Zastavil jsem se cestou v mé oblíbené kavárně pro velkou kávu s sebou, jelikož jsem si byl jistý tím, že dnes pro mého šéfa rozhodně ta z našeho firemního kávovaru nebude dost dobrá. Nechápal jsem, co ho tolik štve zrovna v tenhle den. Středa. Jako by na ní bylo něco protivného. Pondělí. Pondělí bych chápal. Ani v pondělí by ale nemusel být takový protiva. Býval nesnesitelný a naprosto všechno podle něj bylo špatně.

S dlouhým nádechem jsem vešel do vysoké budovy a zmateně zíral na dva človíčky v oranžových vestách u výtahu.

Tohle ne.

Musel to být jen pitomý vtip. Zlostně jsem protočil oči a vydal se k recepci. Musel to být jistě jen krátký výpadek. Nepoletím přeci do devátého patra, s jeho proklatou kávou. Ani bych to nejspíš nestihl. A on tak nenáviděl, když někdo z jeho zaměstnanců přišel pozdě.

„Řekni mi, prosím, že ten výtah zase pojede," zaskučel jsem vyřízeně, opřel se o čistě bílou desku recepce a zoufale se zadíval na blonďatého chlapce s brýlemi. Tyler na tomhle místě pracoval o dost déle než já a k jeho štěstí neměl s tím protivnou nahoře - krom pozdravů - nic společného. I tak ale moc dobře věděl, které dny je lepší se mu úplně vyhýbat.

„Jednou určitě," usmál se nejistě a zvedl mi palcem bradu. „Je to jen pár pater, Connore. Neuškodí ti to."

„Musíš být pořád tak pozitivní?" svraštil jsem čelo a napil se kávy. Stejně by vychladla, než bych ji zvládl donést nahoru. „Předpokládám, že pan Dokonalý má už pořádný náskok?" přešlápl jsem nervózně.

„O hodinu dřív, jako každé ráno," přikývl a povzbudivě se pousmál. „Možná bychom to měli oslavit, pokud tě nezabije. Nechceš zajít odpoledne na skleničku? Nebo další kafe?" prohodil zvědavě.

„Mám už plány s Andym," šeptl jsem omluvně a pomalu couval od recepce. „Někdy jindy. Slibuju," pokusil jsem se alespoň o malý úsměv a zapadl na schodiště.

Devět pater.

Kdybych alespoň věděl, že mě nahoře čeká něco dobrého. Dlouze jsem si povzdechl a vydal se do schodů, zatímco jsem se snažil jakýmkoliv způsobem napít z pomačkaného kelímku. Nijak zvlášť jsem nepospíchal, nepředpokládal jsem, že by to vůbec někdo ocenil. Tak či tak už jsem šel pozdě a vyběhnout celých devět pater za dvě minuty mi zrovna ve středu připadalo dost nemožné. Navíc, pokud už na mě chtěl být nepříjemný, chtěl jsem alespoň do té kanceláře přijít v klidu a vydýchaný. Nikdy jsem nesnášel křik zrovna dobře, takže panické záchvaty byly od jeho nástupu téměř na denním pořádku. Andy mi pořád dokola opakoval, že si na to časem zvyknu. Nikdy jsem neslyšel větší blbost, ale stejně tak jsem si nikdy nedovolil mu odmlouvat. Myslel to dobře. Nějakým jeho způsobem určitě ano.

Vyhodil jsem poloprázdný kelímek mezi šestým a sedmým patrem a po dalším bloku schodů se na malý moment zastavil, abych si vychutnal pohodu a klid na patře. Dříve to na tom našem bylo podobné. Možná i dokonce lepší, dokud tu malinkou, přátelskou filmu neodkoupil otec toho malého spratka. Bylo mi jasné, že časem nad sebou jistě budu mít někoho mladšího, ale popravdě jsem nečekal, že to bude dřív, než mi bude pětadvacet. Navíc hned takový panovačný, neschopný pitomec.

Coural jsem se do posledního patra a přemýšlel nad tím, z jakého skvělého důvodu by mě mohl poslat zase dolů. Byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že to udělá. Nikdy by si nenechal ujít příležitost někomu přitížit den.

