Odložil jsem několik papírů na stranu mého stolu a zničeně si promnul oči, než jsem dosedl na koženou, točitou židli. Alespoň něco tu zůstalo při starém. Měl jsem ji už od svého nástupu, naprostým nerozuměním a až příliš jsem si na ni zvykl. Ostatní dostali sice nějaké údajně o moc pohodlnější, ale nedalo se na nich točit. A já to tak rád dělal. Bylo to nejspíš dětinské, ale neskutečně mi to pomáhalo, když jsem nemohl nic vymyslet. Jen se točit a zírat do stropu. Bylo to fajn.

Natáhl jsem se ke stolu, zapnul rudý laptop a z nohou si rychle skopnul plátěné boty. Nesnesl jsem sedět na židli a mít na nohou boty. Rozhodně ne tady. Ne, když jsem potřeboval pohodlí. Mohl bych tu klidně sedět nahý a nejlepší pan šéf by na to stejně nepřišel. Téměř nikdy sem nechodil. Seděl jen za svým stolem, a když něco potřeboval, protivně na nás zahulákal.

Na nás.

Jako by snad někdo další v té otravně malé kanceláři zůstal. Možná kdybych se taky zajímal o sport, mohl bych chodit na zápasy a dopisovat pak články zpětně. Ale ne s módou. K té mi prý stačily jen fotky. A já nikdy nenašel dostatečný důvod k tomu, abych tomu pitomci tohle myšlení vyvrátil. Měl pravdu, svým způsobem. Ale i tak mě ničilo být tam celé dny zavřený, zatímco moji kolegové do sebe lili pivo na druhé straně tohohle skvělého státu. Nespravedlivé. Jedinou pozitivní věci bylo to, že jsem zatím neměl zákaz brouzdat při práci po internetu, takže jsem si klidně mohl psát celé dny s Andym, pokud mi na to zbyl čas.

Dlouze jsem vydechl, naštvaně si prohrábl vlasy a znovu se roztočil na té dokonalé židli. Přál jsem si, aby už bylo odpoledne. Těšil jsem se na mého přítele. Na to, co se mnou provede. Měl pravdu. Nedělali jsme něco takového už dlouho. Z největší části kvůli mně, protože jsem se vždycky během scény nechal zlomit, ojet a pak si to dalších několik dní vyčítal, dokud se to neopakovalo znovu. Byl jsem si téměř jistý, že dnešek proběhne přesně stejně. Zapřemýšlel jsem nad tím, jak dokonalé by bylo najít si asexuálního sadistu. Jako by se ta slova navzájem nevylučovala. Nenáviděl jsem se za to. Tolik moc. Všechno bylo o moc složitější. I práce. Protože kdybych nebyl submisivní ňouma, netrápil by mě tolik postoj k tomu kudrnatému hovadu, které teď pravděpodobně upíjelo kávu, kterou jsem připravil. Ani nepoděkoval.

Idiot. Idiot. Idiot.

Taky jsem měl chuť na kávu. Jenže to bych se musel obout, zvednout a hlavně znovu projít kolem něj, což jsem do konce své směny rozhodně nehodlal udělat. Nikdy to nepřinášelo nic dobrého, rozhodně ne ve středu. Protáhl jsem se a s dlouhým povzdechem se pustil do psaní. Potřeboval bych minimálně dvojnásobnou pracovní dobu, pokud jsem měl stihnout i tu Rickyho práci. Měl jsem chuť omlátit to Troyeovi o hlavu. Byla to pitomost. Ricky sem přišel spolu v ním a myslím, že oba až moc dobře věděli, že na tuhle práci nemá. Nejspíš ho to ani nebavilo. Co ho ale rozhodně bavilo, bylo chození na hokejové zápasy a pošťuchování se s fanoušky, protože bez toho to údajně nebylo to správné vzrůšo. Musel bych mu nafackovat, kdyby se mi dnes dostal pod ruce. Možná ležel doma na gauči a hlasitě kňoural, jelikož ho zabíjela silná kocovina. Ano. To by znělo jako on. Nechápal jsem, jak mohl mít něco společného s někým tak usazeným, jako byl náš šéf. Dvě naprosto rozdílné povahy. Měl jsem pocit, že Troye by se nedotkl alkoholu, ani kdyby mu to mělo zachránit život. Co kdyby se po něm náhodou uvolnil a byl trochu milý.

