Probudily mě dva šeptající hlasy, které postupně zesilovaly, dokud jeden z nich protestně nezakřičel a zase se rychle neutišil. Myslím, že to bylo přesně to, co mě probudilo úplně. Ten hlasitější byl stoprocentně Troye, poznal bych ten způsob, jakým mluvil úplně všude. Jen jsem si nebyl jistý, jestli mě pořád tolik rozčiloval. Ten druhý hlas patřil někomu z kluků. Ani jsem se neobtěžoval přiřadit si ho k nějaké tváři, bylo mi to jedno. Věděl jsem, že to nebyl Harry, takže jsem možná nebyl až v takovém průšvihu. Na druhou stranu jsem ale nechápal, proč se s tím někým Troye vůbec bavil. A taky, co tu vlastně ještě vůbec dělal. Pomalu jsem zamrkal do tmy a tiše zakňučel. Poslední, co jsem si pamatoval bylo to, jak sedím u záchodové mísy a modlím se, aby toho moje hloupé tělo už nechalo. Možná jsem usnul a Troye mě pak přenesl do postele, což mě upřímně děsilo. Budu před ním teď vypadat jako poblijón a ještě chcípák. Paráda.

Rychle jsem zavřel oči, když se otevřely dveře a do pokoje tak rychle proniklo světlo. Au. Tohle vážně bolelo. Ten někdo mohl alespoň zaklepat, ale když mi podle podrážděného zavrčení došlo, že je to Harry, tak jsem raději zůstal zticha. Možná ho někdo vzbudil, protože jsem si byl stoprocentně jistý, že jemu ten druhý hlas nepatřil. Poznal bych ho. Určitě ano.

„Dal jsi mu za uši?" pípl jsem po chvilce ticha. Tak nějak jsem potřeboval, aby věděl, že nespím, ale pořád pro mě bylo otevření očí dost nemožným úkolem. Určitě si rozsvítil alespoň malou lampičku na nočním stolku. Myslím, že jsem dokonce slyšel cvaknout její vypínač. Nebo už mi z toho všeho dost možná přeskočilo.

„Měl bych dát za uši tobě, Srnče," zamručel a prohrábl mi vlasy. Spokojeně jsem zavrněl a trochu se přitulil k jeho doteku. Popravdě se mi dost ulevilo, že to byl vážně on. Nechtěl jsem být za ostudu ještě před někým dalším.  „Měl bys dát vědět, když si sem někoho bereš. Troye málem dostal od Bena po tlamě," prohodil a poposedl si trochu blíž ke mně. Nad tou představou jsem se musel zasmát, ale Harry mě rychle usadil zataháním za vlasy, které bylo v tu chvíli o dost nepříjemnější, než obvykle.

„Nevěděl jsem, že tu zůstane," zaprotestoval jsem tiše a schoulil se do klubíčka, „neprosil jsem se ho o to. Vlastně jsem chtěl, aby šel pryč," zakňoural jsem.

„Víš, že jsi občas hrozně nevděčný?" povzdechl si a pustil mé vlasy. Měl jsem chuť vrazil mu pár facek, ale myslím, že bych toho nebyl fyzicky schopný, ani kdybych na to opravdu sebral odvahu.

„Jenže ty to nechápeš. Ten chlap mě vytáčí. Nemůžu vedle něj fungovat," zavrtěl jsem hlavou a převalil se na záda. „Nebo ty si snad myslíš, že by to šlo?" zamračil jsem se.

„Samozřejmě," zapředl spokojeně. „Viděl jsem, jak jsi na něj v herně reagoval, Srnče. Jediné, co tomu brání je ta tvoje proklatá a navíc úplně zbytečná paličatost. Dej mu šanci. Vždyť ani nemáš co ztratit."

„Může mě svázat a ojet!" vykřikl jsem dotčeně a odstrčil od sebe jeho ruku, „to ti připadá jako nic?"

„Ne všichni jsou jako Andy, Srnče. Nikdo přeci neříká, že tě musí hned svazovat," zabroukal energeticky.

„Jenže on je tím tak posedlý," fňukl jsem a pomalu se posadil. „Jen mám strach. Nebudu se moc bránit. Nechci. Harry, já prostě nechci, bojím se, že se to bude celé opakovat," kňournul jsem.

„Čím dýl se tomu budeš vyhýbat, tím horší pro tebe bude se do toho vrátit. Dej mu šanci, Srnče. Seděl tu s tebou až doteď a kdyby se nerozvážně nevydal pro vodu, tak by tu nejspíš ještě seděl. Nemyslím si, že bys mu byl úplně ukradený."