Možná jsem prostě měl dát zbaběle výpověď a vykašlat se na tu krásnou vidinu spisovatelské kariéry. Navíc jsem se tak těšil, až se s Andy přestěhujeme a budeme mít oba dostatek místa, každý sám pro sebe. Jistě, Andy byl ideální a chápavý partner, ale někdy ho bylo prostě moc. Zvláště ty dny, kdy už bez toho nedokázal vydržet. Byl vždycky tolik podrážděný a nepříjemný. Stejně jako můj milý pan šéf. Možná to bylo ze stejného důvodu. Třeba mu taky jeho – jistě hrozně krásná a inteligentní přítelkyně odmítla dát. Musel jsem se nad tou představou zasmát. Bylo by vtipné, kdyby to vážně bylo tolik jednoduché. Lehce jsem sám nad sebou pokroutil hlavou a položil dlaň na velké, lítací dveře. Každý den jsem si přál, aby za nimi nějakou náhodou zrovna stál a já ho praštil. Jen tak. Úplnou náhodou. Třeba by se mu pak v té malé hlavě trochu rozsvítilo a uvědomil si, jak moc debilně se choval.

Tolik nemožné.

Dlouze jsem si povzdechl a zamířil krátce pohledem do pravého rohu, k jeho stolu.

„Jdete pozdě," mlaskl nespokojeně, aniž by ke mně vůbec otočil hlavu. Koukal z obrovského okna, nohy hozené na stole.

Jak typické.

Měl jsem pocit, že ho za to jednou praštím. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč zrovna jeho nejsem schopný vnímat jako autoritu. Byl jsem přirozeně submisivní, bylo pro mě normální se všem podřídit. Všem. Jen ne jemu. Jako by to bylo celé moc špatně. Nepřirozené.

„Omlouvám se," dostal jsem se sebe nuceně, „nemohl jsem tušit, že ten proklatý výtah nepojede," zamumlal jsem tiše, aby mě neslyšel, a chtěl kolem něj projít do další místnosti, ke svému stolu.

„To je všechno, co mi k tomu řeknete, Connore? Není to tento měsíc poprvé," zavrčel a otočil ke mně hlavu, na čele několik zvědavých vrásek. Zastavil jsem se na místě na malý moment zavřel oči, abych se trochu uklidnil. Byli si s Andym tolik podobní. Mírně kudrnaté vlasy, modré oči. Hubená postava. Oba byli jen o trochu vyšší než já. Andy by se ke mně ale nikdy nechoval takhle ošklivě. Ne bezdůvodně. Byl na mě zlý, jen když jsem něco provedl a zasloužil jsem si trest. Raději mi naplácal, než aby na mě křičel a mně to tolik vyhovovalo.

Přesný opak Melletovic syna.

„Nejsem jasnovidec, pane. Těžko jsem mohl tušit, že zrovna dnes bude výtah mimo provoz," vydechl jsem nejistě a ustoupil raději o krok dozadu. Věděl jsem, že mi nemůžu nic udělat. Nemohl mě chytit, praštit se mnou o stěnu a vysvětlit mi, kde je mé místo tak, jako by to udělal Andy. Možná to byl ten kámen úrazu. Bál jsem se ho. Bál jsem se, že bude křičet, ale ani tak jsem se mu nemohl podřídit. Přišel mi ubohý a neschopný.

„Máte si dělat časové rezervy. Nebo se sebou něco trošku dělat. Těch pár schodů by Vás nemělo ve Vašem věku zase tolik rozhodit," pokroutil hlavou a natáhl mým směrem ruku s několika papíry.

„Co je to?" zamračil jsem se a pomalu pročítal potištěné listy. Tohle jsem nepsal já. Nikdy bych nic nenapsal takovým stylem.

„Rickův článek. Potřebuju, abyste to dnes opravil a přepsal tak, aby se to dalo vůbec vypustit ven," prohodil, jako by šlo o naprosto běžnou věc.

„Tohle není ale má práce," bránil jsem se a zlostí skřípal zuby o sebe, „mám psát vlastní články, ne je opravovat po někom, kdo nemá absolutně žádný cit," rozhodil jsem naštvaně rukama. Sám jsem potřeboval dotáhnout do konce několik projektů. Neměl jsem čas zabývat se něčím jiným.

„Vaše práce je to, co Vám jako Váš nadřízený určím, Connore," pokrčil s naprostým nezájmem rameny a znovu se zadíval z okna. „A doneste mi kávu. Měla tu být už s Vaším příchodem."