Zpátky do klubu jsem se vrátil až pozdě v noci, ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Neměl jsem náladu na lidi nebo vlastně na cokoli jiného, než na postel. Potřeboval jsem se prospat. Úplně vypnout. Nabrat síly na druhý den. Nemohl jsem se Troyeovi vyhýbat věčně. Navíc mě v tomhle týdnu čekal už jen jeden den. Pátky se vždy daly nějak přežít, ať už byly jakkoli zlé. Vlastně jsem ani nepochyboval o tom, že si mě můj dokonalý pan šéf vychutná. Byla to pro něj skvělá příležitost. Dříve bylo v pořádku ohlásit se jen krátkou zprávou, nikdo mou absenci neřešil, dokud jsem měl všechny články včas hotové. Jenže teď jsem si byl stoprocentně jistý, že si Troye na tom mém posledním najde tak minimálně milion chyb. Sežere mě za živa. Tak moc jsem tam nechtěl. Možná bych si prostě mohl zabalit kufry a začít někde nanovo. Sám. Bože. Takový nesmysl.

-

Ráno jsem se probudil ještě dřív, než bylo třeba. Vlastně nejspíš o hodně dřív, jelikož ani s roztažením závěsů neprošlo do pokoje žádné světlo. Nespokojeně jsem zamručel a pomalu se odebral do koupelny. Měl jsem chuť zalézt si zpět do postele a předstírat mrtvého, nejlépe až do konce života. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych si mohl jít ještě lehnout, alespoň do té doby, než začne místností řvát otravný budík, ale nakonec jsem usoudil, že by to pak celé bylo ještě horší. Vždy bylo jednodušší vstát z postele sám od sebe. A vlažná sprcha taky možná nemusela být na škodu. Vlastně všechno, co mi mohlo pomoct trochu zaměstnat mou hlavu a oddálit odchod do práce, bylo parádní. Bylo mi jasné, že Troyeovi dlužím za včerejší den minimálně lepší kávu, což mě přivedlo k myšlence posnídat v nějaké kavárně. Takhle brzy by ještě nikde nemuselo být plno lidí. Znělo to dobře. Téměř ideálně. Vlastně by to bylo ideální, kdyby se mi nesevřel žaludek hned, co jsem opustil budovu klubu. S hloupými myšlenkami jsem se toulal městem a zlostně kopal do každého kamínku, který mi přišel pod nohy. Všechno bylo tak moc na nic. Nenáviděl jsem ten fakt, že budu svého šéfa potkávat v Harryho klubu pravidelně dvakrát do týdne. Vlastně jsem nenáviděl jen to, že tam vůbec docházel. Můj klub. Můj Harry. Moje místo pro uklidnění.

Nápad na snídani jsem vlastně zavrhl hned po několika minutách, a tak jsem se stavil jen pro dvě kávy a pomalu mířil ke známé, vysoké budově. Nechtěl jsem. Neměl jsem náladu na vysvětlování. Neměl náladu na něj. Na jeho protivný, arogantní výraz. Na jeho chytré řeči. A taky na to, že u toho jistě bude vypadat bezchybně.

Opravdu jsem si myslel, že největším problémem toho dne bude Troye a jeho arogance. Přišlo mi to zpětně tak jednoduché. Litoval jsem toho, že jsem se nedíval více před sebe. Že jsem se pořádně nerozhlédl, než jsem přešel přes tu proklatou silnici. Protože on, i přes to, že byl zase klasicky celý v černém, rozhodně nebyl k přehlédnutí. Chtěl jsem začít utíkat. Křičet na něj. Poslat ho do háje. Do téhle chvíle jsem ho měl vyřešeného. Štval mě „jen" Harry a Troye. Jenže Andy měl vždycky své způsoby, jak na sebe zase upoutat pozornost.

Gerbery.

Prostě jednoduše držel svazek žlutých gerber a přihlouple se usmíval. Možná maličko arogantně. Trochu, jako by čekal, že mu automaticky padnu k nohám a zase s ním odejdu po čtyřech zpátky. Dříve jsem tyhle zprávy s květinami miloval. Jenže teď jsem se tomu musel smát. Použil žlutou, protože jsem jí měl rád. Ignoroval její význam a mě to najednou připadalo neskutečně srandovní. Taková proklatý paradox. Žluté květiny vždycky značily jen zklamání, nebo odmítnutí. Jenže on to nejspíš přehlížel. Neuvědomoval si to. Vybral si gerbery, protože ty nabízely nevinnost a věrnost. Vlastně to pak celé bylo ještě legračnější. Nemohl jsem se přestat smát. Ani kelímky s kávou už nebyly v mých rukách. Upustil jsem je někdy hned v prvních vteřinách, ještě zděšený.

