Nenáviděl jsem tu hloupou chvíli, kdy jsem se začal vracet zpátky do reality. Nechtěl jsem zase začít vnímat. Tolik moc mi to místo chybělo. Zpruzele jsem zamručel a pootevřel oči.

No do hajzlu.

Rychle jsem oči zase zavřel a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nechápal jsem, jak jsem mohl zapomenout na osobu, která mě do tohohle stavu vlastně dostala. Pane bože. Tohle ne.

„Necítíš se dobře?" prohodil Troye tiše a odhrnul mi upocené vlasy z čela. Nemohl jsem být mimo dlouho. Možná jen pár minut, protože jsem pořád cítil pot na mém těle. Zamračil jsem se a zapřemýšlel. Nechtěl jsem mu přiznávat, že se mu to celé povedlo. Byl jsem na to moc hrdý. Navíc jsem se bál, že se pak bude chovat ještě arogantněji. Sežere mě za živa.

„Connore," naléhal na mě. Jeho hlas byl teď o dost hlasitější, možná trochu starostlivý. Tenhle Troye se mi líbil, myslím. Kousl jsem se do tváře a snažil se neusmívat.

Co kdybych ti nabídl, že se pak můžeme vyměnit, pokud tě nedovedu do stavu, v kterém ti bude dobře?

„Půjdu k sobě," zachraptěl jsem unaveně a rychle se posadil. Potřeboval jsem být sám. Přemýšlet. Nepodělat to.

„To není příliš dobrý nápad," zabroukal Troye mírně, ale já byl rychlejší, než jeho slova. Hodně rychle jsem ale přišel na to, že měl pravdu. Ležel jsem rozplácnutý na podlaze, jelikož moje nohy teď očividně nehodlaly vůbec nic dělat. Hlavně ta jedna. Naštvaně jsem zaskučel a rychle se hrabal do sedu. Bezvadné. Měl mě tam přesně tak, aby si mohl zase hrát na povýšeného.

„Jsi příšerně paličatý, víš to vůbec?" zasmál se a rychle slezl ke mně, pomáhaje mi zpátky na postel. Chtěl jsem ho odstrčit, začít na něj křičet. Hlavně proto, že všechno co udělal, bylo zatraceně dobré. Líbilo se mi, jakým způsobem mě držel. Ne příliš silně, prostě jen tak, aby ani jednomu z nás neublížil. Stejně jako předtím, když mi Harry sundával ty svorky. Nad tou vzpomínkou se mi sevřel žaludek. Nechápal jsem, jak mě mohli dostat něčím tak jednoduchým.

„Kde je Harry?" zeptal jsem se rychle a přitáhl si na posteli kolena k bradě. Tohle bylo tak hrozně trapné. Opravdu už jsem chtěl pryč. Mohl bych za Tylerem. Opít se. Jo. To znělo parádně.

„Hned vedle. Má zákazníka," usadil se proti mně a naklonil s úsměvem hlavou. „Už mi povíš, jak se cítíš?"

„Divně," vydechl jsem a rychle pokroutil hlavou. „Asi tak, jako když tě někdo k něčemu donutí," nakrčil jsem znechuceně nos a snažil se působit sebevědomě. Nenáviděl jsem ten fakt, jak moc dobré to celé bylo. Odmítal jsem si to přiznat. Troye prostě rozhodně nemohl být ten, kdo se mnou uměl zacházet.

„Connore," zavrtěl jsem a prohrábl si vlasy. Byl nesvůj, to se mi líbilo. „Byla to jen nabídka, jak si udržet práci. Moc dobře víš, že tě tam chci. Ale ne takhle. Ne jako drzého parchanta, co mi dělá naschvály," zamručel a dál na mě zíral.

„Taky se chováš jako blbec," pokrčil jsem rameny a natáhl se na noční stolek pro sklenici s vodou. Umíral jsem žízní.

Čekal jsem křik, hromadu výmluv, kázání nebo něco podobného, ale Troye se jen upřímně zasmál a trochu se narovnal v zádech. Neměl jsem ponětí, co mu přišlo tak legrační. Kdybych mu tohle řekl v kanceláři, tak by mě zadupal do země.

