Stihl jsem si vyprostit ještě další dvě vodky s redbullem, než mě Troye vedl zpátky k Harrymu. Musel na nás být dost vtipný pohled, protože Troye teď neměl nad mým tělem nejmenší kontrolu, takže na tom byl vlastně úplně stejně, jako já, jen mně to bylo vlastně celkem jedno. Užíval jsem si ten pocit opilosti a totálního klidu. Troye se přestal o nějakou pořádnou konverzaci snažit hned, co se mi začal motat jazyk, což bylo jen pár minut po tom, co ze mě tím nehezkým způsobem dostal slovíčko Pane. Dost se pletl, jestli si opravdu myslel, že měl tímhle vyhráno. Na druhou stranu jsem mu ale byl vděčný, že se ani nepokoušel dostat mě k němu nebo o jakoukoliv jinou pitomost. Rozčilovala mě teď i jeho ruka omotaná kolem mého těla, jenže jsem si až moc dobře uvědomoval, že bez jeho pomoci bych se jen těžko dostal zpátky do klubu. Možná bych nakonec zavolal Tylerovi nebo tak něco, ale popravdě jsem si nebyl vůbec jistý, jestli bych byl svůj mobil vůbec schopný odemknout, natož s ním nějak zacházet.

„Nechci malovat čerta na zeď, ale jsem si dost jistý, že máš průšvih," zabroukal jsem nevinně, když jsme byli jen blok od místa, kde jsem posledních pár dni přespával.

„To jako u toho tvého ex, pana nevkusného?" zasmál se a pokroutil hlavou. Tedy alespoň myslím, že to udělal. Moc jsem na něj neviděl, a i kdyby ano, tak by bylo poměrně těžké na něj zaostřit.

„Ne,"zamumlal jsem, „u Harryho. Opil jsi mu Srnčátko a ještě ho vedeš zpátky dost pozdě. A Srnčátka alkohol nesmí, to ví přeci každý," zabrblal jsem a zavrávoral, když zahnul do další ulice o něco ostřeji, než jsem čekal.

„Asi už vím proč," zasmál se trochu nervózně, „copak si nikdy předtím nepil? Neměls toho zase tolik," opřel mě o zeď a mapoval mé tělo pohledem. Nespokojeně jsem se ošil a opřel si hlavu o hrubou fasádu. Možná bych radši spal venku, než čelil Harrymu. Vůbec mě s ním neměl pouštět. Mohlo to celé dopadnout o dost hůř.

„Je to vražedná kombinace," prohodil jsem a přivřel oči, „ten energiťák s krávou mi dával pocit, že opilý nejsem. Pak se člověk zvedne a je v hajzlu. Pěkně nespravedlivé. Prej že křídla. Nechápu, proč nám reklamy tolik lžou," zakňoural jsem zdrceně.

„Tak jo, to by stačilo," povzdechl si a chytl mě za rukáv, pomáhaje mi do schodů ke klubu. Nesouhlasně jsem zamručel, ale neodporoval mu. Už jsem se poměrně těšil do postele, což znamenalo, že mě můj šéf musí dostat alespoň Harrymu na oči. Opravdu jsem doufal, že si mě Harry hned převezme. Začínalo to být trapné.

„Ty to chápeš?" škytl jsem, když jsme vešli do dveří a trochu se přikrčil, když se na nás otočilo hned několik hlav. Zatraceně. A já doufal, že už tam nikdo nebude. Možná nebylo zase tolik pozdě.

„Co přesně?" zeptal se mile, ale já už tak nějak cítil, že mě začíná mít dost.

„Proč reklamy tolik lžou," prohodil jsem tiše a zvědavě se na něj zadával. V tu chvíli mi to připadalo jako ta nejdůležitější věc na světě.

„Pane bože, přestaň říkat takové blbosti," zavrčel a dotáhl mě za bar. Nelíbilo se mi, když ke mně byl tolik hrubý, i když jsem si to pravděpodobně zasloužil. „Pokoj máš nahoře?" prohodil už o něco klidněji a jen na mě naléhavě zíral. Chtěl jsem se propadnout hluboko pod zem. Prostě zmizet.

„Chci Harryho. On mě tam už dovede. Nemusíš se obtěžovat," nakrčil jsem uraženě nos a trochu si odfrknul.

„Nebuď jak malý," postěžoval si, „jen tě chci dovést do pokoje."

„Jenže já za to nemůžu, žes mě nechal se opít. Měl bys na mě dávat pozor, jako správný Pán," zavrčel jsem podrážděně a vytrhnul se mu, snažíce se trefit mezi futra. Jak malý. Bože. Zase byl tolik chytrý a rozčilující.

