Pomalu jsem spustil ruce podél těla a prudce se nadechl. Potřeboval jsem je co nejrychleji přemluvit zase k pohybu a normálnímu fungování. Nebylo to zrovna příjemné, svaly na nich si až moc zvykly na to, že jsem je měl složené za zády.  Byl jsem si jistý, že si Troye tohle užívá, protože jen spokojeně zamručel a založil si ruce na hruď. Tiše jsem zakňoural a pomalinku se přesunul na čtyři. Bylo to zvláštně bolestivé. Ani kolenům se to zrovna nezamlouvalo, navíc magnetky na konci svorek docílily toho, že se teď obě svorky houpaly. Silně jsem se kousl do rtu a rozhlédl se po podlaze herny. Teď už jsem chápal, proč ho tolik pobavila zelená. V místnosti nebylo moc světla, takže si ty dvě barvy byly docela podobné. Navíc jsem si všiml, že jsou často dost blízko u sebe. Bylo mi jasné, že se mi určitě alespoň jednou přicvakne ke svorkám přesně opačná barva, než budu potřebovat.

„Pustím hudbu, nebude ti to vadit?" prohodil do ticha můj Pán a já se nad těmi slovy musel pousmát. Přišlo mi to milé, aniž bych si to dokázal vysvětlit.

„Nebude, Pane," zavrtěl jsem hlavou a trochu sykl bolestí, když se znovu rozhoupaly svorky na mých bradavkách. Trvalo to poměrně dlouho, než mi Troye vysvětlil pravidla. Už teď jsem věděl, že tohle celé bude plné bolesti, kterou si budu způsobovat hlavně já sám. Líbilo se mi to. Nebylo na tom nic sexuálního a Troye ode mě byl poměrně daleko. Hlavně na mě nikterak netlačil. Jen seděl na posteli a nejspíš hledal nějakou hudbu, která by se pro tuhle příležitost hodila. Nakonec pustil nějakou klavírní skladbu, která mi nic neříkala, ale uklidňovala mě. Možná to byl ten důvod, proč chtěl něco pustit.

„Pravá je zelená, Pane?" otočil jsem k Troyeovi hlavu a snažil se pomalu a v klidu dýchat. Byl jsem z celé té situace moc mimo a to se zatím vůbec nic nedělo. Byl jsem nadšený. Možná až moc.

„Přesně tak," přikývl a pomalinku se předklonil. „Ztrácíš zbytečně čas, Connore. Dělej už něco," pobídl mě ostře a znovu se narovnal. Úzkostně jsem zakňoural a pomalu se po čtyřech přesunul k prvnímu magnetku. Měl jsem rád tohle zacházení. Musel vědět, jak moc mi teď dělá každý pohyb problém. Vyžíval se v tom, stejně jako já. Tiše jsem zakňoural a trochu se snížil v loktech, snažíce se dostat zelený magnetek k tomu černému na pravé svorce. Bylo to těžší, než jsem si myslel, jelikož jsem pod sebe pořádně neviděl. Teď už mi puštěná hudba překážela, jelikož jsem si ani nebyl pořádně jistý, jestli jsem slyšel magnetky cvaknout o sebe nebo si to jen má hlava vymýšlela. To, o kolik těžší svorka byla, mi ale dalo dost rychle najevo, že byl první magnetek na svém místě. Dlouze jsem se nadechl a udělal dva kroky k dalšímu magnetu, tentokrát tyrkysovému. Byl jsem rozhodnutý dělat to na střídačku, protože jsem chtěl dosáhnout toho, aby byly obě svorky stejně dlouhé. Bylo mi jasné, že by se jinak jedna z nich více dotýkala podlahy, tudíž by to mnohem více bolelo. Za normální situace bych něco takového vyhledával, jenže teď jsem si nebyl moc jistý, jestli bych vůbec něco takového byl schopný unést.