„Milého šéfa by nikdo nerespektoval, Connore," ušklíbl se a pomalu vstal z postele, míříce k jedné z komod. Silně jsem se kousl do rtu, když z ní zvedl rákosku, kterou použil předtím. Snad si nemyslí, že budeme pokračovat? Nebyl jsem připravený dostat teď pětasedmdesát ran. Zhroutil bych se mu tu jako domeček z karet.

„Jenže mně nepřijde, že by sis svým chováním vysloužil respekt," zamračil jsem se a snažil se zůstat klidný. Nerozhodí mě. Ne při téhle debatě. Přišlo mi to důležité. Až hloupě moc.

„Nenapadlo tě třeba, že je to přesně právě proto, že jsme oba zvyklí na trochu jiné zacházení?" pousmál se a plácl si rákoskou do dlaně. Nasucho jsem polkl a vrátil prázdnou sklenici na dřevěný stolek. „Nikdy jsem o to místo nestál, Connore. Ale opravdu nemám koule na to, abych to mému otci přiznal. Mnohem radši bych byl na stejném místě jako ty. Mohl jsem tě pod sebou mít jako svého suba už tak dávno. Jenže srazit tě v kanceláři na kolena by nebylo moc profesionální. Vlastně nic z toho, co jsem s tebou chtěl dělat, nebylo," odmlčel se a prosebně se na mě zadíval. Rychle jsem zamrkal a snažil se srovnat si jeho slova v hlavě. Snažil se snad o to, aby mi ho začalo být líto? Vtipné.

„Nebylo by to profesionální, ani kdybychom byli na stejné pozici," ušklíbl jsem se a sledoval napjatě rákosku. „Navíc nechápu, jak si můžeš myslet, že bych o něco takového stál. Nebylo by mezi námi vůbec nic, kdybys mě do toho takhle zoufale nedonutil," probodl jsem ho pohledem a více si přitáhl kolena k bradě. Nemohl jsem dovolit, aby se mi dostal pod kůži. To vážně bylo to poslední, co jsem teď potřeboval.

„No dobře," povzdechl si a došel až ke mně, podávaje mi rákosku. Nechápavě jsem se na něj zadíval a posunul se na posteli o trochu dozadu. „Vyhrál si. Jen si ji vezmi. Oba víme, co jsem slíbil. Je to tvoje," prohodil klidně. Jeho ruce se ale třásly. Možná vzteky, možná nervozitou. Nevěřil jsem, že by to vzdal tak rychle.

„Co po mně vlastně chceš?" povzdechl jsem si a prohlížel si ho. Vážně byl hezký, což mi zrovna moc nepomáhalo.

„Pokud jde o to, co chci, tak bych tě velmi rád viděl klečet u mých nohou. Opravdu rád bych byl tvým Pánem a pomohl ti vrátit se do normálního fungovaní. Vím, že bys pro mě byl perfektní. Ale ty o nic takového nestojíš, takže vlastně moc nejde o to, co po tobě chci. Nebo ano?"

„Spíš jsem myslel, proč mi teď dáváš tu rákosku," zabrblal jsem vykolejeně.

Zatraceně. Proč takový nemohl být pořád? Líbilo se mi, když byl otevřený a upřímný. Konečně se choval jako člověk.

„Protože jsme tak byli domluvení? Dlužím ti to," pokrčil rameny, „Jen bych byl rád, kdybys to udělal tak, abych si v pondělí mohl normálně sednout. A zvedej se opatrně, " protřel si zápěstí a pomalu si klekl vedle postele. Kousl jsem se silně do rtu a jen na něj hloupě zíral. Opravdu tu přede mnou teď dobrovolně klečel? Myslel jsem si, že mě to bude stát více úsilí. Nejistě jsem si odkašlal a zvedl rákosku, přejížděje prsty druhé ruky po celé její délce. Nikdy předtím jsem ji nedržel. Andy by mě zabil, kdybych sahal na jeho věci a s Harrym k tomu nikdy nedošlo. Tiše jsem zamručel a zadíval se na hubenou osobu vedle postele. Moje srdce poskakovalo radostí. Vyhrál jsem. Dostal jsem ho na kolena. Tak moc lehce.