„Connore, no tak," naléhal na mě a odmítal mě nechat odejít samotného. Cítil jsem, jak stojí těsně za mnou a ruce měl jen kousek od mých boků. Ne. Nemůžu mu udělat takovou radost a upadnout. To už bych se v pondělí opravdu v práci nemohl ukázat.

„Nestojím o tvou pomoc. S Harrym by se tohle nestalo, protože Harry ví, co je pro Srnčátko nejlepší," zaskučel jsem a pomalu stoupal do schodů.

„Co máš pořád s tím Srnčátkem? Uvědomuješ si vůbec, jak ujetě to zní?"

„Tak to prr!" vyštěkl jsem a prudce se otočil, padaje mu přímo do náruče. Kdyby tam nestál, kutálel bych se hezky zase zpátky dolů. Jen z té představy se mi udělalo mdlo. Rychle jsem se vzpamatoval a nějakým způsobem našel balanc, ukazuje na Troye výhružně ukazováčkem. „Prr. Je to Harryho přezdívka a mně se líbí, takže připomínky si laskavě odpusť," zamručel jsem a snažil se stát rovně, bez opileckého kynklání.

„A ty se laskavě přestaň chovat jako nevychovaný parchant!" prohodil ostře a chytl mě za zápěstí, táhnouce mě za sebou do schodů. Několikrát jsem se o ně málem přerazil, jelikož mi nedal ani trochu času, abych se vzpamatoval. Debil. Idiot. Zatracený kretén. Po tomhle ať si nemyslí, že pro mě vůbec někdy bude Pán. Sobecké hovado.

„Pusť mě už," zakňučel jsem, když jsme nějakým způsobem vyšli všechny schody. Takhle rychle jsem snad nikdy nevystřízlivěl. Možná ten redbull měl něco do sebe, alespoň maličko.

„Které dveře?" zamručel a sevřel mé zápěstí o něco pevněji.

„Říkám, abys mě pustil," zakňoural jsem protestně, „zvládnu to, sakra. Chováš se hrubě. Nelíbí se mi to."

„Taky se nechováš zrovna vděčně," sykl nasupeně. Takhle vytočeného jsem ho nejspíš nikdy neviděl.

„Oh, tak to je vážně dospělé vracet mi to takovým chováním," vyprskl jsem na něj a praštil ho volnou rukou přes tu jeho, aby mě konečně pustil. Vážně mě vytáčel.

„Přestaň nebo tě hned tady ohnu přes koleno," pokroutil hlavou. Vyprskl jsem smíchy a konečně se mu vyškubl, odcházeje ke svým dveřím. To by mu šlo. Vyhrožování. „Connore," zavrčel varovně a následoval mě rychlými kroky.

„Dovnitř už půjdu sám, když dovolíš," otevřel jsem dveře do mého pokoje a rychle se otočil zpět k němu. „Dnešek byl moc hloupý nápad. Nechci s tebou nic dělat, jasné? Nebude to fungovat. Nevíš, jak se ke mně chovat, nedělalo by to dobrotu," prohodil jsem suverénně.

„Connore," nadechl se a nejistě přešlápl. „Jsi opilý, nech mě pomoct ti do postele, dobře?" prohodil o moc klidněji. Jeho tón hlasu byl teď naopak až moc přátelský. Zajímavá taktika. Byl vážně hloupý, pokud si myslel, že to tímhle zachrání. Chtěl jsem na něj začít křičet, poslat ho do háje, ale moje tělo mě očividně chtělo potrestat samo. Rychle jsem si přiložil ruku přes pusu a utíkal do koupelny, zaklekávaje si před záchodovou mísu. Tohle by se jistě nestalo, kdyby mě do těch schodů netáhl tak rychle.

„To nic, jen pomalu," ozval se najednou za mnou a já ucuknul, když přejel dlaní po mých zádech. Bože, tohle ne. Nemůže mě vidět zvracet.

„Jdi pryč," zaprosil jsem a panicky dýchal, snažíce se udržet obsah mého žaludku ještě chvilku v sobě.

„Ani náhodou. Dostal jsem tě do tohohle stavu, tak ti taky pomůžu se z něj dostat. Je to v pohodě, neboj," zabroukal mile a stále držel dlaň na mých zádech. Bylo to uklidňující, tak nějak. Stejně ale v pondělí zdechnu.

Zvracet před svým šéfem, navíc potenciálním Pánem. Neskutečný trapas.