Troye mi nejříve ukázal, kde má ložnci on s tím, že za ním můžu kdykoli přijít. Připadalo mi to milé, vlastně až podivuhodné u někoho, jako byl on. Pokoj, ve kterém jsem měl spát sice nebyl nikterak veliký, ale rozhodně byl krásnější, než ten dole.  A taky rozhodně čistější. Vlastně mě překvapovalo, nakolik uklizeno Troye měl. Sice věděl - nebo tedy předpokládal, že přijedu, ale takhle naklizeno by jistě během pár minut neměl. Převlékl jsem se do dlouhého trika, které mi nechal na menší posteli a zahrabal se do peřin. Byl jsem poměrně unavený, nejspíš ani ne tolik z toho, co se dělo, ale hlavně ze všech těch nových věcí, očekávání a nervů. Bylo mi jasné, že tohle byl jen začátek a že určitě všechny hry nebudou tak rychlé a jednoduché, ale nikterak jsem se tím netrápil. Vlastně jsem se i docela těšil. Sice to byl pořád ten stejný, otravný šéf, ale z nepochopitelného důvod mě vážně uměl uklidnit. Nejspíš měl pravdu, co se disciplíny týkalo, jen mě zaskočilo, že na to přišel tolik rychle. Navíc mi nepřipadalo, že bych vůči němu byl tam dole nikterak neposlušný. Harry by na mě byl pyšný, myslím.

Harry.

Pane bože! Musí umírat strachy!

Rychle jsem zase vyskočil z postele a utíkal zpět ke dveřím. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde zůstal můj mobil. Pravděpodobně v kalhotech. Oh, ano. To by dávalo smysl. Rozsvítil jsem si na chodbě a rychlým krokem zamířil ke dveřím, které vedly do toho pochybného prostoru tam dole. Nelíbilo se mi pohybovat se takhle v cizím domě, ale v tu chvíli mě vážně zajímalo jen to, abych dal co nejrychleji Harrymu vědět, že jsem v pořádku. Nechápal jsem, jak jsem vůbec mohl být tak pitomý a zapomenout na něj. Zabije mě.

Bez přemýšlení jsem vtrhnul do herny a zarazil se, když jsem narazil na Troye. Absolutně jsem nechápal, co tam teď dělal, navíc uplně sám. Tedy, jistě to bylo o moc lepší, než kdybych ho tam našel s nějakým dalším chlapcem, ale i tak jsem tomu moc nerozumněl. Alespoň ne do té doby, dokud jsem nepostřehl pár tyrkysových magnetků v jeho ruce. Uklízel. Teď. Když už venku byla tma. Překvapoval mě.

„Nemůžeš spát?" pozvedl zvědavě obočí a pomalu se narovnal, prohlížeje si každičkou část mého těla. Hloupě jsem si stáhl triko co nejníž to šlo a rychle zavrtěl hlavou.

„Harry," vyhrkl jsem a rozešel se k hromádce s mým oblečením. „Neví, kde jsem. Zabije mě. Musí mít strach. Bože," kňoural jsem zoufale a prohledával kapsy kalhot.

„Connore," prohodil jemně a já slyšel, jak se jeho kroky blíží ke mně.

„Teď ne," zavrtěl jsem hlavou a sedl si na podlahu, když jsem konečně našel tu malou věcičku. Čekal jsem několik zpráv a nepřijatých hovorů, ale na dispeji mého mobilu nebylo jediné upozornění. Nezajímal jsem ho snad už? Ztratil zájem, protože tušil, že se o mě teď bude Troye snažit? To by ale přeci neuděl. Dával na mě dobrý pozor. I když jsem se choval jako hovado.

„Už mě posloucháš?" uchechtl se Troye a zastavil se přímo přede mnou. Zamračil jsem se a bez zájmu pokýval hlavou. Bylo mi jedno, co mi chce říct. Myslel jsem jen na to, proč už na mě Harry kašle. Připadal jsem si zrazený.

