21
Nechal jsem všechno mluvení na Harrym, jelikož jsem tak nějak doufal, že to celou tuhle bláznivou situaci tak nějak vylepší nebo uklidní. Nejspíš tomu bylo přesně naopak. Oba mě dovedli do známé herny a nechali klečet v rohu místnosti, zahaleného jen ve spodním prádle. Nebylo to nikterak špatné, klečení jsem měl rád, a pokud jsem si odmyslel ty dva páry očí, které zíraly na mé tělo, bylo to vlastně okay. Co ale rozhodně nebylo okay, byl rozhovor, který Harry s mým šéfem vedl. Snažil jsem si v duchu broukat nějakou melodii, abych je nevnímal. Připadal jsem si moc hloupě. Harry nejspíš nechtěl vynechat jedinou maličkost, kterou o mně věděl. Mluvil hlasitě, jasně a proklatě pomalu. Tak moc jsem se proklínal za to, že jsem něco takového dopustil. Jako by to vůbec mohlo fungovat. Byl to nesmysl. Byl jsem si stoprocentně jistý, že Troye je ten poslední, kdo mi by mi v tomhle mohl pomoct. Nespokojeně jsem se zavrtěl, když se Harry dostal k mým limitům a vysloužil si nesouhlasné zamlaskání. Nebylo těžké si uvědomit, kdo ten zvuk udělal, jelikož Harry stále mluvil, aniž by ho můj pohyb některak zajímal. Myslím, že to byla první věc, kterou Troye udělal, aby mě nějak usměrnil. Možná se mi tak trochu líbilo, že na to nespěchal. Byl pořád dost daleko ode mě a pozorně poslouchal. Alespoň jsem si to myslel, jelikož Harryho výchova mi nedovolovala, abych teď zvedl hlavu a sledoval je.
Otřásl jsem se, když se Harry dostal k mému přístupu k sexu. Takhle nahlas to znělo ještě šíleněji, než jsem si původně myslel. Čekal jsem, že to Troye vzdá. Prostě se jen zvedne na nohy, pokroutí hlavou a s arogantním úsměvem opustí místnost. Možná jsem ho jen podcenil, jelikož ho to naopak navedlo k tomu, aby šel blíž ke mně. Poplašeně jsem se kousl do rtu, když jsem ve svém zorném poli spatřil jeho nohy. Harry už mlčel, což dělalo celou tu situaci ještě napjatější. Měl jsem pocit, že mě z toho klepne. Pořád jsem si v hlavě opakoval, abych zůstal v klidu klečet a nezvedal hlavu. Obvykle mi klečení opravdu nevadilo, ale teď jsem cítil, jak se mi do prstů u nohou pouští mravenčení a kolena začínala až nepříjemně moc bolet. Připadal jsem si nechutně slabý. Možná měl Andy pravdu. Byl jsem sub k ničemu.
„Zvláštní," prohodil Troye tiše a se zakřupáním kloubů si ke mně přidřepl. „Musíš být opravdu hodný kluk, když zvládáš hry bez svazování," vydechl pobaveně a chytl mou bradu, aby mě donutil se na něj podívat. Frustrovaně jsem vydechl a rychle zamrkal. Nelíbilo se mi mít ho tak blízko u sebe.
„Třeba jsem," ušklíbl jsem se drze a vytrhnul se mu. Neměl jsem v plánu dávat mu nic zadarmo.
„Zatím jsi jen malá, drzá čubka," mrkl na mě a plácl mě přes tvář. „Zvedni se," poručil hrubě a narovnal se, ustupuje ode mě o dobré dva kroky. Tiše jsem zavrčel a otráveně se vyhrabal na nohy. Rozčilovalo mě, jak moc nervózní jsem z něj byl. Mělo by mi to být ukradené.
„Ruce za záda. Pustíš je a bude to čistých pětadvacet ran, jasné?" zvedl z dřevené komody rákosku a probodl mě ostrým pohledem.
„Jasné," prohodil jsem tiše a spojil ruce za zády, sklápěje pohled zpátky k zemi. Nechtěl jsem zklamat Harryho. Moje chování teď byla jeho vizitka. Tak moc hloupé. Nejradši bych tomu kudrnatému hovadu prostě vzdoroval. Na druhou stranu jsem ale netušil, jestli by mi to má povaha vůbec dovolila. Svým způsobem bylo pohodlné někoho poslouchat. Měl jsem to rád a tak nějak jsem věděl, že od Troye bych mohl dostat daleko víc, než mi kdy mohl nabídnout Harry. Ani tak jsem ale nedokázal přestat myslet na to, jak moc toho blbce nenávidím.
