Cesta autem probíhala v tichosti. Pořád bylo tak trochu zvláštní být vedle něj tak blízko. Nevěděl jsem, jak se chovat a tak jsem si pohrával s prsty v klíně. Nevydržel bych nehnutě sedět. Ne po tom, co se stalo v kuchyni. Připadal jsem si jako hlupák. Nebylo na tom nejspíš nic zlého. Navíc mi nabídl, že bude dělat snídaně o víkendu, nehledě na to, že o ostatním jídle nepadlo ani slovo. Nabídl mi, že tam můžu zůstat - tedy, svým způsobem to udělal, a já se zachoval jako idiot.

"Omlouvám se," vypadlo z hubené postavy vedle mě dřív, než jsem si ty dvě slova dokázal sám srovnat v hlavě a vyslovit je. Byl jsem zmatený. On přeci nic neudělal. To já se choval nevděčně. Už zase. Harry by neměl radost.

"Eh, za co?" otočil jsem k němu rychle hlavu a se zájmem ho sledoval. Byl jsem zvědavý, co z něj vypadne. Opravdu ano. Nenapadala mě jediná věc, kterou by dnes udělal špatně.

"Za to, co jsem ti řekl, než jsme odjeli. Neměl bych ti tímhle vyhrožovat během běžných věcí," zamručel s pohledem upřeným na silnici. Bylo na něm vidět, že je mu to celé dost nepříjemné. Nepatrně se ošíval a klouby na jeho prstech byly teď téměř bílé od toho, jak křečovitě svíral volant. Připadal mi nepříčetný. Popravdě jsem se bál, že každou chvíli vypění a jednu mi vrazí.

"Nevidím důvod, proč by ses mi za tohle měl omlouvat," zavrtěl jsem hlavou a zadíval se z okýnka. Překvapilo mě to. Nevěděl jsem, jak reagovat. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi za tohle bude omlouvat.

"Měli bychom tohle nechat jen v herně," prohodil rázně a prudce vydechl. "Bude to tak lepší, pro nás oba, okay? Jen bych byl vděčný, kdybys mě zkusit neprovokovat. Nechci pak být ten špatný," prohodil a znovu se ošil.

"Tak jo, dobře," pokýval jsem rychle hlavou a věnoval mu krátký úsměv. Zaráželo mě to. Čekal bych od něj přesný opak. Myslel jsem si, že mě bude celé dny peskovat za zbytečnosti. "Takže žádný výprask v práci?" zamrkal jsem a protáhl se. Chtěl jsem ještě spát. A taky jsem chtěl dostat na zadek někde jinde, než v kanceláři. To místo všechno kazilo, což byl nejspíše Troyeův účel. Hloupé. Chtěl jsem pěkný, uklidňující výprask. Nějaký, z kterého zůstanou hezké značky.

"Ne, Connore," zasmál se upřímně. "Z toho se nevykroutíš. Chci tě slyšet prosit. Zasloužíš si svůj trest, dohodli jsme se na něm a tak to prostě bude," zahučel a konečně zastavil. Tiše jsem zakňučel a odpoutal se. Byli jsme před Harryho klubem, což bylo možná dobře. Alespoň jsem se mohl převléknout a pobalit si věci.
"Pět minut, pak jsem zpět," prohodil jsem rychle a natáhl se pro kliku od dveří.

"Nemusíš," pousmál se. "máš přesně šedesát šest minut do začátku pracovní doby. Převlékni se, zabal si, nakup nám cestou kávu a buď v práci včas."
"Nebo?" zavrněl jsem a lehce naklonil hlavu. Lákalo mě ho provokovat.

"Nebo to tam bude nepříjemné pro oba. Neměl bys mě takhle vytáčet, Connore. Nevychladnu zase tak rychle. Zkus si to pamatovat," zavrčel a znovu pevně sevřel volant.

"Dobře," vyhrkl jsem a rychle vystoupil. "Budu. Přijdu včas," ujistil jsem ho a zabouchnul za sebou dveře auta. Byl jsem rád za to, že jsem měl ten zbytek cesty dojít sám. Byla to úleva. I když to mezi námi teď nebylo tolik zlé, tak jsem stejně potřeboval nějaký čas sám pro sebe. Nějak to celé vydýchat. Bylo to rychlé. Navíc docela náročné, i když se Troye nejspíš snažil na mě tolik netlačit. Nebyl jsem si jistý, jestli opravdu dokážu bydlet se svým Pánem pod jednou střechou. Sice říkal, že tohle všechno bude platit jen v herně, ale i tak jsem si byl téměř jistý, že mu se mnou hned během prvních dní dojde trpělivost. Neuměl jsem se chovat. Neuměl jsem nerýpat, nebýt drzý. Andy to měl rád. Myslím.

Prošel jsem nepozorovaně až do svého pokoje a začal si balit těch pár věcí, které jsem stihl vyndat z cestovního kufru. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc málo jsem střídal oblečení. Tohle bylo naopak něco, co by se mi s Andym nemohlo stát. Ten vždycky dával pozor na to, abych vypadal hezky, slušně a upraveně. Zavrtěl jsem rychle hlavou a zapnul zip u kufru. Asi jsem se těšil pryč. Na trochu víc soukromí. Bylo od Harryho moc milé, že mě tady nechal, ale měl jsem pocit, že by mi z toho časem stejně hráblo. Hlavně z těch snídaní. Nevyhovovalo mi to.

Nechal jsem kufr mezi dveřmi a zamířil na konec chodby k těm, které patřily Harrymu. Nebylo by slušné odejít bez rozloučení. Dvakrát jsem slabě zaklepal a opatrně vzal za kliku. Nebál jsem se, že bych ho od něčeho mohl vyrušit, vlastně jsem si ani nemyslel, že by přede mnou měl nějaké tajnosti, ale ani tak jsem nechtěl být drzý a působit nevychovaně.

"Ahoj, Srnče," prohodil energeticky hned, co mě zahlédl a upravil si polštář za hlavou. Sledoval nejspíš nějaký seriál, ale nevypadal, že by ho opravdu zajímal.
"Ahoj," pousmál jsem se a kousl se rozpačitě do rtu. "Budu teď asi nějakou dobu u Troye. Chtěl bych to zkusit," prohodil jsem tiše a houpal se na patách. Ani nevím, proč jsem si připadal tolik hloupě.

"Konečně jsi přepral vlastní ego, huh?" ušklíbl se a dlouze se protáhl. "Neudělej mi ostudu, dobře? Jsi na to připravený velmi dobře," zavrněl a sledoval každý můj pohyb. Znervózňoval mě. Tentokrát ale tím nepěkným způsobem.

"Budu hodný, neboj," pokýval jsem hlavou a nervózně si prohrábl vlasy.

"Ověřím si to," zabroukal potěšeně. "Hlavně na sebe buď opatrný. Kdykoliv se sem můžeš vrátit, dobře?" pousmál se povzbudivě.

"Díky," usmál jsem se a krátce ho obejmul. Chtěl jsem mu ještě říct, že to nebude potřeba, ale přerušil mě vibrující mobil v mé kapse. Tiše jsem zamručel a vytáhl ho ze zadní kapsy kalhot. Psal mi Troye, což nebylo to, co mě až tolik rozhodilo. Obsah té zprávy mě ale donutil úzkostlivě zakňučet.

Kup si cestou vařečku. Nějakou pěknou. Výprasky páskem jsou nuda. T.