Zmizel jsem z herny hned, jak Harry udělal ten malý, nepatrný pohyb, kterým mi to dovolil. Přišlo mi vtipné, že přes to všechno, co jsem právě zjistil, jsem na to opravdu čekal. Možná jsem se prostě před Harrym neuměl chovat neposlušně. Nebo vždycky uměl vycítit tu chvíli, kdy už jsem toho měl opravdu plné kecky. Což teď bylo vážně slabé přirovnání. Mou hlavou lítalo asi milion myšlenek, neuspořádaně tam a zase zpátky. Řvaly jedna přes druhou, každá další byla o něco šílenější a otravnější. Potřeboval jsem svou hlavu vypnout. Nemyslet na to. Zapomenout na kudrnatého, hubeného modroočka, svázaného v provazech.

Doběhl jsem k recepci, za kterou teď seděl jedem z Harryho zaměstnanců, na jehož jméno jsem si nevzpomínal. Rozhodně ale naštěstí nevypadal, že by mu to nikterak vadilo. Pohyboval prstem po menším tabletu a přihlouple se usmíval. Poprosil jsem ho, jestli by za mě mohl vzít i zbytek večera a úlevně vydechl, když to ihned přijal. Vděčně jsem poděkoval a vyběhl nahoru, do svého pokoje. Potřeboval jsem vypnout, což znamenalo jednu jedinou možnost. Tyler.

--

Druhý den ráno jsem se omluvil z práce hloupou esemeskou. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Asi jsem chápal, co měl Tyler na trávě. Možná to ale spíš všechno bylo proto, že jsem to zatraceně moc nechtěl řešit. Harry mi začal volat už včera kolem půlnoci, takže pravděpodobně hned, jak zjistil, že nejsem ve svém pokoji. Poslal jsem mu taky jednu omluvnou zprávu a vyplížil se z Tylerova bytu. Potřeboval jsem chvilku jen sám se sebou. Popřemýšlet. Ujistit si, co chci. Jasně jsem ale věděl, že nemůžu zůstat na obou místech. Pokud se Troye od Harryho vážně přiučoval, nemohl jsem ho brát v klubu jako dominantního v práci si z něj vystřelovat. Na chvíli mě napadlo, že bych ho prostě mohl začít brát trochu vážněji, ale hodně rychle jsem to zase zamítl. V práci se choval jinak. Protivně a arogantně. Možná to bylo přesně proto, že chtěl schovat tuhle svou stránku před ostatními, ale já si byl jistý tím, že pokud se nezačne chovat alespoň trochu normálně, nemůžu ho respektovat. A stejně tak ho nemůžu v klubu poslat do háje. A pak tu taky byla ta věc, že si mě určitě jednou všimne. To, že jsem se mu dvakrát úspěšně schoval, rozhodně neznamenalo, že se mi to povede i potřetí. Vlastně to bylo hodně nepravděpodobné.

Bože.

Bylo by to o tolik lehčí, kdyby byl nakonec vážně submisivní. Nebo možná ještě lépe, kdyby byl vanilkový.

Zašil jsem se na své oblíbené místo kousek za městem a poslal Harrymu fotku okolí. Bylo mi tak nějak ukradené, jestli sem sám trefí nebo jestli vůbec ví, kde to je. Nechtěl jsem s ním teď mluvit v klubu nebo někde ve společnosti dalších lidí. Potřeboval jsem to celé probrat v klidu, rozumně a beze strachu, že mě Harry při prvním vyštěknutí ohne přes koleno. Možná jsem jen zbytečně vyšiloval. Stejně ale tohle místo bylo bezpečnější. Lehl jsem si na záda a dlouhým zamručením zavřel oči. Miloval jsem ten klid tady. Žádný hluk města, troubení aut nebo jekot lidí. Dokonalé.

„Mám chuť udělat z tebe srnčí guláš," uslyšel jsem jen kousek od sebe chvilku po tom, co se mi konečně povedlo najít vhodnou polohu k ležení. Nezněl tolik naštvaně, jako jsem si myslel, což bylo dobré. Otevřel jsem oči a mírně zaklonil hlavu, abych viděl na udýchaného Harryho. Místo na kopci rozhodně nebylo nic, co by vyhledával.

„Takhle starý zvíře už by nikdo jíst nechtěl, věř mi," uchechtl jsem se a dal si ruku přes oči, aby mi do nich nesvítilo slunce.

„Vyděsils mě, pitomče," sedl si s hlasitým povzdechem hned vedle mě.

„Jo," zasmál jsem se lehce. „To ty mě taky, Harry. Tohle mi nemůžeš dělat. Víš vůbec, jaký zmatek mám teď v hlavě?" zadíval jsem se na něj a pokroutil hlavou. Možná si ani neuvědomoval, jak bláznivé to je. Nemohl si to uvědomovat. Nevěděl, jak Troye znám. Nejspíš to celé zase myslel přehnaně dobře. Zatracený Harry a jeho ochota dělat lidi šťastné.