Bože.

Už zase se mé myšlenky honily kolem něj. Pitomý, modrooký, kudrnatý. Proč to alespoň nemohl být nějaký ošklivý staroch. Nebo mi alespoň nemusel připomínat Andyho. Jo. To by stačilo.

Pustil jsem si potichu hudbu a lehce kýval hlavou do rytmu, zatímco mi prsty téměř samovolně klouzaly po klávesnici. Miloval jsem psaní víc, než cokoliv jiného. I kdyby měl mít Troye zlé všechny dny, ne jen středy, tak bych tu prostě zůstal. Za mé jméno v časopisech to stálo. A i přes to, že to byl arogantní pitomec, jsem u něj z nějakého důvodu měl poměrně slušnou protekci, pokud šlo o vydávání zrovna mých článků. Nic kolem něj nedávalo smysl. Bylo to tolik rozčilující.

Dokončil jsem svůj nejakutnější článek, poslal ho do vedlejší místnosti ke schválení, a znechuceně se natáhl pro potištěné papíry. Kdyby šlo alespoň jen o gramatiku. Jak jsem měl zatraceně přepsat něco, co se týkalo hokeje? Neměl jsem o tom sportu nejmenší páru. Vlastně mě nezajímaly žádné sporty. A už vůbec jsem o nich nechtěl psát. Jenže v jednom měl Troye pravdu. Tohle se opravdu vydat nemohlo. Ne takhle. Praštil jsem zoufale hlavou o stůl a frustrovaně fňukl. Nechtěl jsem to dělat. Ani trošku. Proč to prostě nedal někomu, kdo se o to taky zajímal? Jistě by to nějaký ten den počkalo. Stejně už všichni věděli, kdo ten zápas vyhrál. Ani nemělo cenu se tím nějak zabývat. Tolik zbytečné. Tak moc.

Skončil jsem nepohodlně poskládaný na židli, bradu podepřenou dlaněmi a na obrazovce už podruhé puštěný ten samý zápas. Bylo to tak nudné a já pořád neměl nejmenší tušení, jak z toho udělat alespoň trochu zajímavý zápis. Připadalo mi to nemožné. Pak jsem si ale vzpomněl na svého otce, který vždy četl noviny jen večer u televize a víc, než že by je četl, se za nimi schovával před mámou. Nikdy ho nezajímalo, co a jak bylo napsané. Hlavně, že vyhrál jeho oblíbený klub. Protočil jsem oči, pustil si svou oblíbenou hudbu a trochu víc se narovnal v zádech. Zbývala mi dobrá hodina do konce. Prima. Pod nátlakem se mi stejně vždy pracovalo nejlépe.

-

Vypadl jsem přesně na čas, ani o minutu déle. Dříve jsem zůstával v práci přesčas téměř denně. Andyho to vždycky tolik rozčilovalo. Alespoň něco mi můj arogantní šéf ulehčoval. S přihlouplým úsměvem jsem seběhl všechny schody a vyšel ven z budovy. Rozhlédl jsem se a nedočkavě hledal mého milovaného. Byl v dlouhé, žluté mikině. Přesně, jak slíbil. Tak krásný.

„Vypadáš dokonale," zavrněl jsem a skočil mu šťastně kolem krku. Tuhle mikinu jsem na něm nikdy předtím neviděl. Nejspíš si ji koupil jen kvůli dnešku, což mě dělalo ještě šťastnějším. Tolik se snažil.

„Mhm, taky s tím úsměvem vypadáš o moc líp než ráno" odtáhl se a krátce mě políbil na čelo. Tolik odtažitý, to u něj nebývalo moc zvykem. Možná byl jen nedočkavý. Jako já. Taky jsem už jen chtěl domů. Propadnout mu a na všechno zapomenout.

