Ani jsem popravdě moc nepřemýšlel nad tím, jestli bych za ním vůbec měl jezdit. Sice jsem tak trochu tušil, že kdyby šlo o něco pracovního, tak by to jistě počkalo do zítřka, ale ani tak jsem mu nedokázala napsat, že nic takového dělat nebudu. Nevím, jestli jsem z něj začínal mít respekt nebo jsem se prostě jen cítil provinile kvůli tomu, že jsem bez jeho dovolení odešel z práce. Možná to bylo kvůli tomu. Mohla to být past.

Zavolal jsem si taxi téměř hned, co jsem si tu zprávu přečetl a jen nervózně přešlapoval na místě. Moje hlava už vymýšlela tisíce scénářů k tomu, jak to asi bude vypadat, až zazvoním na Troyeův zvonek. Věděl jsem, že to nemůže být dobré, protože auto pro mě přijelo až sedm minut po tom, co mi ta zpráva došla. Neměla jsem šanci to stihnout. Kdybych alespoň neodpovídal na tu první zprávu tolik bleskově. Mohl jsem prostě dělat, že jsem si jí nevšiml, zapadnout do postele a předstírat neexistenci. Měl jsem vztek, že mě takové věci napadaly až tolik pozdě. Rozklepaně jsem nastoupil do auta a nahlásil řidiči adresu, kterou mi předtím Troye poslal. Název té ulice mi nebyl vůbec povědomý a já vážně doufal, že to není příliš daleko. Na druhou stranu, nedával by mi přeci jen deset minut, pokud by tam za tu dobu nebylo možné dojet.

Ukázalo se, že nad tímhle nejspíš vůbec nepřemýšlel, protože už jsme dávno vyjeli z centra města a auto stále nezastavilo. Nervózně jsem se kousal do rtu a silně tiskl mobil v dlani pravé ruky. Nelíbilo se mi, že vážně jedu až k němu domů. Sice už jsem věřil tomu, že mi bez mého dovolení nic neprovede, ale stejně jsem z toho byl dost vyplašený. Možná mu se mnou prostě došla trpělivost.

Zastavili jsme přesně za šestnáct minut a dvacet vteřin. Moje srdce tlouklo jako splašené a mě ještě víc vyděsil fakt, že můj ujetý šéf bydlel dost daleko za městem, v poměrně velkém domku na konci jedné lesní cesty. Nedokázal jsem na ten dům přestat zírat. Tipoval bych ho na prostorný byt někde v centru, ne na vkusný domek uprostřed divočiny. Rychle jsem zaplatil za cestu a vyhrabal se ven z auta, rozhlížeje se fascinovaně kolem. Tohle bylo docela příjemné zjištění. Zastrčil jsem telefon do zadní kapsy džínů a pomalu se vydal ke vchodovým dveřím, prohlížeje si každý malý detail domu. Vážně mě překvapilo, že má zrovna Troye takový vkus. Hodně dřeva, květináče na okně. Působilo to přátelsky. Vlastně úplně jinak, než on.

Těžce jsem polkl a stiskl malé tlačítko domovního zvonku, nejistě se ošívaje. Bylo mi jasné, že si rýpne ohledně mého pozdního příchodu, ale rozhodl jsem se nenechat se tím rozhodit. Tohle nebyla má chyba. Pravděpodobně to udělal schválně jen proto, aby měl důvod být na mě zlý hned od začátku. Nehodlal jsem na tohle přistupovat. Ani náhodou.

Dveře se otevřely hned po několika vteřinách a uprostřed nich se objevil můj šéf, oblečený ve volnějších džínech a černém triku. Zmateně jsem zamrkal a protřel si oči, šokovaný tím, co jsem viděl. Nikdy bych nevěřil, že by si na sebe vzal něco tolik pohodlného. Nesedělo mi to k němu.

„Jsem rád, žes dorazil," prohodil chraptivě a ustoupil o kousek stranou, abych mohl projít dovnitř. Ošil jsem se a dál na něj jen zíral.

Na rozdíl od jeho oblečení působil napjatě a vytočeně. Myslím, že žíla na jeho krku nikdy nebyla tolik viditelná. A taky se mu nikdy tolik netřásly ruce. Nerozuměl jsem tomu, co ho tolik rozhodilo, ale raději jsem v tichosti proklouzl dovnitř. Můj ret už byl rozkousaný do krve, ale já to v tu chvíli ani nevnímal. Byl jsem z toho všeho moc mimo. Z toho, jak to tam vypadalo a taky z toho, jak blízko teď byl.