„Ví, že jsi tady," prohodil po další chvilce ticha a já jen vystřelil hlavu jeho směrem.

„Jo? Jak? Jak to asi tak může vědět?" vyštěkl jsem a těkal pohledem po jeho obličeji. Zase tak otravně klidný. Rozčilovalo mě to. Jako by neměl vůbec žádné city. Neempatický. Jo. To bylo ono.

„Protože jsem mu o tom psal," prohodil klidně a pohrával si s magnetky v ruce. „A teď jdi spát dřív, než začnu přemýšlet nad tím, jak se teď chováš," zamručel rázně a vrátil se zpět k rozházeným magnetkům.

„Kdy jsi mu o tom psal?" šeptl jsem a kousl se do rtu. Bylo mi trapně. Už zase.

„Těsně po tom, co jsem pustil hudbu. Věděl jsem, že se k tomu nějakou dobu nedostaneš," zabroukal a sbíral jeden magnetek po druhém. Pomalu, v klidu. Bylo zajímavé ho pozorovat. Jako by měl všechen čas na světě jen na sbírání těch věcí ze země.

„Aha," pokýval jsem hlavou a posbíral svoje oblečení. „Tak díky, asi," špitl jsem a odebral se zpátky nahoru. Čekal jsem, že mě zastáví. Že mi přece jen bude chtít udělat scénu. Ulevit si. Nic z toho se ale nestalo. Vlastně se za mnou ani neotočil. Nic. Naprostý nezájem. Šílel jsem  toho. Pravděpodobně bych byl mnohem radši, kdyby mě teď dotáhl zpátky a nasekal mi na holou. Jenže to by nejspíš nikdy neudělal, protože si musel být moc dobře vědomý toho, že by mě to ani trochu nepotrestalo. Zakňučel jsem a rychle zapadl zpět do postele. Nechtěl jsem přemýšlet na tím, jaké tresty bude používat. Měl všechno až moc promyšlené. Jistě bude mít něco, co mě mého chování opravdu donutí litovat. Proklatý Troye.

-

Ráno mě vzbudil až hlasitý řev budíku. Nesouhlasně jsem zamručel a líně se zvedl do sedu. Jako první jsem se zadíval na noční stolek, ale ten byl krom sklenice s vodou prázdný. Protřel jsem si oči a snažil se najít tu otravnou, hulákající věc.

„Tohle nemůže myslet vážně," zahudroval jsem zpruzele sám pro sebe, když jsem narazil na budík položený na skříni na úplně druhé straně pokoje. Protočil jsem oči a vyhrabal se, ač nerad, z peřin. Nenáviděl jsem ten fakt, že Troye jistě dobře věděl, že bych se jinak z postele nedostal. Povzdechl jsem si a malým knoflíkem vypnul ten otravný zvuk. Připadalo mi, že bych mohl spát ještě klidně celý den a pořád by to nebylo dost. Byl jsem rozlámaný, nejspíš z toho, že jsem nakonec vůbec nemohl spát na břiše tak, jak jsem byl zvyklý. Vraždil bych, kdyby se teď někdo dotknul mých bradavek.

„Jestli tam budeš tahle stát dlouho, tak nedostaneš snídani a už vůbec nestihneš mě, takže budeš muset jet taxíkem. Hni se," ozvalo se ode dveří a já sebou poplašeně cuknul, až jsem schodil budík ze skříňky.

Čekal jsem řev. Nadávky na mou neschopnost.

Troye se ale jen tiše zasmál a zase zmizel.

Definitivně byl schizofrenní.