„Myslel jsem, že se ti líbí," prohodil prostě a zadíval se do dálky. „Nečekal jsem, že utečeš jako malé dítě, Connore. Mohli jsme to v klidu probrat. Mohl jsi mi říct, že se ti nelíbilo to, cos viděl."

„Jenže," nabral jsem nový vzduch do plic. „O to nejde, Harry. Nemůžu. Neměl jsem tohle vidět. Ten člověk mě zabije, jestli na to přijde. A tebe taky. Mohl by z toho být hrozný průšvih," zakňoural jsem a nejistě si položil hlavu k němu do klína.

„Proč by z toho mohl být průšvih, hm? Souhlasil s tím, že si s sebou vezmu někoho dalšího. Nebylo to nic, o čem by nevěděl," prohraboval mi pomalu vlasy. Nechápal jsem, jak mohl být vždycky tolik klidný.

„Vzpomínáš si, proč jsem k tobě vůbec začal chodit?" převalil jsem se na záda, abych mu alespoň trochu viděl do obličeje. Možná bylo dobré si o to promluvit s takovým odstupem. Včera bych určitě neuměl reagovat v klidu.

„Protože tě sral tvůj šéf," přikývl a mírně mě zatahal za zamotaný pramen vlasů.

„Protože mě sral on," šeptl jsem tiše a zavřel na chvilku oči. Nenáviděl jsem mu tohle přiznávat. Nenáviděl jsem to přiznávat sám sobě. Nejlepší by bylo, kdybych na Troye v tom klubu nikdy nenarazil.

„Tak proč jsi říkal, že je to kvůli šéfovi?" zarazil se nechápavě. Pokroutil jsem hlavou a zasmál se. Občas byl tak natvrdlý.

„Ne, Harry," zamručel jsem s úsměvem. „On je můj šéf. Nechal si přede mnou včera klečet mého šéfa. Polonahého a svázaného," prohodil jsem tiše a zadíval se na listy stromů.

„To je ale hrozně hloupá sranda, Srnče," zavrčel rozhozeně a více zatahal za moje vlasy.

„Připadá ti snad, že žertuju?" vypískl jsem s hysterickým smíchem. „Musím z jednoho místa pryč. A nejhorší na tom je, že on bude na obou. Chci zmizet. Tak zatraceně moc. Je to v hajzlu, chápeš?"

„Klid proboha," ušklíbl a přitáhl si mě trochu víc k sobě. „Co přesně je v hajzlu, huh?"

„Všechno?" zamračil jsem se naštvaně. Jak to zatraceně nemohl chápat?

„Nemyslím si, že by to byl zase až takový problém. Byl jsi jen součást jeho tréninku, nikdy se nemusí dozvědět, kdo tam s námi včera byl," zabroukal mile. „Jen je to škoda. Myslel jsem, že vás dám dohromady."

„Tys naprosto zešílel!" zakvílel jsem panicky a rychle se posadil.

„Proč si myslíš, že bych tě tam jinak bral, hm? Mohl jsem říct někomu z kluků," naklonil mírně hlavu. „Jen mi neskutečně nahrál ten fakt, že se ti líbí. Vlastně nechápu, proč teď tak vyšiluješ. Cos čekal, že tam uvidíš? Že se promění v někoho jiného?" prohlížel si mě nechápavě.

„Jenže on se mi nelíbí," zavrčel jsem uraženě. „Tedy. Možná trochu. Ale i kdyby ano. Je to neskutečný kretén, Harry. Prostě jsem ho tak jen chtěl vidět. Myslel jsem, že je taky sub. Že na něj pak v práci něco budu mít, až mě zase bude nesmyslně prudit," přiznal jsem a zahanbeně sklopil hlavu. Všechno to znělo o tolik hůř, když jsem to řekl nahlas. Připadal jsem si najednou tak moc špatně.

„Děláš takové píčoviny, když jsi sám," pokroutil hlavou a probodl mě ostrým pohledem. „Možná bys mohl začít tím, že mu řekneš, že mi chodíš vypomáhat. Třeba se pak trochu uvolní, když bude vědět, že ho chápeš."

„Jak to zatraceně můžeš brát s takovým klidem," zatahal jsem se bezmocně za vlasy a praštil sebou zpět do trávy. „Přijdu si hrozně. Navíc mě děsí, jak moc se mi včera celá ta chvíle líbila. Jak se mi tam líbil on. A až zítra půjdu do práce, tak se zase bude chovat jako ten stejný, namyšlený blbec."

„Nenapadlo tě, že by to třeba mohlo být i proto, že by s tebou nejradši praštil o stěnu a srovnal si tě po svém? Jen to prostě nemůže udělat, protože se bojí, že bys mu pak utekl a nikdo další schopný by mu tam nezůstal?" nadzvedl se zájmem obočí.

„Neměl bys chodit na sluníčko, Harry. Nedělá ti to dobře," ušklíbl jsem se a znovu zavřel oči.

„Jak myslíš, Srnče," zabroukal a zvedl se na nohy. „Ale je prima vědět, kdo je ten malý, vzpurný bastard s dokonalým zadkem."

-

Mimochodem, čtete někdo Connorovu knihu? Protože

HUMAN VERSION OF BAMBI ^^