„Oh, no tak. I v kanceláři jsi mě tak několikrát oslovil, nemusíš se teď držet zpátky," zabroukal pobaveně a postavil se přede mě s šátkem v ruce.
„Možná časem," zaskučel jsem a narovnal se v zádech. Líbilo se mi, že nebyl příliš vysoký. Nepřipadal jsem si proti němu tolik nicotně. Vlastně to bylo poměrně vtipné.
„Jak myslíš. Jestli je pro tebe lehčí s tím bojovat," pokrčil lehce rameny a převázal mi šátek přes oči. „Pokrč jednu nohu. Chci mít dobrý přístup k tvému chodidlu. Dáš ji na zem a je to padesát ran," zavrčel a přejel mi prsty po hrudi.
„Dobře," vydechl jsem prudce a opatrně zvedl nohu, pokrčuje ji dozadu. Nebyl jsem si jistý jeho počínáním a nic nevidět taky nebylo zrovna terno. Nejspíš mi to prostě jen vracel. Jak dětinské.
„Bylo by to pro tebe tolik lehčí, kdybys mě nechal tě svázat," ozval se teď jeho hlas odněkud za mnou a já cítil, jak se rákoskou dotýká mého chodidla. „Ale třeba mě překvapíš," zavrněl a párkrát jen poklepal rákoskou na mé chodidlo, než mi na stejné místo věnoval první svištivou ránu. Silně jsem se kousl do jazyka a zavrtěl se, snažíce se zase rychle chytit balanc. Tak moc jsem se bál, že spadnu. Všechny moje reflexy mi říkaly, abych se prostě jen postavil oběma nohama na zem. Bylo by ale zatraceně trapné prohrát tak rychle.
„Nesoustředíš se," povzdechl si a chytl mě za boky, aby mi pomohl chytit balanc. Rychle jsem se nadechl a snažil se srovnat. Nechtěl jsem mu dát už další příležitost k tomu, aby mě mohl za něco kárat. To on tu byl jistě ten špatný.
„Trochu se bojím, že upadnu," zaskučel jsem, když jeho ruce opustily mé tělo. Nebyl by to takový problém, kdybych viděl. Nebo kdybych se měl o co opřít. Možná mě jen chtěl donutit cítit se mizerně.
„Což by se ale stát nemohlo, pokud bys byl svázaný, huh?" prohodil povýšenecky a chytl mě za vlasy, stahuje mi hlavu dozadu.
„Zpanikařil bych," zafňukal jsem zoufale a snažil se nehysterčit.
„To nebylo to, na co jsem se ptal. Začni fungovat. Nemám až takové nervy," sykl a zatahal za mé vlasy o něco víc.
Kretén. Jo. Pořád to byl ten stejný, povýšenecký kretén.
„Ne. To by nejspíš nemohlo," šeptl jsem chraptivě. Bylo to tak moc nepohodlné. Bál jsem se, že přepadnu dozadu, pokud mě ihned nepustí.
„Slibuju ti, že neupadneš, okay?" prohodil jemně a pustil mé vlasy, přejížděje prsty dolů po mých pažích, dokud se jeho ruce nesetkaly za mými zády. „Zkus mi věřit. Nenechám tě upadnout," ujistil mě znovu a o kousek ustoupil. Udeřil mě dřív, než jsem mu stihl odpovědět. Hlasitě jsem vypískl, spíše překvapením, než bolestí a trhaně vydechl. Jestli se mu tu složím, tak si můžu jít rovnou skočit z okna.
„Musíš se jen přestat rozčilovat," zamručel s další ránou, chytaje mě rychle za boky. „Stát na jedné noze není tak těžké. Stačí se soustředit. Bolest totiž jistě není to, co ti teď dělá takový problém, nemám pravdu?" přejel prsty po mé noze.
„Ne. Bolest je fajn," procedil jsem skrze zaťaté zuby a přemlouval se neucuknout. Tak moc to lechtalo. Za tenhle detail budu muset Harryho později zabít.
„Hezké," usmál se samolibě a chvilku jen mlčel, než mě znovu pevně chytl. „Dám ti na výběr. Svorky nebo rákoska?" zapředl a já slyšel, jako kousek ode mě zapraskaly parkety. Byl jsem si jistý, že je to Harry, ale i tak mě to dost znepokojovalo. Nevidět bylo na nic, navíc v místnosti se dvěma sadisty. Lehce jsem se otřásl a zapřemýšlel. Jestli hodlal v ranách přes chodidlo pokračovat, tak možná nebylo vůbec špatné dát si na chvilku pauzu.