Protáhl jsem se a rychle se oblékl. Bylo sice milé, že mi nabídl jídlo a odvoz, ale já ještě nutně potřeboval k Harrymu. Neexistovalo, že bych šel do práce s nevyčištěnými zuby. Ne teď.  Už vůbec ne po včerejšku. A hlavně už vůbec ne, pokud jsem ho měl prosit o výprask. Bože. Zabije mě to. Stoprocentně ano. Ustlal jsem po sobě postel a vydal se hledat mého šéfa. Byl jsem rozhodnutý mu jen v rychlosti poděkovat a jít čekat na odvoz. Bál jsem se, že to mezi námi bude trapné.

„Přijedu včas, slibuju."

Nebyl jsem schopný říct mu nic jiného. Seděl u velkého, dřevěného stolu, na kterém bylo připravené jídlo snad pro celou rodinu. Nechápal jsem, proč po mně v práci vyžadoval kávu, protože teď vedle sebe měl obrovký hrnek s čajem a taky knihu.

Jo. Ten pošuk si vážně četl tahle ráno knihu. Přesněji v šest nula čtyři ráno, jak jsem zjistil, když jsem konečně našel hodiny. Měl jsem pocit, že mě z něj klepne.

„To ano, osobně se o to postarám," pousmál se slabě. „Sedni si a najez se. Jistě budeš něco z toho jíst, doufám," prohodil tiše a vrátil pohled k rozečtené knize.

„Musím ještě k sobě," zavrtěl jsem hlavou. „Totiž, k Harrymu. Vyčistit si zuby, vyměnit oblečení. A tak," pohodil jsem rameny a nervózně přešlápl. Připadal jsem si, jak kdybych právě prožil úlet na jednu noc. Alespoň to bylo podobně trapné.

„Sbal si tam rovnou věci," zamručel, aniž by ke mně zvednul pohled. „Pokud tedy v tomhle chceš pokračovat. A v koupelně je úplně nový kartáček, tak můžeš používat ten.  Stejně tak jako ručník, hřeben, vlastně cokoli modrého, na co narazíš. Na černé věci nesahej, ty jsou moje," prohodil klidně a otočil stránku. Rychle jsem zamrkal a zadíval se na triko, které jsem měl včera večer na posteli. Bylo modré, stejně tak jako osuška, kterou  jsem včera našel. Připadal jsem si jak ve snu. Všechno bylo tak zatraceně matoucí.

„Taháš si sem takhle lidi často?" vyhrkl jsem a trochu se zamračil. Byla to první věc, která mě napadla. Dávalo by to největší smysl.

„Ne, Connore," zasmál se a konečně ke mně na chvilku zvedl hlavu. „Jen jsem rád připravený. Taky bys to mohl někdy zkusit," uculil se. Tohle nebylo zákeřné jako vždy. Usmíval se. Sice slabě, ale i tak jsem věděl, že to nemyslí zle.

„Ty všechny věci jsou vážně jen pro mě?" zamrkal jsem zmateně a znovu si protřel oči. Možná jsem ještě spal.

„Samozřejmě. Přece bych ti nedával triko, v kterém už někdo chodil," povzdechl si a pokroutil hlavou. „Půjdeš se už konečně najíst?" zavrčel a založil mezi stránky knihy malý lísteček.

„Tak dobře," vydechl jsem a pomalu si sednul proti němu. „Nemohl bych k tomu dostat kávu?" zkusil jsem to opatrně a natáhl se pro pečivo a talíř se sýry.

„Oh, tak to bys opravdu nemohl," zasmál se a zadíval se na mě. "Nošení kávy je tvoje práce. Nebudu ti ji podstrojovat. Stejně tak jako tohle. Příště to připravíš ty, jasné? Alespoň ve všední dny. O víkendu můžu dělat snídani já."

„Nejsem služka," zamračil jsem se otráveně. Co si o sobě zatraceně vůbec myslel?

„Bude s tebou ještě hodně práce," pokroutil hlavou a zvedl se od stolu. „Najez se. Nerad bych ti dával výprask ještě za zdržování," zadíval se na mě vážně a zmizel z kuchyně.