„Přijdu ti k smíchu?" promluvil konečně, kupodivu poměrně v klidu a vyrovnaně. Nenáviděl, když se mu někdo smál. Vlastně byl vždycky naštvaný, ať už jsem se smál čemukoliv. Nevím, proč jsem tyhle malé věci neviděl dřív. Celý Andy byl jen věčně nasupená, sexuchtivá bytost. To byla vlastně jediná chvíle, kdy byl milý a snaživý. Když chtěl sex.

„Ne. Ne. To rozhodně ne," zašermoval jsem před sebou rukama a pro jistou o krok ucouvnul. „Jen nevím, jestli je v kombinaci s tebou více na místě ta nevinnost nebo odmítnutí," uchechtl jsem se drze. Neuvědomoval si to. Vážně si to neuvědomoval. Nebo mě musel mít za naprostého blbce.

„Jsou žluté jen proto, že jsi ujetý," protočil znechuceně oči a sklopil ruku s květinou podél těla. „A taky hlavně kvůli tomu, že jsem ti chtěl udělat radost. A omluvit se. Hlavně se omluvit," prohodil tiše a udělal mým směrem rychlý krok. Zavrněl jsem hlavou a znovu ucouvnul. Nebál jsem se ho, nejspíš, ale rozhodně jsem ho nechtěl ve své blízkosti.

„Chtěl ses mi omluvit tím, že mi budeš říkat, jak moc ujetý jsem?" zamračil jsem se, když jsem se ocitl v bezpečné vzdálenosti. Kdybych byl dost odvážný, vrazil bych mu pár facek. Jenže i přes to, že byl všední den, byl pořád kolem poměrně klid. A Andy byl rozhodně silnější.

„Pojď sem," prohodil tiše a nedočkavě zafuněl. Neměl jsem v plánu ho poslouchat. Už nikdy. Ať už byla situace s Troyem a klubem jakkoli bláznivá, tak to bylo pořád lepší, než se zase nechat šukat od Andyho.

„Jdi pryč. Prosím," šeptl jsem opatrně a objal sám sebe. Bylo mi mizerně. Nedokázal jsem přestat zírat na těch pár kytek, jejichž stonky teď svíral tak pevně, až se pod jeho sevřením lámaly. Chtěl jsem mu je vytrhnout a utéct. Jenže moje nohy odmítaly udělat jakýkoliv pohyb, který by mě k němu měl dostat blíž. Možná to byl pud sebezáchovy.

„Jsi pryč jen pár dní a už jsi zase ta stejná, neposlušná čubka," povzdechl si a znovu vyrazil dopředu. Zakňučel jsem a dál couval, panicky se rozhlížeje kolem. Možná bych mohl vážně zdrhnout. Jenže to by pak viděl, jaký jsem srab. Navíc by tu mohl být v pondělí znova. A pak další den. A znovu. Chtěl jsem, aby prostě zmizel z mého života. Alespoň o jeden problém méně.

Moje tělo se nedokázalo rozhodnout mezi tím, jestli vážně začít zdrhat, nebo ho pozvracet. Přál jsem si, abych jednoduše padnul k zemi a už se nikdy neprobral. Vlastně ani k tomu jsem neměl příliš daleko. Mé nohy se až ošklivě moc třásly a začínaly se tvářit, že rozhodně nehodlají mou váhu nadále nosit.

„No tak, lásko. Děláš to těžší jen sám sobě. Oba víme, že jsi beze mě ztracený," zašklebil se otráveně a natáhl po mně ruku, dost pravděpodobně připravený přitáhnout si mě k sobě. Jenže tenhle den nemohl být jen trochu šílený. Musel být úplně šílený, protože kdyby přesně v ten moment nepřišel Troye a nezavolal mé jméno, dost možná by si mě Andy zase táhl zpátky, k sobě domů.