„Obojí je fajn," vydechl jsem nakonec a pořádně se narovnal. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak mě to v tu chvíli napadlo. Možná jsem mu prostě chtěl dokázat, že nejsem až takový slaboch. Jim oběma. Uslyšel jsem tiché uchechtnutí a následně ucítil prudkou bolest na slabé kůži u žeber. Na každé straně jedna svorka. Lehce jsem zaklonil hlavu a tiše zakňučel. Tuhle bolest jsem znal, ale očekával jsem ji v tuhle chvíli spíš na bradavkách. Harry byl neskutečný parchant. Nenáviděl jsem ho za takovou volbu. A Troye za to, že mi nedal ani malý moment k uklidnění. Udeřil mě téměř hned, co se Harry odtáhl od svorek. Připadal jsem si jako v pasti, uvězněný mezi nimi. Na druhou stranu bylo moc dobré vědět, že teď jsem neměl nejmenší šanci upadnout. Jeden z nich by mě chytl. Určitě ano.
„Tak znova a lépe," zavrčel Troye ostře a otřel se zuby o můj krk. „Svorky nebo rákoska?"
„Svorky," vydechl jsem rychle. Ta poslední rána byla poměrně silná a bylo až moc těžké se s tou bolestí vyrovnat. Hnalo mě to do úzkých. Možná jsem jen neuměl fungovat tak rychle. Čtyři ruce na mé malé, nebohé tělo.
Mou pozornost upoutalo slabé zacinkání a pak jsem znovu ucítil ostrou bolest. Harry je upevnil těsně pod ty předchozí dvě, což způsobilo, že má kůže teď začala být napnutější a celé sevření svorek o dost intenzivnější. Líbilo se mi to. Nebyla to jednorázová bolest, jako od rákosky, ta vždy po chvíli odezněla. Tohle zůstávalo a naopak jsem o svorkách věděl s každou další vteřinou daleko víc.
„O moc lepší," zavrněl za mnou Troye spokojeně a vytáhl mi nohu s tichým zavrčením o trochu výš. „A teď? Co si vybereš teď?"
„Rákosku," šeptl jsem tiše a zahýbal prsty u nohou. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se ji vyhýbám. Vypadat před ním jako slaboch. To bylo to poslední, co jsem chtěl. Jenže nejšílenější na tom všem bylo, že ani jeden z nich nezpomaloval. Každá další otázka přicházela rychleji a Troyeovi rány byly o dost silnější, než ty předchozí. Začínal jsem se v tom celém ztrácet. Na mém boku bylo na každé straně sedm svorek a já si nebyl jistý, jestli zvládnu další. Potřeboval jsem se o něco opřít. Trochu si odpočinout. Mohl jsem si vybrat rány rákoskou, věděl jsem, že ano. Jenže ani má noha teď nevypadala, že by chtěla pokračovat. Bylo to až příliš citlivé místo a já začínal do chodidla chytat křeč z toho, jak moc silně jsem s každou ranou krčil prsty.
„Connore," zavrčel Troye a plácl mě dlaní po zadku. „Myslíš, že budeš tak laskavý a odpovíš mi?" chytl znovu mé vlasy a zaklonil mi hlavu. Ani jsem nepostřehl, že na mě předtím mluvil. Byl jsem moc mimo, polapený jen bolestí a vlastní zoufalostí z dalšího výběru. Zakňučel jsem a opatrně se opřel o jeho tělo. Nedokázal už bych stát dál, kdybych to neudělal. K mému překvapení ale Troye neuhnul. Jen se tiše uchechtl a pevněji mě chytl. Myslel jsem si, že mi chce jen pomoct dát se znovu do pořádku. Ale i tentokrát jsem ho podcenil. By jsem si jistý, že i on s Harrym uměl komunikovat beze slov, protože přesně v ten moment začal druhý dominant chytat svorku po svorce a postupně je strhával z mého těla. Vyjekl jsem bolestí a úplně se opřel o Troye. Potřeboval jsem pauzu. Vydechnout. Trochu klidu. Jenže možná právě proto, že se mi ničeho takového ani z jedné strany nedostávalo, jsem se pomalu nechal pohltit bolestí a božským pocitem. Nechápal jsem, jak to dokázal. Rozhodně jsem ale věděl, že si později zasloužím přesně pětasedmdesát ran.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro