za druhou. Ani jsem je nestíhal počítat. Spoléhal jsem na to, že to dělá on. Byl bych nahraný, kdyby se mě zeptal, u jaké rány jsme. Naštěstí se tak nestalo. Nevím, zda to bylo tím, že jsme byli v práci, ale přišlo mi, že Troye si to vůbec neužil, naopak celý můj trest co nejrychleji odbyl.

„Děkuji, Pane," zakňučel jsem plačtivě a pomalu se vyhrabal na nohy, míříce do kouta. Slzy v očích jsem neměl kvůli bolesti, ale proto, že to bylo celé tak rychle pryč. Věřil jsem tomu, že tohle nějak uspokojí jeho chtíč. Mrzelo mě to. Kleknul jsem si do rohu, čelem ke zdi a sepnul ruce za zády. Opravdu jsem doufal, že brzo přijde jiná hra, při které ho budu moct alespoň trochu potěšit.