„Neměl by sis kousat nehty, Srnče. Je to dost nechutný zlozvyk."

„Zatraceně, Harry!" cukl jsem sebou a rychle stáhl ruce podél těla. „Vyděsil si mě."

„Už zase někoho šmíruješ?" prohodil poměrně nahlas a já byl vážně vděčný, že Troye byl teď plně zabraný do debaty.

„Nikoho nešmíruju," ohradil jsem se a otočil hlavu k obří postavě za mnou. „A i kdyby. Je to zakázané?" zamrkal jsem na něj nevinně.

„Proč za ním prostě nejdeš? Nejsi přeci až takový srab, Srnče," prohrábl mi prsty vlasy tak, aby mi nepadaly do čela. Vždycky se tak hezky staral.

„Tak zaprvé proto, že ho znám a nechci, aby vůbec věděl, že sem chodím," zabrblal jsem a pokroutil hlavou. „Mám pokračovat?"

„Samozřejmě," pobídl mě s úsměvem. Byl tolik otravný. Na druhou stranou mi ale obrovsky nahrávalo, že se tolik vyptával.

„Zadruhé už vážně po zkušenosti s Andym nemám náladu někoho poznávat a i kdyby ano, tak zatřetí rozhodně nechci mít nic se submisivním člověkem," vyhrkl jsem a nervózně se kousal do rtu. Harry se jen posměšně uchechtl a plácl mě po tváři, jako bych byl malé dítě.

„Jak si můžeš být tak jistý, že je submisivní, huh?" zadíval se na hlouček lidí na druhé straně baru. „Třeba se tu jen baví s kamarády."

„Protože jsem ho tu viděl i v neděli. A rozhodně se nebavil jen s kamarády," vyštěkl jsem podrážděně a znechuceně nakrčil nos. Páni. Možná bych to sežral sám sobě. Tohle se budu muset zase rychle odnaučit. Pořád je to ten kreténský šéf. I když je takhle poměrně hezký a krásně zpívá.

„Tak proto tě tolik zajímal?" zamračil se a nedůvěřivě si mě prohlížel. Měl jsem pocit, že by bylo lepší se prostě vypařit. Vykašlat se na celou tuhle pitomost, zabalit si věci, někam se odstěhovat, udělat ze sebe někoho jiného. Jo. To znělo moc dobře. Žádné vzpomínky na Andyho. Žádný otravný Troye. A žádný Harry a jeho klub. Vlastně ani nevím, jestli by mi to místo vážně chybělo. Nejspíš ano. Svým způsobem mi chybělo už teď. Chtěl jsem ho zpátky, tím starým způsobem. Chodit sem pro to, pro co ostatní. Zavrtat se do bezpečného místa v hlavě a odcházet s úsměvem.

„Nezajímá mě," zavrtěl jsem odmítavě hlavou a vrátil pohled zpátky za recepci. Kytara už byla zpátky v obalu a Troye si nejistě upravoval vlasy. Nějak jsem nedokázal skousnout ten fakt, že by byl někdo jako on vážně nervózní. Při pohledu na hodiny mi došlo, proč tomu tak bylo. Zbývalo posledních pár minut, než měl zase zmizet za dveře číslo čtyři. Jen jsem vážně doufal v to, že se už pak nebude zbytečně zdržovat. Opravdu jsem nechtěl, aby si mě všiml.

„Až za sebou zavřel dveře, tak nám dej deset minut. Pak tě tam chci nastoupeného. Ani necekneš. Rozumíš?" zatahal mě za vlasy, aby znovu upoutal mou pozornost. Zešílel snad?!

„To nejde, Harry," zaprotestoval jsem, „nemůžu riskovat, že mě uvidí. Přišel bych o práci, kdyby to tam prasklo," zalhal jsem a tupě zíral před sebe. Proč jsem si zatraceně neuměl věci promýšlet dopředu? Tohle se posere. Určitě. Nebyla šance, aby to dopadlo dobře.

„O to už se postarám. Prostě tam buď. Nenech mě z tebe být zklamaný," políbil mě krátce na čelo a rychle odkráčel pryč, aniž by mi dal čas cokoli namítnout. Zbláznil se. Definitivně. A já tolik spoléhal na to, že zrovna Harry bude mít vždy jen dobré nápady. Už jsem se nemohl na nikoho spolehnout. Ani na sebe, ani na Harryho. Zoufalé.

Nepřipadalo v úvahu, že bych poslechl. Takhle jsem to nemohl riskovat. Potřeboval jsem nějakou jistotu. Ale – tohle jsem na druhou stranu přece chtěl. Šílené. Moc hloupý nápad. Na co jsem zatraceně myslel?! Jasně, na to, jak budu mít silnou zbraň proti svému šéfovi. Byl jsem zoufalý. Nervózní. Vyplašený. Zvědavý. Chtěl jsem ho tam vidět. Tak šíleně moc. A po tom, co tu hrál a zpíval vlastně ještě víc.

Cukl jsem sebou, když se mi v kapse rozvibroval telefon. Zadíval jsem se na sedačku, ale Troye už tam nebyl. To jsem byl zase tak dlouho zasněný ve své hlavě? Nespokojeně jsem zamručel a vytáhl telefon z kapsy.

Harry, Harry, otravný Harry.

Jestli nepřijdeš, napráším tě. Nepokoušej mě, Srnče.

Protočil jsem nad tou zprávou oči. Idiot. Tohle nebylo fér. Navíc to nejspíš ani nemohl udělat. Bylo by to proti jeho pravidlům. Pro tohle sem lidi chodili. Bylo to anonymní. Nejspíš ani nevěděl, že se Troye jmenuje Troye. Vtipné. Na druhou stranu, moje jméno nejspíš vážně znal. Tohle se mi nelíbilo. Zvláštní. Ještě před pár hodinami jsem chtěl přesně k tomuhle Harryho donutit.

S úzkostným zakňučením jsem se zvedl ze židle a ještě jednou se zadíval na skupinku kluků, jako bych doufal, že se tam Troye prostě najednou objeví. Byla by to taková úleva.

Proboha.

Jestli ho vážně uvidím při něčem bláznivém, tak se zblázním. Začínal jsem z toho mít strach. A hlavně z toho, že mě Harry nějak podrazí. Jestli mě Troye uvidí, tak se zítra vážně neodvážím jít do práce. Povzdechl jsem si a protáhl se dozadu tak, abych mohl vlézt do herny stejnými dveřmi, jako Harry. Moje srdce poplašeně tlouklo. Bál jsem se, že mě celá ta nervozita a napjetí roztrhá. Možná by vážně bylo lepší utéct. Minimálně by to vyřešilo celý tenhle problém. Kousl jsem se silně do tváře a vzal za kliku. Myslím, že by normálně mělo být zamčeno. Nebo mě tím možná jen Harry vždycky uklidňoval. Poplašeně jsem za sebou zavřel a udělal dva krátké kroky vpřed. Slyšel jsem Harryho, jak něco šeptá, ale nebyl jsem schopný poznat jediné slovo. Možná to byla vážně jen past. Jenže já byl až moc zvědavý na to, abych nešel dál.