Dlouhou dobu mezi námi bylo ticho a já měl pocit, že Troye jen zkouší, jak dlouho vydržím trpělivě čekat na nějaké jeho další počínání. Normálně, pokud bych se mohl dívat dolů, by to bylo celé o dost jednodušší. Jenže takhle jsem se pomalu začínal bát, že do mě jeho pohled vážně udělá jednu obrovskou díru. Musel si to užívat. Bylo to na něm vidět. Ani na malý moment nezaváhal. Neuhnul pohledem. Ani jednou. Byl klidný a vyrovnaný. Přesný opak mě. Měl jsem pocit, že se každou chvilku rozpadnu jako domeček z karet. Naštěstí ale nejspíš vycítil, že už to na mě celé trvá až moc dlouho. Nebo to byla prostě jen náhoda. Ale pokud ano, byl jsem za to opravdu vděčný.

„Chtěl by sis hrát hned teď, Connore?" promluvil konečně a koncem rákosky přejel pomalu po mém pravém stehně. Připadalo mi, že to udělal jen proto, aby na sebe znovu upoutal pozornost, což v tu chvíli bylo naprosto zbytečné. Čekal jsem na cokoliv jako na smilování boží. I kdyby mě teď s křikem vyhodil, bych za to vděčný.

„Ano, Pane," vydechl jsem rychle a snažil se udržet svůj hlas pod kontrolou. Bylo zvláštní, jak moc jinak jsem ho najednou vnímal. Možná to bylo tou místností. Nebo taky celkově tím, o kolik měl teď navrch.

„Hezké," zabroukal a přidřepl si přede mě, aniž by mě přestal kontrolovat pohledem. „Můžeš mi říct ne, dobře? Nechci, aby ses bál mi cokoliv odmítnout. Může se stát, že vůbec nenajdeme zálibu ve stejných věcech. Od toho jsou tu barvy, ty jistě moc dobře znáš. Musíš ke mně být upřímný a to vždycky, bez výjimek. Pokud něco odmítneš, budu chtít znát důvod. Pokud spolu nebudeme komunikovat, nemůže to fungovat. Jasné?" zadíval se na mě naléhavě.

„Jasné," pousmál jsem se slabě a lehce zavrtěl hlavou. Bylo prima tohle vědět. Nečekal bych to od něj. Už vůbec ne po tom, co mi vrazil facku jen kvůli oslovení. Přišlo mi trochu legrační, že se ptal zrovna na tohle. Copak to nebylo jasné hned z toho, co jsem si před ním nahoře klekl? „Moje odpověď je pořád stejná, Pane. Chci si hrát hned teď. Proto tu jsem nebo ne?" naklonil jsem se zájmem hlavu.

„Možná," prohodil s nezájmem a znovu se zvedl na nohy, nechávaje rákosku ležet jen kousek ode mě. Nechal ji přesně tak, abych ji měl na očích. Nevadilo mi to. Měl jsem rád, jakou bolest způsobovala. Mnohem víc mě znervózňovalo, že jsem si pořád musel hlídat jeho. Otáčel jsem přihlouple hlavu a pozoroval, jak něco hledá v nízkých šuplících menší komody. Bylo vzrušující nevědět s čím přijde nebo kde se nacházejí jaké předměty. U Harryho to bylo téměř vždy stejné.

„Jaká je tvá oblíbená barva?" prohodil rázně, aniž by se na mě otočil. Zmateně jsem se zamračil a silně zatřepal hlavou. Vážně mi nešlo do hlavy, proč se ptal zrovna na tohle. Nesmyslné. Hloupé. Moje hlava byla najednou plná Andyho, žlutých kytek, žlutých svíček, žlutých provazů a toho proklatého žlutého roubíku.

„Connore!" Okřikl mě a já sebou leknutím ucuknul. „Není to zase tak těžká otázka. Odpověz. Hned," zavrčel podrážděně, pohled už zase zabodnutý do mého těla. Vykolejilo mě to. Nechtěl jsem odpovídat. Nechtěl jsem nad tím vůbec přemýšlet. Až moc hloupých vzpomínek. Moje oblíbená barva byla fuč. V tu chvíli mi bylo jasné, že už jí nikdy nebudu vnímat stejně jako dřív. Zůstane zničená, protože mi ji zničil on. Napořád.

„Nebudu na tohle odpovídat," šeptl jsem a rychle zamrkal, abych vyhnal otravné slzy z očí. Výborně. Bude mě mít za ještě větší trosku, pokud se před tím rozbrečím kvůli žluté barvě. Tak moc absurdní.

„Co je špatného na barvách?" podivil se a vrátil se ke mně se dvěma svorkami a černými magnetky. Nevěnoval jsem těm předmětům moc velkou pozornost. Byl jsem na to až moc roztěkaný.

„Nic," vyhrkl jsem a zvedl k němu rychle hlavu. „Jen nechci mluvit o téhle jedné barvě. Nemám oblíbenou barvu," šeptl jsem a silně se kousnul do tváře. Vážně jsem doufal, že to nechá být.

„Škoda," usmál se a upevnil každou svorku na jednu z mých bradavek. Až teď jsem si všimnul, že na obou z nich je už připevněný jeden větší magnetek. Tohle bylo nové. Ani Troye už nebyl tolik opatrný, jako u Harryho v klubu. Očividně si stihl všimnout, že přijmout takovou bolest mi nedělá nejmenší problém.