„Vyzuj se," pobídl mě a zavřel za námi dveře. Až teď jsem si všiml, že je bosý. Ani nevím, proč mě to tolik fascinovalo.

„Moc nechápu, proč tu teď jsem," pípl jsem tiše a pomalu si sundal boty, zvedaje k němu zvědavě pohled.

„Nejsem až tolik trpělivý, jak si zřejmě myslíš," zabroukal a prudce se nadechl. „Potřebuju vědět, jestli s tebou můžu počítat. Jestli do toho chceš jít," propaloval mě ostrým pohledem. Těžce jsem polkl a nesmyslně udělal krok dozadu.

Nevěděl jsem, co mu na to v tu chvíli říct. Nebyl jsem si tím moc jistý. Vlastně jsem si tím nebyl vůbec jistý. Minule jsme spolu byli jen chvíli v baru a nedopadlo to zrovna dobře.

„Connore," zavrčel naléhavě. „Řekni něco, zatraceně."

Ošil jsem se tiše zakňoural. Vážně působil naštvaně, ale nebylo to nejspíš jen kvůli mně. Možná mu nedopadla ta schůzka a teď svůj vztek prostě potřeboval někam přenést. Nevím proč, ale tahle možnost mě vyděsila. Nevěděl jsem, co od něj pořádně čekat. Mohl to celé jen hrát. Klidně mě teď mohl zavřít k němu do sklepa a už nikdy nepustit ven.

Bože. Byl jsem tak moc paranoidní. Bylo mi jasné, že tohle udělat nemohl. Rozhodně ne jako můj šéf.

Kousl jsem se do tváře a udělal pár kroků dopředu tak, abych se zastavil až přímo u něj. Věděl jsem, že tohle je šílené, ale tak nějak jsem cítil, že zrovna tohle potřebuju udělat. Že to oba potřebujeme. Naposledy jsem ho zkontroloval pohledem a až nechutně pomalu si před něj klekl. Dlouze jsem se nadechl a dal ruce za záda tak, jak jsem byl naučený od Harryho. Nevěděl jsem, jestli teď koukat na něj, nebo do země, ale nakonec jsem si vybral podlahu, protože mi to dopřávalo alespoň malé uklidnění. Nesebral bych teď nejspíš odvahu k tomu, abych se na něj podíval.

Chvilku mezi námi bylo ticho. Měl jsem pocit, že ani jeden z nás pořádně nedýchal. Nebylo to vyloženě nepříjemné, spíš hodně napjaté a já začínal mít až moc velké pochyby ohledně svého jednání. Možná by mu stačila slovní odpověď. Tohle se mu vůbec nemuselo líbit. Zavrtěl jsem se a úzkostně zakňoural. Potřeboval jsem, aby něco udělal. Aby mi dal nějak najevo, že je to v pořádku.

„Beru to jako ano," prohodil konečně a prsty mi přejel po vlasech. Možná se mi to zdálo, ale jeho hlas byl teď o trochu přívětivější. Pomalu jsem přikývl a přejel si jazykem po spodním rtu. Tu krev by nejspíš neměl vidět. Neměl bych před ním působit tolik vyplašeně.

„Zvedni se. Půjdeme někam, kde je trochu víc místa," zamručel a prošel kolem mě, aniž by se mě nikterak dotknul. Co nejrychleji jsem se vyhrabal na nohy a následoval ho. Prošli jsme obrovským obývákem, až do chodby, kde otevřel jedny ze dveří. Bylo mi jasné, že mířil do herny, protože pokud by mu vážně šlo jen o víc prostoru, zůstali bychom v obýváku.

Byl jsem z toho neskutečně vyplašený, vážně jsem měl strach, že to není ani trošku dobré rozhodnutí. Na druhou stranu si tohle ale moje druhá část až moc užívala. Všechno to napětí, nejistotu, sevřený žaludek a srdce až někde v krku. Sešel jsem pět dřevěných schodů a zarazil se až u dalších dveří, které zatím zůstávaly zavřené, zatímco Troye zkoumal celou mou maličkost pohledem.