„Jsi takový spiklenec," zamrkal jsem na něj dotčeně a trochu nakrčil nos, „Vážně myslíš, že bych měl? Že je to dobrý nápad?" přitáhl jsem si kolena k tělu a položil si na ně bradu. Nebylo to fér. Nechtěl jsem slyšet nic, co by mému šéfovi nahrávalo do karet. Jenže Harry jen s úsměvem pokýval hlavou a zvedl se z postele, zhasínaje lampičku. Protestně jsem zavrčel a znovu si lehnul. Třeba se z toho vyspím a ráno už nikde žádný Troye nebude. Ano. To by bylo prima.

--

V pondělí ráno jsem si upřímně opravdu přál samovolně zdechnout. Možná by to nebylo tak hrozné, kdybych neprospal celý víkend, který jsem si mohl v klidu užívat. Zatraceně. Tak moc jsem se za sebe styděl. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak bych se měl ke svému šéfovi teď chovat. Měl bych mu zase zpátky začít vykat? Bože, jistě, že ano. Tohle rozhodně nesmí v práci prasknout. Ne, rovnou to musí celé skončit. Bylo jedno, co říkal Harry. Z tohohle bych se časem zbláznil. Mít svého šéfa za Pána. Už jen to znělo šíleně.

Dlouze jsem se nadechl a co nejrychleji prošel vchodovými dveřmi do obrovské budovy, jako by pak už nebylo cesty zpět. Bože, choval jsem se jako pošuk. Jediná pozitivní věc byla ta, že jsem se díky vyhýbání se snídani dostával do práce dost předčasně, takže jsem mohl začít trénovat svou fyzičku, díky které už si do mě Troye několikrát rýpnul. Navíc naše poslední společná jízda výtahem vážně nebyla něčím, co bych si chtěl v nejbližší době zopakovat. Tiše jsem pozdravil Tylera a rychle zamířil na schody. Věděl jsem, že by se jinak začal vyptávat. Pořádně jsme se od té hádky nebavili, což bylo hloupé, ale já byl pořád moc paličatý na to, abych se mu omluvil a urovnal to. Možná v tomhle měl Harry trochu pravdu.

Pomalu jsem stoupal do schodů a snažil se předčasně nepanikařit. Třeba Troye to moje zvracení odradilo a dá mi pokoj sám od sebe. To by bylo ideální řešení. Třeba by i přestal chodit k Harrymu a všechno by bylo parádní, jako dřív. Bylo hezké tomu věřit. Nervózně jsem se kousl do rtu a otevřel dveře do kanceláře. Čekal jsem, že svého šéfa najdu v jeho klasické poloze s nohama na stole, ale k mému překvapení tam vůbec nebyl. Zmateně jsem zamrkal a pomalu šel dál, nechápavě se rozhlížeje kolem sebe. Za celou tu dobu se tohle ještě nestalo. Bylo mi jasné, že už tu předtím musel být. Bylo odemčeno a navíc, Pan dokonalý přece nikdy nechodil pozdě.

Zapadl jsem do své kanceláře a došel ke svému stolu, nevěřícně zíraje na malý lísteček a kelímek s kávou. Stálo na něm Bambi. Na kelímku, ne na papírku. Upoutal mou pozornost až na moc dlouhou chvíli. Promnul jsem si oči a rychle zamrkal. Opravdu mi sám od sebe donesl kávu? Ale, proč by něco takového dělal? Sedl jsem si do židle a vzal do ruky malý papírek, přejížděje rychle očima po jeho obsahu.

Přihlouplé meetingy mívají ještě hloupější načasování. Potřebuju od tebe (Vás) dnes večer mít v mailu dva články, které budu moct zítra poslat do tisku. Nevykašli (nevykašlejte) se na to, je to důležité. A zhasni (zhasněte), až budeš (budete) odházet. A čekám, že zítra budu mít na stole kávu já. Nerozlitou, pokud by to šlo.