„Deset minut máš pryč, Connore. Měl bys sebou hodit," vložil se do toho znovu Troye. Panicky jsem zafuněl a znovu se snížil, přicvakávajíce další magnetek. Prima. Teď oba černé. Otočil jsem se trochu doprava a došel na místo, kde bylo černých magnetků víc. Spoléhal jsem na to, že v tomhle chybu udělat nemůžu. Rychle jsem se ale přesvědčil o opaku, jelikož se na jednu svorku přicvakly hned dva černé magnety. Tiše jsem zanadával a přicvakl ještě jeden na druhou svorku. Nechtěl jsem ztrácet čas tím, že bych se tam pak musel vracet. Nespokojeně jsem zakňoural a rychle lezl po čtyřech k mému Pánovi. Cestou jsem koleny několikrát šlápl na jiné magnetky, což zatím způsobilo tu nejhorší bolest vůbec. Měl jsem pocit, že začnu brečet a to mě ještě čekalo prošení o sundání toho jednoho přebytečného černého magnetu. Bože. Na tohle jsem nebyl zvyklý. U Harryho to bylo jen to, co jsem chtěl sám a Andy po mně nikdy nic takového nevyžadoval.

„Sundáte mi ten jeden magnet, prosím, Pane?" zachraptil jsem a zvedl ke kudrnáčovi prosebně pohled. Tvářil se neutrálně, ale i tak na něm bylo vidět, jak moc si to celé užívá.

„Tenhle, Connore?" pousmál se a natáhl ruku k mé pravé bradavce, načež jsem jen rychle vypískl a rychle ucouvnul. Zmetek. Hry s ním vážně nebudou lehké. Vychutnával si mě, jak jen mohl.

„Ten druhý, Pane. Prosím," zaskučel jsem a pomalu se přesunul zpátky k němu.

„Musíš se naučit být konkrétní, když něco chceš," zabroukal a odcvaknul mi přebývající magnetek. Úlevně jsem vydechl a tiše poděkoval, vraceje se zpátky k místu, kde bylo více těch barevných. Měl jsem na svorkách teprve tři magnetky, takže jsem nebyl ani v půlce a už tak to proklatě bolelo. Svorky na bradavkách jsem sice už měl několikrát, ale vždycky za ně tahal někdo jiný. Nikdy jsem si jimi neubližoval sám. Bylo moc zvláštní. Ponižující.

Znovu jsem se sklonil a šťastně se pousmál, když se mi povedlo přicvaknout dva správné magnetky najednou. Půjde to. Už jen šest. Rychle jsem se přesunul k černým a už ignoroval bolest v kolenou, když jsem zase šlápl na další tři. Byl jsem poháněný touhou tohle dokázat. Ukázat mu, že umím být dobrý a soustředěný. Cítil jsem, že svorka na levé bradavce s dalším magnetkem trochu sjela dolů, takže jsem musel dál postupovat o trochu pomaleji. Nevyhýbal jsem se rákosce, ale vážně jsem nechtěl ztrácet čas. Tolik už jsem ho neměl, nebo jsem si to alespoň myslel, jelikož z Pánova mobilu už hrála třetí skladba. Nic z toho, co pouštěl, nemělo slova. Pravděpodobně proto, aby mě to zbytečně nerozptylovalo. Musel jsem uznat, že Troye byl o dost vnímavější, než jsem si vůbec myslel.

U šesté dvojice jsem dokonce začínal mít pocit, že tomu začínám přicházet na kloub. Netrvalo dlouho, než se mi magnetky přicvakly k těm předešlým. Horší ale byla ta padající svorka. Bál jsem se, že zbylé čtyři už nevydrží. Nepletl jsem se. Ani jsem nedošel k další, když spadla spolu s magnetky z mé bradavky. Zaúpěl jsem bolestí a svěsil hlavu mezi ramena. Bylo to silné a intensivní. Nebyl jsem schopný tu bolest rozdýchat. Snad nikdy mi nic nedalo tolik zabrat. Probral jsem se až s krátkým tichem, které nastalo mezi skladbami. Sklonil jsem se a rychle vzal svorku do úst, snažíce se co nejrychleji dostat k Pánovi. Myslím, že už jsem vážně neměl moc času, ale nechtěl jsem se vzdávat. Ne, když už mi chyběly jen tři magnetky.