„Oblečení dolů. Smíš si nechat spodní prádlo, alespoň do té doby, dokud mi nezačneš plně důvěřovat," prohodil jemně a pobídl mě pohledem. Tiše jsem poděkoval a začal se rychle svlékat. Nebylo to tolik těžké, jako u Harryho, jelikož na tom nebylo nic nového. Předtím k mému tělu neměl žádné připomínky, takže byl nejspíš alespoň trochu spokojený. Narychlo jsem věci poskládal a znovu se napřímil, nervózně si pohrávaje s prsty. Troye se jen lehce pousmál a otevřel dřevěné dveře, vcházeje do místnosti jako první. Byl jsem takhle zpětně vážně rád, že mě Harry vždy nutil si oblečení důkladně skládat. Myslím, že to mého šéfa potěšilo.

Oklepal jsem se hned, co jsem udělal pár prvních kroků. V místnosti nebylo zrovna teplo a podlaha byla jen vylitá betonem, který mě studil do chodidel. Přišlo mi to neskutečně rajcovní. Měl jsem rád takový typ nepohodlí. V Harryho klubu byly dřevěné parkety, které mi nikdy nepřipadaly tolik super. Tahle podlaha navíc nebyla úplně hladká a já se musel silně kousat do jazyka, abych nezasténal nad tou představou, jak špatně se na ní asi bude klečet.

„Nerozumím, na co čekáš," ozvalo se za mnou ostře a já sebou leknutím škubl. Neměl bych se tolik ztrácet v mé hlavě.

„Omlouvám se," prohodil jsem tiše a rychle padnul na kolena, skládaje ruce za zády. Pro Troye to ale nejspíš nebylo příliš uspokojivé, jelikož na mé tváři přistála silná facka. Zakňoural jsem a sepnul ruce za zády, abych si po tváři nepřejel automaticky dlaní. Rozhodilo mě to, nic takového jsem nečekal.

„Teď znovu a lépe," zavrčel mi do obličeje a silně chytl mou bradu, aby mě donutil se na něj podívat. Rychle jsem zamrkal a zavrtěl se. Chápal jsem, co po mně chtěl, jen mě tak prudká reakce dost vykolejila.

„Omlouvám se, Pane," dal jsem důraz na poslední slovíčko a rozmrkával slzy, které se hloupě hnaly do mých očí. Harry byl zvyklý, že často brečím, takže to přecházel, ale u Troye jsem si tím moc jistý nebyl.

„Hodný kluk," pousmál se a přejel palcem po místě, na které mě předtím uhodil. „Nebudu na tebe v tomhle mírný, Connore. Znáš pravidla a víš, jak se správně chovat. Nehodlám tím ztrácet čas. Naše hry budou hodně intenzivní a budu od tebe vyžadovat naprostou soustředěnost. Často to bude náročné, ale věř, že ti to pak hezky oplatím. Umím být férový," zamručel a konečně pustil mou bradu.

„Dobře, Pane," vydechl jsem rychle a automaticky sklonil hlavu. Nevadilo mi to, svým způsobem měl pravdu.

„Jak chceš vědět, co po tobě chci, když budeš zírat do země, huh?" zabroukal a když jsem zvedl hlavu, sundával už z držáku ve stěně úzkou rákosku. Rychle jsem zamrkal a pevněji chytl ruce za zády. Byl jsem nervózní, ale zároveň šíleně natěšený. Nezažil jsem tenhle pocit mockrát a bylo dost překvapující, že mě k němu Troye dovedl tak rychle. Bylo to uklidňující.

„Jsou věci, které se musíš naučit dělat jinak," prohodil a uhodil mě rákoskou přes prsty. Zakňučel jsem a automaticky sevřel ruce v pěst. „Budou přesně takhle. Vždycky. Budeš klečet rovně a koncentrovaně, s pohledem na mně. Chci, abys působil zpevněně. Ne jako vyplašené štěně v koutě. Jasné?" položil konec rákosky na můj krk a trochu na něj zatlačil.

„Ano, Pane. Jasné," přikývl jsem a více se napřímil.

„Vidíš, budeme si rozumět," pousmál se a odhrnul mi vlasy z čela. Mírně jsem přivřel oči a tiše zavrněl. Nevím, jak to udělal, ale vážně mi teď jeho dotek nikterak nevadil. Vlastně přesně naopak.

„Asi ano, Pane," šeptl jsem a trochu víc zvedl hlavu, zíraje přímo do jeho očí.

„Moc dobře," pokýval hlavou a přejel koncem rákosky od mého krku dolů, až na má stehna. „Bude to zábava." 

--

Wohoo, okay, konečně se k něčemu začínám dostávat =D ^^ Snad vám nevadilo tak dlouho čekat, vážně nevím, proč jsem měla takovou potřebu to tolik natahovat :) 

N.