Vykuleně jsem na ten papírek zíral a přihlouple se usmíval. Ty závorky mě pobavily, bylo to tak zvláštně milé. Na druhou stranu mě tak nějak zklamalo, že ho ten den neuvidím. Ne snad, že by mi nějak chyběl, to určitě ne, ale chtěl jsem si to s ním všechno vyjasnit. Takhle to bylo ještě horší. Ta káva, milý vzkaz. Tohle mi nemohl dělat. Dostávalo mě to až moc do úzkých. Znovu jsem se zadíval na kelímek a vzal ho do ruky. Představil jsem si tu situaci, kdy ráno diktoval obsluze v kavárně jméno. Muselo to být vtipné. Vlastně mě dost překvapilo, že něco takového udělal. Možná to měla být omluva, i když jsem pochyboval, že by Troye něco takového udělal. Možná se jen dobře vyspal. Ano, to bude ono.

Skopl jsem si boty a usadil se klasicky do židle do tureckého sedu. Možná bylo fajn, že tu dnes nebude. Alespoň se budu moct plně soustředit na práci. Teď už tu ani nebyl žádný Andy, který by mě rozptyloval. Krátce jsem si povzdechl a vytáhl z notebooku sluchátka, jelikož mi připadalo zbytečné mučit moje uši nepohodlnými peckami. Pustil jsem jeden ze svých předem připravených playlistů a napil se kávy. Nechápal jsem, jak mohl vědět, kterou si běžně kupuju sám, ale v tu chvíli jsem za to byl vážně vděčný. Potřeboval jsem trochu nakopnout. Protáhl jsem se a položil prsty na klávesnici, zamyšleně se kousaje do tváří. Bylo to po dlouhé době, co jsem se na tom místě cítil opravdu dobře, což bylo poměrně zvláštní vzhledem k tomu, co se dělo před několika hodinami. Zavřel jsem oči a rychle zavrtěl hlavou, když jsem si vzpomněl na to, jakým způsobem mě Troye držel. Zlostně jsem zavrčel, když se můj žaludek napětím stáhnul. Moje tělo bylo proklatý zrádce. Nespravedlivé. Nemohl jsem přece být tolik mimo z něčeho takového. Znovu jsem zavrtěl hlavou a snažil se soustředit na psaní. Chtěl jsem oba ty články odeslat co nejdřív a také co nejlépe napsané. Nechtěl jsem, aby si mě teď mohl dobírat a tohle byla nejspíš jediná věc, ve které jsem si věřil.

Bylo jen krátce po poledni, když jsem svému šéfovi odesílal email se dvěma přílohami. Pořád jsem doufal, že ho tak nějak potěší, že jsem se tomu vážně věnoval, i když mě rozčilovalo, že s celým tím jeho nápadem měl možná tak trochu pravdu. Začínal jsem být posedlý tím, aby mě jen tak nenašel nějakou chybu. Jako bych jich jen za tu krátkou scénu v herně neudělal milion. Oh, bože. Co jsem si to vlastně nalhával. Vypnul jsem pracovní notebook a uložil ho do připravené tašky, pomalu si obouvaje boty. Nehodlal jsem tady trávit víc času, než bylo třeba. Přesčasů jsem měl víc než dost, navíc tu teď Troye stejně nebyl a zjistil by to jen, pokud by se po tom opravdu pídil. Za tu půlhodinku na oběd jsem se v klidu mohl dostat až do klubu, kde jsem měl v plánu notebook zase zapnout a pustit se do dalších článků. U Troye bylo vždycky lepší mít něco v záloze.

Byl jsem už téměř u klubu, když se mi v kapse rozvibroval mobil. Pomalu jsem ho vytáhl z kapsy a zkontroloval displej. Jedna nepřečtená zpráva, samozřejmě od Troye. S podivným pocitem jsem ji rozklikl a raději se zastavil, abych si ji mohl přečíst. Byl jsem moc nemotorný to, abych něco dělal na mobilu za chůze.               Často jsem pak končil na zemi a displej mého mobilu na kousky.

Potřebuju, abys přijel. Je to akutní. Čím dřív, tím líp. S prací si nedělej hlavu. Pozhasínej tam.

To bylo všechno, co napsal. Tedy, vlastně ještě adresu, hned v další zprávě, která přišla jen o pár vteřin později. Pevněji jsem stiskl telefon a těžce polkl. Neměl jsem nejmenší ponětí, co ta zpráva měla znamenat. Možná jsem ty články pohnojil a on mě teď chce vážně vyhodit. Zatraceně, to snad ne. Klikl jsem na odpovědět a rychle naťukal pár písmenek.

Proč? Mám průšvih? Bylo na těch článcích něco špatného?

Hloupě jsem stál pár metrů od klubu a poplašeně dýchal. Nechtěl jsem přijít o svou práci. Odepsal téměř ihned.

Ne. Ale budeš mít, jestli tu do deseti minut nebudeš.