„Ano. A další středa je až za týden. Zešílel bych, kdyby byly středy častěji," zasmál jsem se a zaplul na sedadlo spolujezdce našeho malého auta. Stačilo tak málo, abych se zase cítil o něco líp. „Platí pořád ta tvá ranní nabídka, že ano?" zamrkal jsem na něj se zájmem a poslušně se připoutal. Nenáviděl, když jsem nepoužíval bezpečnostní pásy. Občas býval až přehnaně paranoidní.

„Strávil jsem kvůli tomu téměř celé dopoledne lítáním po obchodech, takže ano," zasmál se a nastartoval. Protočil jsem nad ním oči a opřel si hlavu o okýnko. Bude fajn zase nic neřešit. Vnímat jen bolest a neskonalou úlevu. Takový klid. Potřeboval jsem to. Tak proklatě moc. Celá ta cesta k nám domů byla najednou tak dlouhá. Nejspíš mi o tom neměl říkat. Měl se prostě tvářit, že se nic neděje. Bylo by to o moc lehčí. Rozhodně bych přinejmenším nebyl tolik nedočkavý.

-

Dostal jsem za úkol zavázat si přes oči šátek a čekat před dveřmi ložnice, zatímco on byl uvnitř. Tentokrát byl vážně hravý. Miloval jsem to. Byl jsem tolik napjatý. Potřeboval jsem, aby už se něco dělo a když cvakla klika u dveří, tak jsem málem vykřikl leknutím.

„Klid, Connie. Budeš to milovat, slibuju," broukl a jeho prsty se dotkly mých boků. „Spolupracuj a všechno bude fajn," pokračoval a pomalu mě táhl za sebou. Zastavil pak někde před prahem ložnice a přetáhl mi opatrně triko přes hlavu.

„Mohl bych si nechat spodní prádlo, prosím?" zeptal jsem se opatrně a rozpačitě se kousl do rtu. Věděl jsem, že se mu tenhle nápad nebude zamlouvat, ale musel jsem to zkusit.

„To bys rozhodně nemohl," zasmál se hloupě a políbil mě na tvář. „Nech mě se na tebe alespoň koukat, když nic jiného," povzdechl si a rozvázal mi pomalu šátek. Na posteli se ledabyle válelo několik pastelově žlutých provazů a na všech volných místech hořely svíčky. Šťastně jsem zamručel nad tím pohledem a nechal ho, aby mě vysvlékl úplně. Tohle se mu povedlo.

„Koupil jsi i žluté svíčky," vydechl jsem šťastně a hloupě se usmíval.

„Jo," přikývl rychle a natáhl se pro nejbližší provaz. „Vanilkové. Všechny," zasmál se hlasitě a poklepal na místo na podlaze. Zavrněl jsem, klekl si na určené místo a natáhl k němu šťastně ruce, aby je mohl svázat k sobě. On ale jen pokroutil hlavou a přetočil mě na břicho, aby mě během chvíle vytáhl na všechny čtyři. Tiše jsem zakňoural a napjatě čekal. Byl tak čitelný. Snažil se, to ano, ale takhle byl jeho záměr až příliš jasný. Po chvíli jsem se opíral hrudníkem o dřevěnou podlahu a zápěstí měl přivázané ke kotníkům. Bylo by to tolik dokonalé, kdybych se nebál toho momentu, kdy se to v něm celé zlomí. A já si to chtěl tolik užívat. Miloval jsem vosk a tu jemnou bolest, kterou uměl poskytovat. Tak krásné.

„Musíme dát těm svíčkám trochu času, aby se v nich roztavil dostatek vosku, Connie," broukl jemně a plácl mě přes zadek.

„Tak zatím použij něco jiného?" zakňučel jsem panicky, i když mi bylo jasné, že se jen hloupě vymlouval a snažil se z toho vyklouznout jako ten hodný a starostlivý. Pokazil to. Tolik moc.

„Sklapni, lásko," mlaskl nespokojeně a vzal si to, co mu podle něj náleželo.