„Bylo to důležité, Pane?" zeptal jsem se zvědavě a opětovně se narovnal v zádech. Klečet správně bylo těžké. Nikdy dřív mi to tak nepřišlo. Možná taky proto, že po mě nikdy nikdo nevyžadoval klečet tolik důsledně.

„Přežijeme bez toho," uculil se a pohrával si se zbylými magnetky v rukou. „Jen teď budu muset vybírat dvě barvy. Bývám často nerozhodný, takže takhle budeš muset ještě nějakou dobu vydržet," poplácal mě s úsměvem po hlavě a rozešel se zpět ke komodě. Prudce jsem vydechl a pozoroval ho, jak hází magnetky cestou na různá místa. Nedávalo mi to smysl. Ani barvy, ani magnetky. Byl jsem pořád moc zaujatý přemýšlením o žluté.

Trvalo to několik vleklých minut, než vytáhl z komody další sadu magnetků, tentokrát tyrkysové. Překvapeně jsem zamrkal a díval se na to, jak je zase neorganizovaně rozhazuje po místnosti. V tu chvíli mě zajímalo jen to, jestli by měl opravdu i žluté. Popravdě by mě nikdy nenapadlo, že by měl nějaký Pán barevné magnetky. Připadalo mi to zbytečné.

„Narovnej se," napomenul mě, když se znovu vracel ke komodě. Tiše jsem zakňučel a pokusil se znovu narovnat v zádech. Moje tělo mi začínalo dávat poměrně dost najevo, že na tohle rozhodně zvyklé nebylo. Cítil jsem na kolenou každou nerovnost v podlaze. Svaly na rukou mě nepříjemně pálily od toho, jak byly dlouho v tak nepohodlné poloze. Nejhorší ale asi byly záda. Litoval jsem toho, jak zkroucený jsem každý den sedával u počítače nebo doma u televize. Myslím, že další pracovní týden rozhodně nebudu na své točité židli sedět bez bot a v tureckém sedu. Bylo mi jasné, že s tímhle Troye nepřestane, dokud v tom nebudu perfektní. I teď by si jistě mohl pospíšit, kdyby chtěl.

„Zelená, to by mohlo být vtipné," prohodil najednou a já sebou znovu trhnul leknutím. Nerozuměl jsem tomu, co měla ta jeho poznámka znamenat, ale už jsem alespoň věděl, co s nimi udělá. Nepletl jsem se. Skončily na zemi, stejně jako černé a tyrkysové. „Těšíš se, Connore?" došel zpátky ke mně a zvedl ze země rákosku, narovnávaje se dokonale v zádech.

„Jsem trochu zmatený, Pane," přiznal jsem a snažil se nedávat na sobě znát, jak moc mě bolelo zůstat bez hnutí.

„Neptal jsem se tě na to, jestli jsi zmatený ale na to, jestli se těšíš na hraní," prohodil ostře a zvedl mi rákoskou bradu o trochu výš.

„Těším, Pane," vykoktal jsem a trochu se zavrtěl. Vážně už to bylo k nevydržení. Ať už s těmi magnetky zamýšlel cokoli, bude to vysvobození.

„Líbíš se mi," pousmál se a o krok ode mě ustoupil. „Pravá bradavka bude střídat zelenou s černou a ta levá tyrkysovou s černou, dobře? Pokud se spleteš, budeš muset přijít za mnou a poprosit mě, abych ti ten chybný magnet sundal. Pokud ti tvou zbrklostí svorka spadne, přineseš mi ji v zubech a vrátím ti ji zpátky za pět ran na místo, které si sám vyberu. Na každé bradavce jich bude přesně deset i s tím magnetem, který je tam teď přilepený. Pokud to nezvládneš, přijdeš si ke mně v pondělí v kanceláři pro výprask, o který mě poprosíš. Pokud to dokážeš, budu ti nosit celý týden kávu. Zní to fér, Connore?" dal důraz na moje jméno a ještě o krok ucouvnul, aby si sednul na kraj postele.

„Ano, Pane," vydechl jsem roztřeseně, naprosto mimo z toho, co mi právě řekl. Měl jsem strach, protože to znělo jako moc důležitých instrukcí najednou. Bál jsem se, že na něco zapomenu a on ze mě pak bude zklamaný. Nebo hůř, bude si myslet, že jsem k ničemu.

„Výborně," zajásal a vytáhl z kapsy telefon. „Máš na to přesně půl hodiny. Můžeš začít. Je mi jedno, jakou taktiku si zvolíš, ale musíš chodit po čtyřech a nesmíš si pomáhat rukama. Pokud bude nějaký magnet otočený na opačnou stranu, smíš si ho obrátit nosem, pokud se ti to povede. Můžu tě jen uklidnit tím, že jich tu je od každé barvy o dost víc, než potřebuješ sebrat," položil si rákosku vedle se na postel a jen se spokojeně usmíval. Měl jsem srdce až v krku. Nikdy jsem nedělal nic takového. Vážně jsem se bál, že to nedokážu. A to jsem neměl ani nejmenší ponětí, jak těžké to vlastně bude.