„Vstaň," zaskučel jsem a položil rákosku zpátky na postel. Bylo by to k ničemu, kdybych po něm chtěl, aby se mi podřídil. Věděl jsem, že by to udělal. Byl férový, nejspíš. Tvářil se tak. Jenže já vážně nestál o ten náš věčný boj. „Nedokážu ti ublížit. Ani nechci," vydechl jsem a panicky pokroutil hlavou.

„Zní to tak krutě, když to řekneš takhle," pousmál se a vyhrabal se na nohy. „Opravdu to nechceš udělat? Nemyslím si, že před tebou někdy ještě budu klečet," prohodil se zvláštním úsměvem a přešlapoval vedle postele. Zavrtěl jsem hlavou a pomaličku se postavil. Jen se obléknout a zmizet. Ano, to znělo moc fajn.

„Dobře," zamručel a mírně přikývl, podávaje mi zbytek mého oblečení. Byl v tomhle jiný. Jiný než Harry a ještě více jiný, než Andy. Staral se, na což jsem nebyl zvyklý. Harry na to nemíval čas.

Přetáhl jsem si rychle triko přes hlavu a teprve až pak se začal soukat do kalhot. Nevadilo mi mít odhalené nohy. Nebylo na nich nic špatného. Myslím. Andy si nikdy nestěžoval.

„Omlouvám se ti, okay?" zabroukal Troye a o krok ucouvl. „Věřil jsem tomu, že to zvládnu. Nechtěl jsem tě do toho nutit. Moc jsem si věřil. Mrzí mě to, dobře?" přešlápl na místě a omotal ruce kolem vlastního těla.

Týbrďo!

On se mi opravdu omlouval? Bláznivé.

Přikývl jsem a zapnul si zip u džín. Byl jsem z něj šíleně zmatený. Kdyby se takhle choval i v práci, tak bych nikdy neměl tendence být k němu drzý. Všechno to bylo tak zbytečné. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem se v jeho přítomnosti teď vážně cítil dobře. Neudělal nic, co bych nechtěl. Nepřemlouval mě, abych se úplně vysvlékl. Nedotýkal se mě tak, aby mě vzrušil. Bylo to divné. Pokud mě vážně chtěl jako svého suba, tak by přeci chtěl, aby s ním spal.

„Mám otázku," kousl jsem se do jazyka a vyhýbal se mu pohledem. Bylo to hloupé. Měl jsem prostě vypadnout a zapomenout na to.

„Tak se ptej," zavrněl a zvědavě si mě prohlížel. Kdyby mohl, tak mě tím pohledem propálil. Bylo to tak moc intensivní a já z něj zase začínal být nervózní. Nenáviděl jsem to. Bylo mi ale jasné, že mě nenechá jít, pokud to nevyklopím. A i kdyby ano, otravoval by mě s tím v práci. Měl jsem držet hubu. Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou a dlouze se nadechl.

„Říkal jsi, že bys byl rád mým Pánem," prohodil jsem šeptem a sklopil potupně pohled. Bylo divné to vytahovat.

„Ano, to je pravda," přitakal rychle. „Na tom se nic nezměnilo."

„Takže mi chceš říct, že bys chtěl malou, neschopnou trosku, kterou nikdy neošukáš? Která ti nevykouří a nebude o něco takového zoufale prosit?" vyhrkl jsem rychle. Cítil jsem můj zblázněný tlukot srdce. Myslím, že jsem nikdy nebyl nervóznější.

„Tak zaprvé, takhle o sobě mluvit nebudeš," zavrčel ostře a udělal ke mně několik rychlých kroků, chytaje pevně mou bradu, aby mě donutil se na něj zadívat. „Nestojím o tebe jako o sexuální hračku, Connore. Chci tvou poslušnost a oddanost. Sex je vážně to poslední, co mě teď zajímá."

Trrrm. Hezký zbytek neděle všem! :) 

N.