Počkal jsem, až ke mně Troye natáhne dlaň a pak mu do ni svorku s magnetky položil. Připadal jsem si jako aportující pes. Tak moc hecující.

„Musíš si kleknout, abych ti ji mohl přidělat," připomněl mi a já se rychle narovnal a sepnul ruce za zády. Cítil už jsem jen tu bolest na bradavkách, nebyl jsem schopný vnímat nic jiného.

„Děkuji, Pane," sevřel jsem pevně čelist, když mi připevnil svorku zpátky. Bylo to o dost bolestivější, než předtím a já si nebyl vůbec jistý, jestli vůbec budu schopný pokračovat.

„Zadní strana stehen. Otoč se," pobídl mě s úsměvem. Chápavě jsem pokýval hlavou a rychle poslechl. Bylo to pět svižných, přesných ran. Ta bolest byla o tolik jiná, že mě zase na chvíli probrala. Donutila mě k dalšímu pohybu dopředu. Přišel jsem si sjetě. Úplně mimo. Jako bych ani nebyl schopný racionálně přemýšlet. Soustředil jsem se jen na barvy magnetků a na to, jaký musím hledat jako další.

Chyběl mi na každé straně jeden. Proklatý jeden magnetek. Měl jsem je vyhlídnuté. Byly hned u sebe, jen kousek od velké skříně. Stačilo se jen narovnat a jít k nim, ale Troye mě dost ostře zastavil. Zněl rozčíleně. Měl jsem pocit, že se na místě rozbrečím. Nebyl jsem schopný se nikterak pohnout. Jen jsem tam stál, na čtyřech, zády k němu, zatímco magnetky na svorkách se ještě pořád houpaly a způsobovaly mi tak další bolest. Bylo to nesnesitelné a božské zároveň.

„Příště musíš být lepší," přejel mi konečky prstů po zádech a odkopnul několik magnetků stranou. Mrzelo mě, že ze mě neměl ani trochu radost. Snažil jsem se. Opravdu ano. Nikdy jsem se při žádné hře tolik nesoustředil.

„Omlouvám se, Pane," popotáhl jsem a snažil se nesesypat se před ním. Nikdy jsem si nepřišel víc k ničemu. Ani s Andym. Myslím.

„To nic," prohodil jemně a sedl si přede mě. „Ještě jednou si pro mě klekni, okay? Sundám ti je a budeš to mít za sebou," zabroukal a prohrábl mi pomalu vlasy. Pokýval jsem rychle hlavou a znovu se přesunul do kleku, s rukama za zády. Byl jsem rád, že s jeho přístupem trochu zvolnil. Potřeboval jsem, aby mě teď trochu podpořil. Alespoň malinko.

„Teď se soustřeď jen na mě, dobře?" zadíval se na mě naléhavě a stáhl mi obě svorky najednou. Nerozevřel je. Alespoň ne natolik, aby mě ušetřil od další bolesti. Instinktivně jsem se překlonil a rozbrečel se, až moc plný všech těch hloupých pocitů. Ani to nakonec nebyla bolest, která mě dohnala k slzám.

Nesnažil se mě utišit. Vlastně na mě ani nepromluvil. Jen mi pomohl na nohy a dovedl mě k posteli, na které si mě přitáhl do klína. Možná by bylo zbytečné na mě mluvit. Byl jsem až moc zničený vlastní neschopností. Nevnímal bych ho a on to nejspíš věděl. Jen si mě držel u sebe a pomalu mě hladil po upocených zádech.

Pomáhalo to. Nikdy by mě žádná slova neuklidnila tolik, jako to, co právě dělal.